Předmluva – Nick Rhodes

Dnes se cítím pohodlně na to, abych přiznal, že jsem byl trochu vyveden z míry, když John Taylor založil kapelu, než jsem opustil školu. Vidíte, potkali jsme se, když mi bylo deset a mu bylo dvanáct – oba jedináčci, žijící v Hollywoodském sousedství, rychle jsme přijali jeden druhého jako bratry, tak jsem si vždy představovat, že bychom kapelu zakládali spolu. Naštěstí pro mě jeho první kapela, Shock Treatment, nevydržela déle než jedno období. Krátce nato následovali The Assassins a potom Dada, a i přes tak nádherně domýšlivé jméno, byli rychle určeni pro temnotu Birminghamské post-punkové hudební scény. Osobně zůstávám vděčný za Johnovy rané nezdary.

V roce 1978, přes bezvadné opravy, všechno do sebe zapadlo: vrátili jsme se k původnímu plánu a vyrazili na misi, abychom uskutečnili naše sny z dětství. Poháněni silou nespoutané naivity a ctižádosti, zformovali jsme Duran Duran verzi 1.0. Od této chvíle jsme byli na palubě jednosměrné, horské dráze bez zastávky, která se pohybovala mimořádně rychle.

Nereflektuji často minulost, protože jsme vždy příliš zaneprázdněni tím, že se snažíme vynalézt naši budoucnost, ale zdá se to divné, pokud se na chvíli ohlédnu přes rameno, že jsme z těch kluků, co milovali hudbu a chodili spolu na nekonečné koncerty, nějak vytvořili kapelu, která utváří naše životy zcela nepředvídatelný způsobem.

Všichni musíte být zvědaví, co bude prozrazeno na dalších stránkách knihy. Nepochybně vím, že John má bohatý zdroj podmanivých příběhů k vyprávění.

Obdivuji Johnovo odhodlání a houževnatost. Když jsme hráli na naší první show, navrhl a vytiskl plakáty. Nemohli jsme si dovolit přepychové osvětlení, tak jsme nad pódiem promítali jeho snímky ze zeměpisného školního výletu. Vždy jsme se snažili najít způsob, jak zařídit, aby věci fungovaly. Praktičnost nám sloužila dobře. Málo se změnilo; Dnes vím, že pokud John a já máme vizi, můžeme se na sebe spolehnout v jejím uskutečnění.

Mohl bych vám o Johnovi říct mnoho tajemství: Byl jsem svědkem jeho první holky, jeho prvního koncertu a první chvíle, kdy vzal do ruky baskytaru. Na to všechno jsme přišli spolu – dělali jsme muziku, dělali chyby, získali nějaké přátele a pár jich taky ztratili, učíce se odklánět skandály v novinách, když prodávali jejich historky: ale vždy jsme si našli cestu. Uvidíte, co si John vybere, že objasní, od skvěle lehkomyslného po to důkladné. Možná zmíní ty časy, kdy získal druhý z jeho tří Aston Martinů a pozval mě ven na rychlou otočku kolem Londýna. Neřídil jsem a byl jsem lehce přístupný luxusu, tak jsem ochotně přijal pozvání. Vyzvedl mě a hladce jsme vklouzli do pozdního odpoledne; ale náš výlet brzo dospěl k náhlému pozastavení, přímo před obchodním domem Harrods, když se auto porouchalo během dopravní špičky. John se na mě podíval a klidně oznámil: „Z nějakého důvodu to zhaslo, budeme muset vylézt a tlačit…“ Nebylo to zrovna to, co jsem měl v úmyslu, ale netřeba říkat, že k dispozici nebyly jiné možnosti. Za námi narůstala řada aut a podráždění řidič troubili, což samozřejmě soustředilo větší pozornost na Johna a mě, jak jsme rozpačitě lezli z auta, snažíce se nevypadat nápadně při naší nově objevené slávě a zářivě nabarvených vlasech. Brzy se shromáždil malý zástup a překvapení přihlížející začali žádat autogramy, zatímco jsme se snažili dostat auto z provozu. Byli jsme otřesení, ale ne namíchnutí. (odkaz na Jamese Bonda = protřepat, nemíchat). John možná na tento incident zapomenul, nebo se možná rozhodl ho opomenout, protože tu je pro něj mnoho významnějších příhod, na které vzpomíná. Ačkoliv tahle pro mě v tu dobu obzvlášť zněla, protože právě v ten moment jsem si uvědomil, jak moc se naše životy změnily během čtyřiadvaceti měsíců.

Ačkoliv jsme oba byli na stejné trajektorii s Duran Duran po více než tři dekády, jsou to možnosti, kterým jsme čelili, a rozhodnutí, která jsme učinili, v našich osobních životech, co nastavovalo kurz našim osobním stezkám. Bylo by těžké najít pět lidí ve stejné kapele, kteří by žili tak rozmanitými životními styly paralelně. Viděl jsem Johna na vrcholu hory. Měli jsme nahrávky na prvních příčkách, vyprodaná turné a hráli jsme publiku, které křičelo tak nahlas, že jsme neslyšeli, co hrajeme. John měl auta, měl holky a vždy přijímal o mnoho víc pošty od fanoušků, než kdokoliv jiný z kapely. Každý z nás reagoval a přizpůsobil se svým okolnostem jinak. John zářil nejjasněji a potom se vymkl zpod kontroly pozoruhodným způsobem. Není tajemstvím, že bojoval se závislostí. Poprvé jsme si náznaků všimli brzo, ale nikdy jsme nepochopili, že se věci stávají vážnými. Všichni jsme žili v bublině chaosu, pohybujíce se z limuzíny do letadla, z letadla do hotelu a z hotelové místnosti na místo, kde se konal koncert, potom zpátky do hotelu. Tak když někdo nešel celou noc spát nebo se dalšího večera nevynořil, nebylo to nic zvláště neobvyklého. Nějak se nám podařilo zachovat fungování jako kapele. Nikdy mě nenapadlo, jak blízko k okraji John zašel, teprve v pozdních devadesátých letech, když nám oznámil, že musí jednat, aby čelil svým problémům. Simon a já jsme byli otřeseni. Netušili jsme, že byl stále pronásledovaný drogami a alkoholem, protože přestože John umí být otevřenou knihou, má také schopnost být soukromý a opatrný.

V roce 1996, jako důsledek Johnova rozhodnutí změnit svůj život, jsem s ním měl nepříjemný telefonní hovor, během kterého mi řek, že opouští kapelu. Byl jsem strnulý, přestože jsem cítil, jak jeho přítomnost pomalu slábne, s více a více prodlouženými cestami do Los Angeles, nepřipadalo mi to jako pravý čas ustoupit. Utvořil si názor. Chtěl jít, což nás zanechalo s žádným z Taylorů – nemyslitelné dilema pro Duran Duran! V důsledku toho jsem napsal text pro píseň, která se jmenuje „Buried in the Sand“ (Pohřben v písku), o naší konverzaci, ale nezměnili to fakt, že věci se teď zdály být úplně jiné. John zanechal zející díru v osobnosti a zvuku kapely; ztratili jsme naše soustředění a stěžejní část naší identity. Simon a já jsme ho strašně postrádali.

Po tomhle jsme se s Johnem od sebe nadále vzdalovali. Byli jsme žalostně málo v kontaktu po několik let, což se zdálo být tak cizí, když jsme spolu od našeho dětství strávili téměř každý den. Poté, o několik epizod později, jako většina Hollywoodských produkcí, právě když jste si mysleli, že je po všem, něco dramatického se stane, aby zachránilo vesmír: Reunion. John nakráčel zpět do města, vítězně, lemovaný ostatními chybějícími Taylory. Nechám ho, aby tu scénu vykreslil on, ale stačí říct, že ten čas, co jsme strávili odděleně, nás naučil, abychom si té chemie, co je mezi námi, vážili více. John dovede být křehký a citlivý, ale stejně silný a odhodlaný. Zlomil své závislosti a soustřeďuje teď svou energii na pomáhání ostatním s podobnými problémy. Je upřímný, pravý. Znám ho déle než své ostatní přátele. Není nikdo, s kým bych sdílel tuhle jízdu radši. Je také mým oblíbeným basákem.

Nakonec bych měl přiznat, že jsem tuto knihu ještě nečetl, tomu pokušení tak dlouho odolávám, jen protože doufám, že jednoho dne dodám svou verzi událostí, na které jsme cestou narazili, a nechci si půjčit to, co si nepamatuji.

Jsem nepřiměřeně zvědavý na to, až uslyším Johnovu perspektivu a pochopím, jak vše viděl. Co si myslel. Jak se cítil. Čím si prošel. A nakonec co se stalo důležitým. Vím, že pro Johna byl proces psaní jeho autobiografie procesem očištění, vyžadující mnoho hodin na gauči, odhalování charakterových vad, pročesávání se skrz nesrovnatelné vzpomínky, a prožívání bolestivých zkušeností znova. Jsem si jistý, že jeho příběh je procítěný a dodaný s otevřeností a elegancí, což je Johnův styl.

Užijte si tu jízdu, ale pozor, občas může být trochu hrbolatá.

– Nick Rhodes


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *