51 Guilt Edge

V listopadu Simonovi zavolal Bob Geldof. „Viděl si, co za sračky se děje v Etiopii? Musíme s tím něco udělat.“  Když nám Simon přednesl Bobův nápad, nebyl jsem si tím napřed vůbec jistý.  Ale na druhou stranu jsem nemusel poslouchat, jak Bob do telefonu nadává. Simon ho poslouchat musel, proto si byl jistý, že projekt Band Aid je něco, do čeho bychom se měli zapojit.

Byl sobotní večer. Byli jsme v Dortmundu a natáčeli nějaký laciný televizní pořad, kde jsme na playback hráli skladbu Wild Boys. Byli tam i Spandau Ballet, stejně jako Billy Idol a the Tompson Twins. Další den jsme letěli stejným letadlem zpět do Londýna, po tom co jsme samozřejmě celou noc pařili.

Spandau Ballet nám na letišti říkali něco jako: „Jo jasně, taky musíme jít do toho projektu Boba Geldofa.“

img833

Vystoupili jsme z letadla a zavezli nás přímo do studia. Probíhalo tam davové šílenství: plno mladých lidí, všude reportéři. Poprvé jsme si uvědomili, jak obrovské události se účastníme. A samozřejmě, jak se ukázalo, byla to ta největší událost roku plného velkých událostí.

Kdo tam byl? Všichni! Sting, U2, Phil Collins, Boy George, George Michael, Paul Young, Status Quo a Kool and the Gang. Opravdová směska talentovaných lidí.

Se Stingem jsme hráli na baskytaru.

Trevor Horn, mozek, který stál za albem kapely Frankie Goes To Hollywood, měl ten projekt na starost. Bylo to jeho studio. Ale po studiu běhal Bob s papírem, na kterém měl text, který napsal s Midgem Urem. Skladba se jmenovala Do They Know It’s Christmas. A třeba Simonovi říkal: „Okay, Charlie. Zazpíváš tenhle verš. A Georgi! Georgi, tebe budeme potřebovat tady, na ten další.“

 Po tom, co Bono naprosto skvěle zazpíval svou část, zapnul Tevor interkom a řekl: „Tahle píseň ovládne stadiony.“

Všichni jsme věděli, že tahle píseň bude v hitparádách číslo jedna.

Co jsme ale nevěděli, bylo, jak moc ta píseň ovlivní zbytek osmdesátých let.

Lidé mluví o osmdesátých letech jako o dekadentní, úchvatné éře s důrazem na módu. A v roce 1984 to takhle opravdu vypadalo. Nebyl důvod si myslet, že ta party nebude pokračovat napořád.

Ale osmdesátá léta byla rozdělená na dvě poloviny. To, co bylo v roce 1984 naprosto v pohodě, už vám o dvanáct měsíců později neprošlo. Celá kultura se obrovsky změnila a tu změnu začal toho chladného prosincového dne Bob Geldof.

Pro fanoušky Duran Duran po celém světě byly Vánoce vcelku náročné, obzvláště pro jejich peněženky, díky nesčetným kšeftům, které udělal Paul a Michael se společnostmi na reklamní předměty.  Na podzim vyšly nějaké hudební projekty – album Arena a singl Wild Boys v pěti verzích – pět různých obalů (s každým z kapely) a video album. Potom celovečerní dokument o našem americkém turné a tři knihy. Duran Duran: The Book of Words, Arena: The Book a Sing Blue Silver tour book s fotkami od Denise O’Regana.

Měli jsme také k dispozici přehršel triček – opět různé pro každého člena kapely, a také mikiny, šály, čelenky, plakáty kapely, plakáty členů kapely, sedm různých balíčků s barevnými fotografiemi, pohledy, kufříky, společenskou hru, kosmetické taštičky, baterky, notýsky, skicáky, šanony, penály, školní tašky, nákupní tašky a dokonce vánoční pohlednice.

Vždy jsem se těšil na to, až se na Vánoce uvidím s našima. Vždycky mě dostalo, jaká byla v tom domě na Simon Road na Vánoce atmosféra. A byla to příležitost, jak strávit s rodiči nějaký čas v soukromí. Ale byl jsem hrozně vystresovaný. A představa, že budu muset řídit až do Birminghamu, sám, mě až tolik nelákala. Výjimečně jsem si nebyl jistý, jestli chci opustit tu bublinu mediální slávy a uvědomit si realitu. Přesně to by se nevyhnutelně stalo, kdybych Vánoce strávil postaru s rodinou.

Ale s přicházejícími Vánoci jsem se začínal těšit na to, až si nějaký čas odpočinu od Duran Duran.

Máma s tátou byli samozřejmě hrozně rádi, když mě na Boží hod viděli. Ale co je opravdu šokovalo a chtěli mi ukázat od chvíle, kdy jsem vylezl z auta, byly čtyři obrovské pytle, které pošta na Štědrý večer doručila.

Pošta od fanoušků. Milostné dopisy. Prosby a žadonění. Něco z toho divné. Něco zase svůdné. Kdo ví? Kde bych měl začít?

Bylo to vyčerpávající. Zaskočila mě představa, že se mnou chce chodit deset tisíc lidí, zatímco já ani nedokázal být sám sebou.

A kdo byli ti dva, kdo strážili ty pytle s poštou? Vypadali úplně jako máma a táta. Ale zněli jako dva fanoušci, kteří se nějak dostali k nám domů a za mé rodiče se převlekli. A nesli je! Pomoc!

Všechen ten chaos, drogy a pocit viny.

Nemohl jsem to snést.

Následoval zkrat.

Naštvaně jsem vysypal všechnu poštu z těch pytlů na zem, rozházel všechny ty dopisy a pohledy po celé garáži a trhal ty obálky na půlky. Pěnil jsem vzteky.

Rodiče to moje řádění sledovali s otevřenou pusou.

„Co je, vy dva? Nechápete to? Vždyť mi kurva na ničem z tohodle nezáleží!“

Byl jsem zmatený. Šílel jsem. Musel jsem začít jednat. Musel jsem vypadnout.

Večeřeli jsme krocana. Ale byli jsme všichni mrzutí. Po večeři jsem odjel zpět do Londýna a na další den si koupil letenku do New Yorku.

Hotel. Pokojová služba. Koktejly. Lajna.

To mi vyhovovalo více. Připadalo mi to normálnější.

Simon byl v New Yorku taky. Na Silvestra jsme se večírku MTV přidali na jevišti k nové kapele z Liverpoolu – Frankie Goes To Hollywood, kde jsme si s nimi zazpívali jeden z jejich největších hitů, Relax.

Relaxovat? Zajímavá představa!

img839