50 Nouveau Nous

Datum a přesný den, kdy jsme začali pracovat na skladbě A View to a Kill, si pamatuju díky jediné věci. Bylo to zrovna na den vína Beaujolais Nouveau, který vždy připadá na třetí čtvrtek v listopadu.

Měli jsme v plánu pracovat v horním patře mého domu na Ennismore Mews, kam jsem nechal přivést bílý klavír, podobný jako měl John Lennon. V poledne jsme se setkali v hospůdce na konci ulice a pili víno z čerstvých francouzských hroznů.

Než odbyla pátá hodina, byli jsme všichni vcelku spokojení, protože už jsme měli hotové počátky skladby. Alespoň počátky první sloky. Zbytek skladby jsme chtěli poté dokončit ve studiu Maison Rouge. To však už bylo v obležení fanoušků, protože všichni fanoušci v zemi věděli, že tam pracujeme.

Nebylo jednoduché tu skladbu napsat.

Nick a John Barry si nemohli přijít na jméno. Bylo pro ně těžké už jen být spolu v jedné místnosti. Oba byli tvrdohlaví a měli svou vlastní specifickou představu o tom, jak bychom věci měli dělat. Musel jsem zůstat nestranný. Byl jsem kamarád Nicka, ale zároveň pobočník Johna Barryho. Ten mi často volal i pozdě v noci a varoval mě, abych vyřešil „tyhle pitomý sračky“. Hodně jsem vyjednával a snažil se udělat všechno pro to, aby se můj sen uskutečnil. Nechtěl jsem, aby z té spolupráce s Jamesem Bondem sešlo.

Ale jak udělat, aby se Nick a John snesli?

Odpovědí byl Bernard Edwards.

Bernard (jehož jméno se vyslovovalo spíš B’nard a přátelé mu často říkali jen „Nard“) byl Nileův parťák z kapely Chic. Jeho hra na baskytaru byla důvod, proč jsem začal sám hrát na baskytaru. Tony Thompson, který teď byl se mnou a s Andym v kapele the Power Station, trval na tom, aby si Bernard vzal na starosti produkci skladby A View to a Kill. Když jsme se s ním setkali v hotelu Le Parker Meridien v New York City, byl to úžasný zážitek. Ten chlápek měl ohromný vliv. Byl ikonou, ale nechoval se nafoukaně.

O Bernardovi jsme toho věděli dost, abychom si byli jistí, že nějak sloučí náš zvuk s tím bondovským. Nile měl ještě nějaké dřívější závazky, takže nemohl této příležitosti využít. Lituje toho dodnes. Bernard měl celou situaci pevně v rukách, což jsme potřebovali, protože to pro nás bylo náročné.

Nakonec jsme ty party nějak nahráli. S nahrávkami odjeli zpátky do New Yorku, aby je tam namixovali spolu s orchestrálním aranžmá, které připravil John Barry a nahrál ho v Londýně. To pak přidal k našim partům, aby vytvořil ten bohatý, luxusní a honosný zvuk, který byl pro titulní skladbu bondovky nezbytný.

S konečným výsledkem jsem nemohl být spokojenější. Měl jsem za to, že je to naše nejlepší skladba, ve všech ohledech.