49 Shelter and Control on West Fifty-Third Street

V červenci dorazila domů mým rodičům růžová obálka. Na ní byla jemně vyrytá zpáteční adresa, stříbrně ve stylu art deco. „Pan William a paní Jo Ann Friedmann Jr., Woodland Avenue, Des Moines, Iowa.“

Vevnitř bylo růžovobílé oznámení. Pan a paní Friedmanovi chtěli, aby moji rodiče byli přítomní na svatební hostině jejich dcery Julie Anne a pana Nicka Rhodese.

Sakra! Už i Nick se žení? Myslel jsem, že takový silný závazek máme jen mezi sebou v kapele.

Od chvíle, co Julie Anne potkala Nicka na plavbě den po našem koncertu v Greek Theatre v Los Angeles, trávila s ním většinu svého času.

Jejich svatba v hotelu Savoy byla jedním z momentů, které vystihovaly popkulturu osmdesátých let. Byl to ten nejvíce božsky dekadentní moment z celého toho božsky dekadentního desetiletí.

Byl to velký den pro novináře.
Ženich má na sobě více makeupu než nevěsta!
Jsou tam živí plameňáci.
Nechávají se fotit Normanem Parkinsonem!
Byl to skvělý večer.

Od svateb a svatebních cest se tak nějak předpokládá, že si lidé dají pauzu. To ale neplatilo o mně. Mě táhla práce. Zmizel jsem ve studiu Power Station, kde byl Jason Corsaro, který dělal technika Nileovi při jeho remixování skladby The Reflex. Teď třídil nahrávky z amerických koncertů, které jsme plánovali použít na albu Arena. Jako odůvodnění svojí přítomnosti ve studiu jsem řekl, že by u mixážního pultu měl být vždy aspoň někdo z kapely, abychom měli jistotu, že vše zní, jak má.

A že je baskytara dost nahlas.

Studio Power Station, po kterém jsme s Andym pojmenovali naši novou kapelu, byla opuštěná elektrárna společnosti Con Edison. Nacházelo se ve čtvrti Hell’s Kichten, na ulici West Fifty-third Street. Přetvořili ji na nahrávací studio. Brzo potom jsem tam začal trávit většinu svého času, byl jsem tím vším naprosto okouzlen. Chic v tomto studiu nahráli všechna svoje alba. Bruce Springsteen v tomhle studiu nahrál svoje album Born in the USA. Power Station bylo nesmírně populární studio, naprostý vrchol v nahrávání hudby v roce 1984.

Bob Dylan tam ve stejné době nahrával. Ale nikdy jsem se s ním neviděl. Mick Jagger byl mnohem přátelštější, nahrával tam své první sólové album mimo Rolling Stones. Přišel a poslechl si nás. A měl radost, když jsem přišel do jeho studia a poslechl si, na čem zrovna pracuje on.

Bryan Ferry tam dělal na mixu svého alba Boys and Girls, ale neviděl jsem se s ním, protože jsme tam nebývali ve stejný čas. Jednou jsem na něj narazil, když jsem okolo sedmé večer vycházel z výtahu v hotelu Carlyle Hotel. Šel jsem ven a on zase dovnitř.

Miloval jsem ty obrovské reproduktory, které tenkrát bývaly ve studiích. Mohli jste je zesílit tak nahlas, že tlaková vlna přitiskla ke zdi všechny v místnosti. Vždycky jsem si užíval, když jsme mohli dělat muziku takhle hlasitě. Nedokážu ocenit přesun na pracovní stanice, s kterými studia používají reproduktory Yamaha NS10, které nejsou o moc větší než váš iPhone. V dnešní době mě to u nás ve studiu vytáčí. „Nemůžeme to zesílit? Takhle nahlas si to můžu poslechnout i doma!“

Studio Power Station mělo ty nejlepší reproduktory na světě. Značka Urei, monstrózní reproduktory o velikosti manželské postele.

Navíc jsem nikdy předtím neviděl tolik drog. Přísun kokainu byl v tom studiu neomezený.

Nebylo to stejné jako nahrávání alb Rio nebo Seven and the Ragged Tiger, nebo dokonce našeho prvního alba. Nemusel jsem několik týdnů čekat, než Nick nebo Andy nahrají všechny svoje dodatečné party. Tentokrát jsem za pultem seděl já a vychutnával jsem si to. Neexistovalo místo, kde bych byl radši, než v bezpečí studia. Měl jsem pocit bezpečí, ale zároveň pocit, že mám nad věcmi kontrolu. A byl jsem totálně sjetý.

Dokončené album jsem si vlastně celé od začátku dokonce poprvé poslechl o dvacet pět let později, v roce 2011. Kdykoliv dokončíme album, nechci ho poslouchat. Nedokážu to. Potřebuji čas, abych získal nadhled. Ale přiznám se, že i na moje standardy je dvacet pět let trochu příliš.

Když už jsem si to album konečně poslechl, překvapilo mě, jak potichu tam publikum zní. Obzvláště vzhledem k tomu, jak hluční vlastně byli. Bylo to, jako by kapela měla od fanoušků odstup. Jako bychom byli v úplně jiné dimenzi. Kapela tam zní fakt našlapaně, skvěle, abych řekl pravdu. A je slyšet, že tam bylo publikum, velké publikum. Ale zní jako by bylo hodně, opravdu hodně daleko. Na jiných živých albech můžete slyšet někoho z publika, jak křičí: „Nicku!“ nebo „Zahrajte The Chauffeur!“, ale nic takového na albu Arena není. Jsou v pozadí. Zní to, jako bychom tu nahrávku chtěli zbavit nálepky teenagerovské kapely, kvůli které mladé holky křičí. Chtěli jsme být dospělí.

Byla baskytara dost nahlas? Rozhodně.

img827