48 Megalomania at the Wheel

27. července 1984 si Roger vzal Giovannu Cantone, přítelkyni, s kterou byl tři roky. Pronajal Boeing 727 a nechal kapelu, zaměstnance kapely a naše rodiče přiletět na sever Itálie, abychom se svatby zúčastnili.

Byli jsme si tak blízcí. Šťastná dysfunkční rodina.

Po obřadu v bazilice v Capodimonte – byla to spíš dobrá příležitost k focení – jsme se vydali na slavnostní plavbu na lodi po Neapolském zálivu. Mému tátovi se udělalo šíleně zle z lososové pěny.

Zatímco Roger a Giovanna měli líbánky na Nilu, ostatní si chytře vzali dovolenou. Ale já si tak navykl na tu jízdu, že dovolená byla to poslední, co jsem chtěl. Z party se stala práce a z práce se stala party. Nebyl mezi tím rozdíl. A tenhle vzorec mi vyhovoval.

img815

Zvykl jsem si na to naše závratné tempo a na to být v centru té ohromné energie. A v žádném případě jsem před tím nechtěl utéct. Chtěl jsem, aby to nikdy neskončilo. Neměl jsem tušení, jak naložit se svým volným časem. Sedět v obyváku svého nového domu v Knightsbridge, koukat na telku nebo pozvat kamarády na večeři bylo na můj vkus moc obyčejné, abych nad tím vůbec uvažoval. Navíc před domem byl dvacet čtyři hodin denně tábor fanoušků. Takže kdykoliv jsem přišel domů, ať už večer, nebo co bylo horší, brzo ráno, přivítali mě fanoušci. Nechali se snadno rozrušit. Pištěli a jejich fotoaparáty jen cvakaly.

Kdykoliv jsem se probudil, jako první jsem slyšel, jak se před mým domem, fanoušci baví. Vždy jsem se připlížil nenápadně k oknu, a skrz závěsy se aspoň podíval, kolik jich tam je a s kým mám tu čest, aniž by viděli, že už jsem vstal.

Když nevěděli, že už jsem se probudil, mohl jsem se aspoň vykoupat a obléct, aniž bych musel slyšet, jak mi z ulice zpívají „Save a Prayer for me now, Johne“. Takhle si představovali romantiku jako z Romea a Julie?

Ti fanoušci pocházeli z celého světa, takže hluk, který se rozléhal po ulici z kamenné dlažby, byl vícejazyčný. Počty fanoušků se pohybovaly od šesti po třicet. V jakoukoliv dobu. Některé z nich jsem znal křestním jménem. Někteří tam byli poprvé.

Pokud to opravdu byl ten případ, ostatní fanoušci vykonali podivný rituál s touto panenskou obětí. Aspoň tak mi ji vždy prezentovali.

„Je to pro ni poprvé, Johne. Buď na ni něžný. Můžeš se s ní vyfotit? A podepiš ji album, stydí se, tak se sama bojí zeptat.“

V tuhle chvíli někdy promluvila: „Jo, je to tak. Stydím se. Ale miluju tě, Johne!“

Většinou to byli skvělí mladí lidé a s některými jsem stále v kontaktu. Ale nelíbilo se mi, když jedna fanynka prohrabala mé odpadky a našla tam nějaké kousky mého deníku. Nějaké zápisky, které jsem si dělal, když jsem se pokoušel srovnat si své myšlenky a pocity. Tahle holka pak byla doslova posedlá strachem o mou psychiku. Ale já se spíš bál o tu její.

Ale obvykle všechno probíhalo klidně. Fanoušci se snažili před polednem moc neprojevovat, obzvláště když mě zahlédli, jak se domů vracím se svítáním. Jak den pokračoval, jejich nadšení a hluk nabíraly na síle. Věděl jsem, že se tam dřív nebo později budu muset objevit, ať už jsem měl v plánu opustit dům nebo ne.

Něco podobného se odehrávalo napříč Londýnem. V Little Venice u domu Taylora, v Chelsea u domu Rhodese a v Putney u domu Le Bona. Moje situace nebyla jedinečná.

S Janine jsem šel na párty, kterou pořádal herec Michael Caine na oslavu finále Wimbledonu, které bylo toho roku. Poznal jsem tam Cubbyho Broccoliho, producenta Bondovek, který tam seděl u stolu.

Janine nás představila a začali jsme si povídat.

Řekl jsem mu: „Tak co, kdy zase budete mít úvodní píseň, která by za něco stála?“
Odpověděl mi: „No, proč? Chtěli byste další napsat vy?“
Řekl jsem mu, že rozhodně.

Když sem přišel domů, zavolal jsem klukům z kapely. „Myslím, že dostaneme šanci nahrát skladbu pro dalšího Bonda.“

Další odpoledne jsem šel do kanceláře Cubbyho, která byla na South Audley Street v Mayfair. Zpoza obrovského stolu zavolal Johnu Barrymu, skladateli, který psal soundtracky pro Jamese Bonda. Ten byl doma v Oyster Bay, na Long Islandu.

John Barry byl můj idol a byl jsem nadšený, že s ním budu moct mluvit. Měl silný přízvuk z Yorkshiru a mumlal.

„Ahoj, Cubby.“
„Johne, chci aby ses poznal s Johnem Taylorem z Duran Duran. Je tady se mnou.“ Řekl Cubby.
„Ahoj, Johne.“
„Zdravím.“
„Johne, chci, abys na hudbě k novému filmu spolupracoval s Duran Duran.“
„No, jo. Dobře…“

John Barry nezněl zrovna štěstím bez sebe, ale Cubby si za tím stál. „Chci, abys udělal vše pro to, aby to fungovalo, Johne.“ Řekl mu.

S Johnem jsme se předběžně dohodli, že se další týden potkáme v Manhattanu.

Ale pořád mi to nestačilo. Chtěl jsem víc. Ovládala mě megalomanie.

Od té doby, co jsme s Bebe Buell plánovali nahrát cover Get It On, jsem chtěl nějaký vedlejší projekt. Nick měl obrovský úspěch s Kajagoogoo. A s Andym jsme teď začali vážně mluvit o tom, že si založíme nějakou bokovku, abychom na chvíli utekli od Duran Duran.  Nějakou kapelu, co by byla přirozenější a byla více funky než Duran Duran. Hlavně aby v ní byly hlasité kytary.

Když jsme byli v Paříži a řešili nějaké věci ohledně propagace a tisku, pronajali jsme si v neděli na nějaký čas studio a začali na projektu pracovat. Ale nakonec jsme v sobotu celou noc tvrdě pařili.

Když mě Andy v šest odpoledne budil, cítil jsem se znova, jako bych mu šel na svatbě za svědka.

„Co je chlape? Musíš vstát. Vždyť jsme si zarezervovali to blbý studio!“
„Panebože, musíme tam fakt jít?“
„Vždyť jsi s tím sám přišel. No tak, dělej, chlape. Zvedni prdel a jdeme do studia. Čekám na tebe.“

Proč jsem mu říkal, že do toho jdu? Co jsem si od toho sliboval?

Ale, jako obvykle, jakmile jsme začali spolu dělat muziku, začalo všechno dávat smysl. Ze studia jsme vylezli ve čtyři ráno s kazetou a dvěma hlavními nápady. Jeden z nich byla skladba, jejíž hlavní riff znáte jako Some Like It Hot, první singl kapely Power Station.

img821