47 The Remix

Když jsem poprvé slyšel Nileův remix skladby The Reflex, bylo to v Roanoke ve Virginii, ve společenské místnosti hotelu. Měli jsme za sebou zkoušku a připravovali se na koncert. Paul Berrow mi podal telefon, abych si poslechl. Byl radostí bez sebe, sotva se dokázal ovládat. „Máme tady obrovský hit, cítím to v kostech.“

Ve chvíli, kdy jsem uslyšel počáteční takty remixu, musel jsem souhlasit. Nile vytvořil něco neobyčejného a nepředstavitelného.

Ale naše hudební vydavatelství to tak vůbec nevidělo. Nechtěli to vydat. Paul za nimi musel jít a pracovat na tom, přímo zuřil.

Tvrdil jsem, že video pro tuhle skladbu by se mělo natočit na koncertě. Natáčení abstraktních videoklipů jsem chtěl dát na chvíli stranou. Chtěl jsem ukázat, jak skvělou živou kapelou jsme se stali. A chtěl jsem ukázat, že i takové video může mít styl. Měl ho režírovat Russell Mulcahy.

img808

Jakýkoliv rozhovor s naší kapelou obvykle začínal nějak takhle: „Takže, vaše kapela je zaměřená na video, je to tak? To je vaše priorita, natáčet videoklipy?“

Po měsících dřiny, kdy jsme psali a nahrávali skladby, dalších měsících strávených na turné, kdy jsme se snažili neustále vylepšovat naše koncerty, měli lidé mimo hudební průmysl pocit, že naší prioritou jsou videoklipy. Rozhovory byly jediným aspektem, nad kterým jsme nezískali kompletní kontrolu. Zároveň to bylo znamením, jak velkým fenoménem se videoklipy stanou, když v té době už MTV vysílala po celých spojených státech.

A dělalo se nám z toho špatně.

Jedna z věcí ohledně videa, z které jsme měli možnost těžit, ale neudělali jsme to, byly ocenění Grammy. Bylo to poprvé, kdy se udílely ceny i za video, jednak krátká a jednak dlouhá videa. Byli jsme nominování v obou kategoriích. A ve stejný den, kdy jsme večer hráli v Pittsburghu, jsme vyhráli. Obě kategorie.

Koukali jsme na ten ceremoniál v televizi v šatně. Zuřili jsme. Měli jsme tam být.

O několik dní později přiletěl Russell Mulcahy a ostatní filmaři do Toronta, kde jsme na našich dvou koncertech v Maple Leaf Gardens natáčeli videoklip ke skladbě The Reflex.

Když se dívám na časový plán toho roku, divím se, že jsme si během posledních deseti dnů, kdy se turné po Americe blížilo ke konci s posledním koncertem ve Sports Arena v San Diegu, našli čas na natáčení vystoupení v Top of the Pops ve staré dobré BBC.

Mike Berrow tam byl s námi a dostal těžký úkol. Musel si se mnou promluvit o něčem, z čeho věděl, že nebudu zrovna dvakrát nadšený.

„Je jasné, že tento rok nevydáme nové album. Víme to, Johne. Každý to chápe. Ale to je v pohodě. Co bychom chtěli udělat, je vydat koncertní album…s jednou novou skladbou. To by nám mělo vydělat dostatek peněz, abychom přežili Vánoce.“

Páni, a taky že vydělalo. Arena, jak se později ukázalo, byl z obchodního hlediska největší projekt, k jakému se kdy kterákoliv kapela upsala. A zároveň naše nejlépe se prodávající album vůbec.

Ale napřed jsme museli nahrát tu novou skladbu.

Minulý rok jsem strávil hromadu svého volného času v Sydney, v Russellově luxusním bytě v přístavu, kde bydlel se svým přítelem Gerrym. Hulili trávu a hráli Trivial Pursuit.

S Russellem a Gerrym jsem se vždy večer setkal v La Strada, abychom si dali italskou večeři. Bylo nevyhnutelné, že naše večeře skončí předčasně kvůli několika lajnám. Potom jsme šli pařit zpátky do jeho bytu v přístavu.

Russell přemýšlel, že by natočil celovečerní film podle knihy Divocí hoši od Williama Burroughse. Nečetl jsem ji. Fantasy příběh o homosexuální společnosti „divokých hochů“, kde lidská rasa pokračuje pomocí umělého oplodnění, a tihle chlapci potom i rodí další a další generace chlapců, které nikdy neviděli ženu a neslyšeli ženský hlas.

Přesný opak Oidipa, a upřímně to nebyl vůbec můj šálek čaje. Ale líbila se mi představa projektu inspirovaného tvorbou Burroughse. A Simon to cítil stejně. Jednoho obzvláště uvolněného večera jsme se oba nadchli a trvali na tom, aby nám Russell dovolil složit úvodní píseň k jeho filmu.

Když jsem s Russellem v Torontu mluvil, bylo jasné, jak moc času a energie tomu projektu věnoval. Kromě scénáře vytvořil i vizuální koncept a speciální efekty. Nemohl se dočkat, až na tom filmu začne pracovat. Ale nikdy nedostal příležitost ho zrealizovat.

To ale neznamenalo, že tu skladbu nenapíšeme.

Dávalo perfektní smysl, že do Londýna pozveme Nilea Rodgerse, aby nám s prací na novém projektu pomohl. Potkali jsme se ve studiu Nomis v západním Londýně a pracovali na několika nápadech, které jsme měli. Buď jsme byli v místnostech, které byly čím dál menší, nebo jsme my byli čím dál větší. Rozhodně bylo těžké do toho prostoru vtěsnat všechna naše ega. Naštěstí Nile byl pro nás v té době perfektním producentem. Nikomu z nás nevadilo, že nás vedl, protože jsme ho všichni stejnou měrou respektovali a věděli jsme, že tento úkol zvládne skvěle.

Během dvou dnů jsme napsali základní části dvou skladeb. První se jmenovala Don’t Look Back a druhá Wild Boys.

Nile nepochyboval o tom, která z těch dvou písní má největší potenciál, takže jsme se přesunuli do studií Maison Rouge ve Fulhamu, abychom nahráli základní stopy té skladby.

Wild Boys byla nejsilnější a nejvíce energická skladba, s jakou jsme do té doby přišli. Nile potom znovu dělal svoje kouzla se Synclavierem, upravoval skladbu a měnil Simonovy vokály, aby vytvořil něco jako z jiného světa. Posunul skladbu, kterou jsme napsali, na úplně jinou úroveň.

Zněla jako skladba od velkých kluků pro velké kluky.

Není jednoduché být producentem kapely jako Duran Duran. Všichni jsme výrazné hudební osobnosti a máme co říct. Naši nejlepší producenti (Nile, Colin Thurston, Alex Sadkin a o několik desítek let později Mark Ronson) všichni nakonec zjistili, že každý z nás musí být slyšet, aby ty naše skladby opravdu fungovaly. Ano, byly to tříapůlminutové popové singly, ale zároveň takové malé symfonie.

Studiová verze Wild Boys, kterou jsme nahráli v červenci 1984, je toho perfektním příkladem. Možná, že se trochu nehodí, že jsme ji pleskli na konec strany A živáku Arena, ale je pokrokem ve zvuku naší kapely, v britském popově tanečním stylu, který jsme během nahrávání našich třech alb rozvíjeli.

Wild Boys musel být víc než hit. Musela to být společenská událost. Měli jsme hotový koncertní film, natočený převážně v Oaklandu. Paul byl teď nově posedlý myšlenkou přetvořit ho na celovečerní film, který by se mohl promítat v kinech. Nevím proč, ale vypadá to, že v životě každého hudebního manažera přijde chvíle, kdy se chce stát hvězdou Hollywoodu. Stalo se to Brianu Epsteinovi, Colonelu Tomovi a Malcomu McLarenovi. A teď to přišlo na Paula Berrowa. Jednoho rána v kině Odeon Leicester Square v Londýně nám ukázali zkušební verzi záznamu z koncertu. Dohodli jsme se, víceméně, že pojmenujeme ten film As the Lights Go Down nebo Burning Bright. A byli jsme si jistí, že chceme, aby se album jmenovalo Arena.

Potom přišla řada na delší, desetiminutovou verzi videa ke skladbě Wild Boys, kde jsme měli možnost využít všechny nápady a popisy, s kterými Russell přišel. Když musel dát ten celý film k ledu, nechtěl, aby všechna jeho práce byla zbytečná. Teď jen musel přijít na to, jak do projektu zapojit svých pět chráněnců. Pro mou malou roli ve videoklipu jsem se nechal inspirovat Chrisem Burdenem. Ten se ve svém performance art díle s názvem Trans-fixed nechal ukřižovat na zadní části Volkswagenu. Simonova láska k vodě ho dostala do problému. Větrný mlýn, ke kterému byl připoutaný popruhy (co znamenal všechen ten sadomasochismus?), se zasekl, když byl Simon pod vodou. Když ho konečně rozpohybovali a Simona, který lapal po dechu, vytáhli nad hladinu, kamery stále jely. Byl to fascinující pohled.

Video ke skladbě Wild Boys, které mimochodem mělo ten největší rozpočet, jaký do té doby kterékoliv video dostalo, bylo pro nás v té době obrovským momentem požitkářství. Jako by se celá ta organizace, a hlavně manažeři, protože nám něco tak šíleně drahého vůbec dovolili, utrhli ze řetězu. Ale dnes si myslím, že ty výdaje byly vcelku oprávněné. Wild Boys nebylo jenom video. Bylo to spojení muzikálu, hudebního videa a nadčasového remixu. S produkcí, která mohla konkurovat jakémukoliv filmu z Hollywoodu. A navíc jsme se museli bránit jistému chlápkovi, který po nás šel a snažil se nám vzít pomyslný titul králů videoklipů. A to byl Michael Jackson.

Ale nebylo to v naší moci. A vypovídalo to hodně o tom, jakým směrem se Duran Duran, a já osobně, ubíráme.