46 Exploitation Time

46Rok 1984 byl obdobím vykořisťování. Byli jsme nejúspěšnější kapelou na světě. Naše sláva měla obrovský a nezastavitelný spád. Když přišel nový rok, lidi okolo se soustředili na to, jak z našeho obrovského úspěchu vytřískat pro všechny co nejvíce.

Přestože album Seven and the Ragged Tiger nedosáhlo takových úspěchů jako Rio, a nebyli jsme s ní až tak spokojeni po hudební stránce, naše kapela byla stále slavnější a slavnější. Jako aktuální singl jsme vydali New Moon on Monday, ale pro polovinu fanoušků nebyl vůbec relevantní. Teď totiž vycházely reedice, což znamenalo, že noví fanoušci, kteří nás začali poslouchat v době, kdy vyšlo Rio, se vraceli zpět k debutovému albu.

Po dvoudenním natáčení v Paříži, kde jsme natáčeli delší verzi videoklipu k prodloužené verzi skladby New Moon on Monday z 12“ singlu, jsme znovu odstartovali naše turné, tentokrát v Japonsku. Mrzlo, všechno bylo zasněžené a celé to bylo chaotické. Bylo složité se kamkoliv dostat.

img798

Místa koncertů na tomhle turné byla o poznání větší, než na předchozím. Mezi nimi byla i aréna Budokan v Tokiu, kde se obvykle pořádali šampionáty v bojových uměních. Byla to japonská obdoba Madison Square Garden. Znal jsem to všechno z mnoha živých nahrávek, které se zde nahrávaly. Nejznámější z nich bylo album Bob Dylan at Budokan.

Byla to velká věc.

Ty koncerty byly šílené. Na odpoledním koncertu ve Fukuoce měli bedňáci v rukou smetáky a nepřetržitě z pódia zametali malé plyšáky, květiny a kytice, a další dárky, kterými nás fanoušci zaplavovali.

Na turné po Japonsku jsem narazil na problém. Drogy tam moc nefrčely. Tresty za to, když vás chytili s jakoukoliv nelegální návykovou látkou, byly prostě moc tvrdé. Takže se tam víceméně jen pilo. To ale znamenalo riziko zvýšené agrese. Po koncertě ve Fukuoce jsem svůj hotelový pokoj naprosto zdemoloval.

Proč jsem tak šílel? Mimo jiné kvůli nedostatku spánku. Spát každý den čtyři hodiny a být vystavený každodenní náloži rozhovorů, focení a obecně všech těch věcí, které souvisí s životem superhvězdy, si vyžádalo svou daň.

Jedno z míst, kde nám energie rozhodně nechyběla, bylo jeviště. Každý večer jsme ze sebe během těch dvou hodin dokázali dostat maximum, i když jsme se brodili patnácticentimetrovou vrstvou plyšových hraček. Byl to náš způsob, jak se bránit proti té nálepce „pubertálního popu“, kterou nás lidé kolem ohrožovali. Kdykoliv jsme teď vylezli na jeviště, měli jsme co dokazovat. Museli jsme dokázat, že nejsme ti, za koho nás mají. Že jsme hlasitější, agresivnější a temnější, než by je napadlo i v tom nejdivočejším snu.

Seven and the Ragged Tiger je nádherně texturované album. Nedotklo se sice posluchačů tak hluboce a vnitřně jako předchozí album, takže naše koncerty byly příležitostí, jak tohle kompenzovat. Naživo jsme zněli fantasticky i navzdory drogám a kocovinám. Kytara zněla hlasitěji. Hráli jsme rychleji. Měl jsem baskytaru upnutou níže. Bylo to, jako bych s lidmi v publiku sex. Drsnější sex, než ty panny, které tam byly, dokázaly ustát.

Mimo to jsme s Janine teď tvořili pár. Šla se podívat na náš koncert kdykoliv to šlo. Přesto však ten vztah neměl uklidňující účinek, v který jsem doufal. Byl naopak bouřlivý, a rozbil jsem kvůli němu ještě více vybavení v hotelech. Celé to prostředí bylo tak v prdeli, že bylo zbytečné se pokoušet o navázání šťastného a obyčejného manželství.

To nás však nezastavilo. V jedné z mála klidných chvil jsme se rozhodli zasnoubit.

Nosila ten prsten necelé tři měsíce, což moc příjemné nebylo.

Další zastávkou byla Amerika. Od doby, kdy jsme tam na konci roku 1982 hráli na novoročním večírku MTV. Jak Rio, tak reedice prvního alba, dostaly platinovou desku a Seven and the Ragged Tiger šplhalo nahoru napříč hitparádou.

Staly se z nás superhvězdy.

Objevili jsme se na obálce časopisu Rolling Stone s nadpisem „The Fab Five“ – bájná pětice. Ve stejný večer, kdy se ono číslo časopisu dostalo do trafik, jsme odehráli první koncert v aréně Seattle Center Coliseum. Bylo to poprvé, kdy jsme byli hlavními hvězdami na koncertě v americké basketbalové aréně. Nebyli jsme zvyklí na tento typ koncertů. Bylo to podobné anglickým arénám jako NEC nebo Wembley, ale o hodně větší. Po stranách bylo stupňovité hlediště až po strop, do výšky třiceti pěti metrů, a před pódiem byl prostor pro lidi s lístkem na stání, které bylo každý večer narvané mladými holkami. Dokonce i než zhasly světla, museli některé holky odtáhnout a věnovat se jim kvůli jejich záchvatům paniky a dehydrataci.

Bylo to stejné, jako tenkrát v Brightonu v létě roku 1981, kde na našem koncertě publikum poprvé křičelo. Ale tentokrát to bylo osmnáct tisíc amerických teenagerů, kteří křičeli, brečeli a byli úplně mimo, protože jsme je přivedli k šílenství. Bylo to, jako kdyby jim všem dal někdo drogy. Neslyšeli jsme odposlechy. Neslyšeli jsme, jak hrajeme.

Bylo to úžasné, ale zároveň svým způsobem hrozné. Děsivé. Měli jsme obrovské štěstí, že se nikomu nic vážného nestalo. Často jsme museli přestat hrát a Simon prosil všechny ty děcka, aby se posunuly o něco dozadu a netlačily se tolik na fanoušky vpředu. Ti byli namačkaní na dřevěných zátarasech, které byly často rozestavěny čistě nahodile. Z novin byly dobře známé katastrofy v hledišti – na koncertě The Who v Cincinnati a na koncertě Davida Cassidyho ve White City. Byli jsme si všichni vědomi, jak moc je možné, že se něco takového stane. Byli jsme hrozně naštvaný na manažery a místní ochranku, pokud jsme měli pocit, že nezvládali dodržovat bezpečnostní pokyny.

Přestože jsme si už zvykli na zmatek a mánii, která nás obklopovala dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu kdykoliv jsme byli na turné, ten první koncert v Seattlu nás znovu zaskočil.

Tohle bylo turné, o kterém jsme v kanceláři klubu Rum Runner tenkrát snili. Tenkrát, když jsme lidem z nahrávací společnosti říkali: „Chceme odehrát koncert v Madison Square Garden nejpozději v roce 1984.“ A splnilo se nám to. Ale už jsme to dávno neměli pod kontrolou. Dávejte si pozor, co si přejete.

To šílenství jsme vždy dokázali tak tak udržet pod povrchem, jen díky našemu společnému smyslu pro humor. Věděli jsme, že jakýkoliv vztek, frustraci nebo strach nesmí být znát na fotografiích, z mikrofonů a nesmí ho z nás vycítit novináři. Jen Andy občas naznačil, že všechno nebylo tak perfektní a občas to mezi námi skřípalo. A taky, že už nemáme náš osud ve svých rukou. Jako pokusní králíci. Ponecháni napospas všem rozmarům a pokynům manažerů, agentů a obchodních specialistů.

Sponzorovala nás tenkrát Coca Cola.

Zašel jsem příliš daleko, když jsem začal vystupovat pod vlivem drog. Vždycky jsem po dobu koncertu zůstával střízlivý, protože jsem ze sebe chtěl dostat co nejvíc a nechtěl jsem takhle veřejně ohrozit svůj talent. Ale teď už jsem se nemohl dočkat, až vystoupení skončí. Chtěl jsem mít svůj život zase pod kontrolou. A když jsem byl pod vlivem, tak jsem ten pocit měl. Když jsem kontrolu nad svým životem přenechal drogám, můj život alespoň neovládaly všechny ty ostatní síly. Nervózně jsem čekal na konec hlavního vystoupení, abych zmizel na záchodech v zákulisí a šňupl si pomocí srolované stodolarové bankovky kokain za stovku dolarů. Připadal jsem si jako rocková hvězda velkého formátu. A říkal jsem si, že díky drogám můžu nasát tu ohromnou energii, která se na mě valila z publika. BYL JSEM VLÁDCE CELÉHO VESMÍRU. Aspoň tak jsem si připadal.

Když jsme dohráli všechny přídavky, byl jsem připravený to rozjet. Ukažte mi, kudy jít do hotelového apartmánu, kde se paří. A ne jen po mimořádných koncertech – víkendových koncertech a koncertech ve velkých městech. Ale každou noc, po každém koncertě. Ať už v Dallasu, Chicagu nebo Atlantě.

Když jsme dorazili do New Yorku, zařídili jsme, aby naši rodiče přiletěli za námi. Moje máma nikdy neletěla letadlem, dokonce ani nebyla nikdy v zahraničí, takže si musela nechat udělat pas. Ubytovali jsme je v hotelu kapely. Navštěvovali různá místa, jako by sami byli v kapele. Šli spolu na Empire State Building. Pronajali si dva kombíky a jeli do Disney Worldu na Floridě. Všude chodili společně.

Byl to ten nejlepší zážitek, který na stará kolena zažili. Nikdy o tom nepřestali mluvit. Měli jsme to štěstí, že jsme jim tyto dary mohli dopřát.

Původně jsme se zavázali k turné napříč kontinentem, které mělo trvat jen šest týdnů, ale stále se k nám valily nabídky. Je neuvěřitelné, jak rychle se basketbalové šatny omrzí – studené, antiseptické a elementární. Ale nikdo z nás nedokázal říct ne. Byla to taky příležitost jak zbohatnout, což bylo také součástí našeho plánu.

Byla to zábava? Ano, občas. Bylo to spíše černobílé. Naneštěstí pro mě, když se na to dnes zpětně koukám, nebyl jsem v době, kdy jsme hráli v Madison Square Garden, přítomen duchem. Místo toho, abych se zabýval tím, co se právě děje, a ten okamžik si užil, staral jsem se o to, aby mi bedňáci sehnali drogy.

Jaká je ve skutečnosti Madison Square Garden? Ten vrchol slávy, o kterém jsem na předměstí Birminghamu snil?

Madison Square Garden má pověst toho nejlepšího místa konání koncertů. Od chvíle, kdy jsme dorazili do New Yorku, mluvil o tom každý řidič, každý správce a všichni prodavači.

„Hrajete v Garden, že, chlapi?“ Bylo to pořád to samé, každý mluvil o Madison Square Garden. Museli jsme se snažit, abychom stáli nohama na zemi, když jsme se na to vystoupení připravovali.

Vyprodání dvou koncertů v Madison Square Garden byl nepopiratelný úspěch. Naše kapela to za tak krátkou dobu dotáhla opravdu daleko. Výdělek z prodeje triček a ostatních předmětů byl rekordní a nepřekonali jsme ho více než deset let.

Když jsme vstoupili do budovy MSG, vedli nás závratným bludištěm podzemních chodeb a uliček, které spolu tvořily zákulisí. Podél stěn se hrbili členové newyorkských unií, svazů a odborů. Bylo ohromné, že nikdo z nich očividně nejevil zájem, když jsme kolem nich rychle procházeli. Byli jsme jim úplně u prdele.

Měl jsem pocit, že nám něco hrozí. Nikdy předtím jsem se necítil tolik jako něčí figurka, jako v zákulisí před prvním koncertem v Madison Square Garden. Byl tam totiž přítomný celý hudební průmysl. Osobně. Zástupci hudebních společností, kteří měli na sobě drahé obleky a kouřili doutníky. Dávali nám najevo, že do nás investovali hromadu peněz a nesmíme jim to pokazit.

Nikdy jsem nebyl šťastnější, když zhasly světla. Bylo nemožné vyjít na jeviště a nebýt šokovaný velikostí té arény. Hlavně její výškou. Sedadla byla v patrech nad sebou, až do výšky věžáku. Vešlo tam dvacet tisíc fanoušků.

Nile Rodgers se k nám připojil během přídavku, kdy jsme hráli skladbu Good Times. Potom jsme uspořádali setkání s kapelou v jedné z mnoha chodeb Madison Square Garden. Byla tam hodně dlouhá fronta. Nile nás dychtivě chtěl seznámit s mladou zpěvačkou, se kterou spolupracoval. Byla drobná a nevypadala, že by o mě měla sebemenší zájem. To byl ten nejvíce intenzivní dojem, který jsem si odnesl z toho setkání s Madonnou.