44 Unlimited Latitude

Je sobota, půlnoc, víkend vrcholí. Jsem v nočním klubu. Hrála tam hudba. Grace Jones. Něco, co jsem znal a uklidňovalo mě to. Před hodinou jsem si vzal malou bílou pilulku, kterou mi někdo podal pod stolem v restauraci, kde jsem jedl. Právě začínala účinkovat.  Začínal jsem zažívat pocit tepla.

Ve skutečnosti jsem nikdy předtím takový pocit tepla a pohodlí necítil. Jsem najednou otevřený, všemu a všem,  ostražitý a vnímavý. Mám extrémně citlivý hmat, ale je to příjemné. Chci se všeho dotknout. Všeho toho hedvábí a kůže.

Jsem v tom všem doslova ponořený. Přijde mi to všechno tak posvátné a zároveň nové. Vedle mě tančí holka a její šaty jsou tak hebké, že do nich můžu zabořit prsty. A světla kolem jako by taky tančila. Bylo to tak hrozně svůdné. Nebylo to ničivé, ale naopak nápadité. Hlubokomyslně pulzovala, jako roztavené zlato.  Všichni v téhle místnosti mě mají rádi a já mám zase rád je.

Byl jsem na plech v klubu v Sydney, tisíce mil od domova, a bylo to tak skvělé. Skoro všechny moje zábrany byly pryč. Jsem naprosto svobodný. Ležím na zemi na zádech, s úsměvem od ucha k uchu. Kolem mě jsou stovky hvězdných tanečnic.

Hudba skončila a já lezu z tanečního paketu. Hledám východ a lezu za volant svého BMW. Společnost mi dělají moji noví nejlepší kamarádi, mé spřízněné duše. Na navigaci nastavím ulici York Street. Poslední, co si pamatuju, než jsem o několik hodin později usnul, bylo, že jsem si říkal jak je takhle droga úžasná a že o ní musím všem říct.

Pravda byla, že jsem nikdy neměl rád halucinogeny. Měl jsem rád taneční drogy, vhodné na party, které mě nabudí, a budu díky nim ukecaný. Nelíbilo se mi, jak jsem po hašiši zkoumal sám sebe, a z toho pocitu se mi vždycky chtělo zvracet. Nechtěl jsem ani marihuanu, a rozhodně ne LSD nebo jakýkoliv opiát.

MDA jako by kompletně odbouralo všechny pomyslné zdi, které kolem mě byly. S touhle drogou jsem se dokázal nejvíce uvolnit a spojit se s vesmírem. Dostala mě blíže k Bohu.

Následující den jsem byl jako Kloboučník z Alenky v říši divů, který pořád někomu nabízel čaj. Začal jsem s Alexem, o kterém jsem se domníval, že bude vůči těm mimořádně spirituálním schopnostem mého nového objevu chápavý a otevřený. Obešel jsem postupně během dne všechny z kapely jako nějaký misionář. Některé z kapely jsem oslovil při pozdním nedělním obědu v rybí restauraci Doyles, a ostatní, když jsme byli zpátky v našem pokoji.

„Je to úžasné, musíte to vyzkoušet.“ Trval jsem si na svém. „Ta hudba, všechna ta světla. Díky té droze náš dosavadní život vypadá jako černobílý film. Včera v noci jsem velmi rychle začal všechno vidět v barvách.“

„Aspoň tobě by se to mohlo líbit, Andy.“

Co bylo s mým životem tak špatně, že jsem se ho tak zoufale snažil změnit? Ostatní vypadali, že je to vůbec nezajímá. Jejich životy byly relativně v pořádku. A očividně jsem nebyl dobrý v přesvědčování. Když jsem měl namířeno zpět do nočního Sydney, abych zopakoval svůj zážitek a vytřískal z něj ještě víc, třeba o něm napsal knihu nebo tak něco, nebyl po mém boku nikdo z kapely.

Možná, že měli práci.

Očekávání jsou jako převlečený vztek. To byla moje oblíbená hláška z odvykačky. Podle ní se teď řídím. Zamiloval jsem si ji hned, jak jsem ji slyšel. A požívám ji pořád. Uchytila se i v rodině a kapele.

Když jsem mířil do nočního Sydney, abych zopakoval svůj zážitek s MDA. Byl jsem plný očekávání. Když ta malá pilulka začínala účinkovat, měl jsem jasnou představu o tom, co se stane a jak se budu cítit.

Vzal jsem ji, bez alkoholu. Minulou noc jsem pochopil, že aby MDA měla takový efekt, jaký jsem chtěl, nepotřeboval jsem alkohol. To bylo kouzlo té drogy. A přesně tohle lákalo pařmeny o pár let později, když se tahle droga stala populární. Viděli jste jich tisícovky, v polích, uprostřed ničeho. Byli úplně sjetí z LSD a extáze a v ruce měli lahev vody Evian. Bylo to mnohem lepší, než se opít.

Čekám. Čekám, až se něco stane. Kdy ta sračka začne účinkovat? Tenhle klub je nudný. Včera v noci tu byla mnohem větší zábava.

Potřebuju trochu víc prostoru. Jdu na záchody a koukám, na svůj obličej. Vypadám unaveně a neupraveně. Rozhodně to není ten obličej, který všichni znají z časopisu Jackie. Rychle si nanesu linky.

Vrátím se ke stolu. Kdo ksakru jsou tihle lidé? Nejsou to mí přátelé. Jsou to parazité, kteří čekají, že ode mě něco dostanou. Jsem jejich kořistí.

Někde nalevo ode mě se mihne plazí jazyk, který chytí mouchu, co prolétla moc blízko. Podívám se blíže. Ten výkonný ředitel nahrávací společnosti má ocas, toho jsem si předtím nevšiml. Kus šupinatého dinosauřího masa, které pravidelně buší do kožené sedačky. Je to jako stěrač, nastavený na pomalý režim. Ale nepřekvapuje mě to.

Jeden rychlý pohyb a jsem pryč. Jsem teď naštvaný. Jak to, že ta droga neúčinkuje tak, jak by měla? Páni, tohle město je díra. V okolí vůbec nic není a není tu žádná zábava. Jsem teď jen jako špatný herec, který zapomněl, co má říct, a hraje špatně napsanou divadelní hru, na kterou stejně nikdo nekouká? Vesmír je k nám občas krutý.

Jestli to, Johne, chceš takhle, bez okolků, tak tady to je. Pravda je občas drsná. Včerejší noc byla dar, ale ty z toho chceš udělat každodenní záležitost.

Tohle bude drahé.

Vzdávám se, Pane. Pošli své služebníky domů. Pojďme to dneska zabalit dříve, jen ty a já. Jako za starých časů, když jsem seděl v přední lavici v kostele St. Jude. Pojďme se mrknout na nějaký špatný pořad v TV a pak do postele. Budu sekat dobrotu, Otče. Slibuju, jen mě nech, abych si odpočal.

Ale ten stav nepřestával. Jsem teď sám, ve svém kvartýru vysoko nad Sydney, kam jsem si vodil holky, na okraji šílenství. Odsunul jsem skleněnou tabuli na balkoně a nadechl jsem se čerstvého vzduchu. Páni! To je senzační. Kdybych našel telefon, někomu bych zavolal. Ale komu? Vlastně ani nevím.

Nemůžu od toho utéct a mám hlavu jako balón. Včerejší noc byla tak poetická, zato ta dnešní je jako zasraná noční můra.

Pláču. „Zastav to, Bože, ať to zmizí.“ Ale úlevy se mi nedostává. A blíží se svítání, další, které jsem promarnil takhle.

Všichni, kteří s námi pracovali ve studiu, z nás byli vyčerpaní. S tímhle albem jsme strávili hromadu času. Takže když Alex oznámil, že proběhly nějaké změny v aranžmá jedné skladeb (z písně Seven and the Ragged Tiger se stala The Seventh Stranger) a budu muset zpět do studia, abych pozměnil svůj part a natočil novou basovou linku, šílel jsem.

Byl jsem v koupelně a holil se. Už zase jsem reagoval přehnaně. Zdvihl jsem těžkou nádobu ze skla a rozbil s ní na milion kousků sprchové dveře.

„Do prdele, Alexi. Je to kravina. Ta skladba byla hotová! Mám toho dost! Končím!“

„Není to zas taková katastrofa, Johne,“ řekl příjemným hlasem Alex. „Bude to jednoduché. Tyhle věci chtějí občas čas.“

To odpoledne jsme s Andym nahráli poslední dodatečné party pro album Seven and the Ragged Tiger. Byl taky naštvaný.

„Tohle byla poslední kapka.“ řekl. „Tohle už nechci znovu zažít. Odcházím.“

Představa, že Andy odejde z Duran Duran, byla děsivá. Vytrhla mě z mé samolibosti. To, co bylo na kapele skvělé, a drželo v ní rovnováhu, by bylo najednou pryč. Stejně jako tvrdší, rockovější aspekt naší kapely.

Možná by nám k tomu, abychom upustili páru, pomohl nějaký vedlejší projekt?

Řekl jsem mu: „Neboj, příště se pustíme do něčeho tvrdšího. Podnikneme něco společně.“

Tohle byl začátek našich sporů, které se během dalších dvou let jen zhoršovaly. Já s Andym jsme byli na jedné straně. Simon, Nick a Berrowovi na straně druhé. Pohromadě to všechno drželo díky Rogerovi, který byl neutrální.

Co bylo ještě horší, než nemít Andyho v kapele, bylo nemít Andyho ve svém životě. Byl jediným člověkem, s kterým jsem se mohl bez problémů zřídit.

Alkohol a drogy začaly hrát důležitou roli nejen v mých rozhodnutích a volbách, ale také v tom, s kým budu trávit volný čas.

Nejhorší na tom bylo, že už jsem nechtěl být s Nickem. S mým nejstarším kamarádem. Jen proto, že mě nepodporoval v braní drog. Nick neholdoval drogám, takže mi nebylo příjemné být v jeho přítomnosti pod vlivem. Andy pro mě byl naopak mnohem lepší „spoluhráč“.

Ale když jsem byl na drogách, tak jsem se stále častěji stranil kohokoliv, kdo byl nějak spojený s naší kapelou.  Hledal jsem společnost v „nižších vrstvách“.

Nechtěl jsem, aby se kladly vysoké nároky na mé chování. A mimo kapelu a management nebyl nikdo, kdo by je na mě mohl klást. Naopak. Každý se mnou chtěl pařit. Ale za tou maskou, za tím obličejem, který byl vždy připravený na párty, jsem byl plný strachu, arogance, osamělosti a mimořádné oblíbenosti.

img791