42 A Caribbean Air

Když jsme se balili do Západní Indie, došlo mi, že do takového prostředí budu potřebovat nové oblečení. Vždycky jsme smýšleli stejně, co se týkalo výběru oblečení na focení, video, turné nebo pracovní dovolenou, jako byla tahle.

V tomhle duchu jsem se vyjádřil rozhovoru, který se mnou dělal Steve Sutherland pro časopis Melody Maker. „Nemyslím si, že v naší kapele byl někdo, kdo by ohledně cesty na Srí Lanku neměl pochyby. Náš manažer tam byl na dovolené, a když se vrátil, vykládal nám o tomhle úžasném, utopickém ostrově. Jít zpátky do přírody? Jak tam bude vypadat můj lesk na rty? Ale když jsme tam dorazili, celé se to odehrálo tak přirozeně. Rozpustili jsme vlasy a nechali je na pospas osudu, a moc jsme nad tím nepřemýšleli.“

Když kapela dorazila na Montserrat, měla už kompletně novou image. Na sobě jsme měli světlé přirozené odstíny, pastelové barvy, světle modrou a růžovou, krémovou a bílou. Žádná černá, žádná kůže a žádné vojenské oblečení. Zaměstnanci studia nás s radostí přivítali a nechali udělat památeční trička. Pronajal jsem si červený jeep Suzuki. Bavil jsem se při poznávání ostrova, proháněl jsem se s příbojem po plážích. Jen další z bondovských snů, které se staly skutečností. Nějak se mi do rukou dostal pohled s hotelem Vue Pointe Hotel, s podpisy od Stewarta Copelanda, Andyho Summerse a Stinga.

Jediná naše obava před odjezdem byla nedostatek zábavy na ostrově, obzvláště ve večerních hodinách. Proto jsme si nechali na zakázku vyrobit kufry. Vypadaly jako ty staré lodní kufry z reklam na Louis Vuitton, akorát ty naše byly speciálně vyrobené, aby vydržely cesty. Vyráběla je společnost, která vyrobila kufry, v kterých jsme převáželi naši aparaturu. Podle příručky by ty kufry měly vydržet, i kdybyste je přejeli náklaďákem s návěsem. V těch kufrech jsme měli oblečení a osobní věci, ale hlavně zbrusu nové televize Sony Trinitron spolu s videopřehrávači. Všichni jsme si zabalili zásoby kazet a měli jsme v plánu si je navzájem půjčovat.

Tyhle kolosy vážily snad tunu. Můj kufr museli táhnout všichni z našeho týmu, aby ho vůbec odtáhli do mého pokoje v pronajaté vile, kterou jsem měl s Andym.

Konečně jsme pracovali na několika chytlavějších skladbách. Skladba The Reflex se zrodila na moje narozeniny, 20. června, po několika sklenkách šampaňského. A o den nebo dva později jsme dostali nápad na Union of the Snake. Miloval jsem na tom to, že po tom, co jsem svoje party nahrál ve studiu, mohl jsem vyběhnout ven a skočit do křišťálové vody v bazénu.

Ale na Montserratu jsme měli podobné problémy, jako na jihu Francie. Andy nebyl vůbec spokojený s tím, jak tam zněly studiové reproduktory a vypadalo to, že nahrávací zařízení taky neběží úplně správně. A věci se taky kazily, a navíc teď trvalo mnohem déle přivézt náhradní aparaturu z Londýna.

Přiletěly za námi z New Yorku taky dvě známé zpěvačky ze skupiny Chic, Michelle Cobbs a B. J. Nelson. Byly plné energie a bylo fajn s nimi trávit čas. Nahráli jsme s nimi doprovodné vokály pro skladbu The Reflex.

Ale naše stěžování si nabíralo na intenzitě a vedlo k velké hádce s technickým personálem studia. Říkali nám něco ve stylu: „Chyba je ve vás. To vám se nechce dělat. Naše studio je naprosto v pořádku.“

Mysleli si, že máme halucinace.

Možná, že je jsme měli. Hádky se společností AIR nabraly na obrátkách a ohledně účtů, které jsme měli zaplatit, byly pochybnosti na obou stranách. Přišel nám drsný dopis od londýnské společnosti AIR London, že už u nich nejsme vítaní.

Ale jak se dívám na fotky, které jsme na tom ostrově nafotili, ať už jednotlivě nebo jako kapela, vypadali jsme šťastně a odpočatě. Možná, že jsme byli znudění (v mém případě) nebo frustrovaní (v Andyho případě), ale dokázali jsme se přetvařovat. Navenek to nevypadalo, že bychom měli jakékoliv problémy.

Z Montserratu jsme „utekli“, abychom v Anglii odehráli ty koncerty, o kterých jsem mluvil ve zpravodaji z Francie.

Vystoupení pro The Prince’s Trust se konalo v Dominion Theatre. Byli jsme oblíbenou kapelou princezny Diany a vystupovali jsme spolu s Dire Straits, které zas měl rád Charles. Hráli jsme asi hodinu a ten koncert je dostupný na bootlegu s názvem Di’s Big Date, ale nedoporučuju ho. Nevím, jestli to bylo únavou z letu, ale měl jsem po celou dobu koncertu problém s laděním a hrál jsem příšerně.

To vystoupení samotné nebylo ale moc důležité. Záleželo spíš na fotkách z té akce. Fotky, kde si já a Simon podáváme s Dianou ruku, obletěly svět. Byla to nejoblíbenější fotka mých rodičů. Ze zdi v obyváku jsem ji poprvé sundal až po pětadvaceti letech, po tom co táta umřel.

Pozdější venkovní koncert se odehrával na fotbalovém hřišti Villa Park v Birminghamu. Přišli jsme s něčím, co bylo po stránce marketingu naprosto geniální. Předměty, které jsme na tom koncertě prodávali, byly v barvách týmu Aston Villa – vínově červené a modré. Uspořádali jsme v hotelu Park Lane v Dorchesteru tiskovou konferenci. Čtyři z pěti z nás měli šály Aston Villy a Nick, i když neochotně, držel jejich kokardu. I když věděl, že tím zrazuje svého tátu Rogera, oddaného fanouška týmu Birmingham City.

Robert Palmer se svou kapelou přiletěli z turné po Spojených státech, aby koncert zahájili. Pařili jsme v klubu Rum Runner jako za starých časů. Po tom koncertu jsem se objevil s baskytarou v brožuře k zápasu, který Aston Villa hrála v srpnu proti Sunderlandu. Byl jsem jediný člověk, který nebyl ani hráč, ani trenér, a měl tu čest se v brožurách objevit.