41 The Year of the Geographic

V roce 1983 jsem byl hodně v pohybu. Byla to běžná praxe pro ty, co byli závislí na drogách nebo byli na odvykačce. Když vám cokoliv ve vašem životě přijde nepřijatelné, prostě se přesunete jinam, abyste ten problém nemuseli řešit. Když změníte prostředí a lokalitu, nemusíte se měnit vy.

V lednu jsme úspěšně pronikli do amerických hitparád s albem Rio a singlem Hungry Like The Wolf,  se v březnu umístily na pátém a třetím místě. A to jsou jen dvě z čísel, která nás za tento rok překvapila – mánie ohledně Duran Duran v té době zachvátila celý svět.

Capitol viděl příležitost vydělat peníze a tak znovu vydal první album. Upravili obal alba, aby byl aktuální. Použili něco, co mnohem víc reprezentovalo demokratickou filozofii a popularitu kapely – fotku, na které jsme byli pořádně vidět všichni. Upravili taky grafiku, aby ladila s naším nejnovějším singlem Is There Something I Should Know, který jsme nahráli v lednu, ale pro americký trh jsme ho vrazili na tohle staré album. V létě už tohle album bylo platinové. Hádám, že nakonec u EMI zůstaneme.

John-Taylor---In-The-Pleasure-Groove---Love,-Death-and-Duran-Duran-101

V Londýně, na předávání cen Rock and Pop Awards deníku Daily Mirror, které byly předchůdcem cen the Brits, jsme vyhráli všechno; nejlepší album, nejlepšího zpěváka, a „osobnost roku deníku Daily Mirror“. V březnu vystřelil singl Is There Something I Should Know? přímo na první příčku anglické hitparády.

Tu novinku jsem si vyslechl zároveň se zbytkem země. V úterý okolo oběda, když jsme poslouchali stanici Radio 1 u Janice Hagueové v kanceláři na Manchester Square. Byl to fantastický výsledek, i když jsme byli tak arogantní, že nás to zase tak nepřekvapilo. Ale stejně, slyšet to z rádia bylo magické. „A máme tu číslo jedna tohoto týdne, novinku, která je v hitparádě první týden, a dokázali to. Duran Duran jsou číslo jedna, gratulujeme, chlapi!“

Šlo slyšet, jak v celé budově, kde jsme byli, otvírají šampaňské.

Ve videu ke skladbě Is There Something I Should Know? jsme se úmyslně snažili vyhnout všem těm rafinovanostem. Nebyla v něm žádná zajímavá lokace, a video nemělo žádný určitý styl. Všichni jsme na sobě měli modré stejnokroje, které by se spíš hodily k postavě Winstona Smitha z románu 1984 než k novoromantikům.

V únoru už jsme byli každý den v televizi i v rádiu.

EMI vydalo naše první album s videi, které mělo 55 minut a mapovalo první dva roky naší existence. Byly na něm videa k jedenácti neznámějším písním. Bylo to něco neslýchaného.

Náš fanklub, který sídlil v klubu Rum Runner, teď dostával z celého světa stovky dopisů a pohledů denně. Najali jsme tým lidí, aby se s tou záplavou pošty vypořádal. Nebylo už možné, abychom se s tím zaobírali my sami. Odpovědi fanouškům se psaly přes kopírák. Někteří zaměstnanci fanklubu se naučili věrně napodobovat podpisy a podepisovali fotky.

Oba moje rodiče můj úspěch nabudil. Táta, který měl od svého nuceného odchodu do důchodu problémy, byl teď šťastný, užíval si to a v sousedství něco znamenal. Začalo jim třetí dějství života.

Poprvé sem se toho roku stěhoval na příkaz Paula a Mikea, kteří se rozhodli, že bychom naše třetí album měli nahrát mimo Spojené Království. Taky ukončili naši spolupráci s producentem Colinem Thurstonem. Bylo to jedno z mnoha rozhodnutí, které za nás učinili, aniž by o tom s námi nějak moc mluvili. Prostě si mysleli, že ví, co je nejlepší, a stejně to vnímala i nahrávací společnosti. Naše pocity nebrali v úmyslu. A stejně jsme byli moc zaneprázdnění na to, abychom to pořádně zpracovali.

Od Colina nás odtrhli částečně proto, že nám navrhli, že můžeme svoji hudbu produkovat sami. Skladba Is There Something I Should Know byla produkována kapelou, s pomocí Iana Littlea, který pracoval pro Roxy Music na jejich album Avalon. Ta skladba byla pecka, ale album, na kterém jsme se chystali začít dělat, kapela produkovat nebude. Zůstali jsme s Ianem, ale abychom mu rozšířili znalosti, přizvali jsme Alexe Sadkina, který pracoval na albech Grace Jones, Roberta Palmera nebo Boba Marleyho. Měl dokonalou reputaci, a jeho úkolem bylo, aby naše třetí album znělo svěže.

Zaměstnání Alexe Sadkina bylo zcela záměrné. Co se týče kreativity, nechtěli jsme zůstat stát na jednom místě. Věděli jsme, že by to znamenalo smrt. A kritici byli jako supi. Nikdo z nich si nemyslel, že dokážeme navázat na Rio.

Jih Francie byl ideální k tomu, abychom se tam přestěhovali. Management našel k pronájmu venkovské sídlo ve Valbonne, pět kilometrů od Cannes, ve Francouzské riviéře. Bylo krásné a důmyslné.

Na stěhování na jih Francie se nám líbilo to, že jsme tam mohli přijet vlastními auty. Byla to pro mě příležitost, jak prožít sen, který jsem měl díky Bondovi.

Zatracený James Bond. V jeho podání vypadalo všechno tak jednoduše. To, jak bez problémů cestuje, registruje se v hotelech, objednává si šampaňské v zahraničních restauracích, řídí po levé i pravé straně vozovky.

Několik týdnů před tím jsem se konečně rozhodl, že si udělám řidičák.

Už jako dítě jsem věděl, že nebudu mít s řízením takové problémy, jako měla máma. Už jen z autodromu na pouti jsem byl vzrušený. Co se týče aut, byl jsem tátovo zázračné dítě. Bylo zřejmé, že auta jsou chlapská záležitost. Ženy vždy spíše seděly na místě spolujezdce. Přišlo mi trochu nevhodné, když máma od nějakého kamaráda řídila. Například Nickova máma Sylvia. Bylo to podezřelé.

Táta mě občas nechal, abych se projel, prakticky od šestnácti. Vždycky jsem toho využil. Na rozdíl od mámy jsem uměl dobře zacházet se spojkou.

Sláva mi to však všechno trochu zkomplikovala. Byl jsem si jistý, že budu mít řidičák už devatenácti, maximálně ve dvaceti, ale kapela byla přece jen důležitější, a proto jsem neměl čas si řidičák udělat.

Britové vždycky ostatním rádi připomínali, aby ze sebe nedělali něco, co nejsou, proto zkoušející v šedém obleku před testem věnoval chvilku času, aby promluvil přímo ke mně.

„Tak, Pane Taylore, chci, abyste věděl, že dobře vím, kdo jste. Ve skutečnosti má moje dcera vaše fotky na zdi v pokoji. Tohle mě nijak neovlivní. Doufám, že tomu rozumíte. Tak, a až budete připraven, tak se pokuste plynule rozjet a jeďte tady po té cestě.“

Zkouškou jsem prošel.

Už jsem byl rozhodnutý, jaké auto si chci pořídit, a později toho samého dne mi ho doručily. Volkswagen Golf TDI za sedm a půl tisíce liber. Zbrusu nový, v barvě, která ladila k mému oblečení. Černé, s červenými pruhy a interiér ve dvou odstínech šedé.

Pojmenoval jsem ji Suky, podle poznávací značky SUK 437Y. Abychom to oslavili, fotograf Denis O’Regan nás spolu vyfotila na nejvyšším patře parkoviště u zastávky Moor Street v centru Birminghamu. Fotku potom otiskl Japonský fanzin Viva Rock.

Bylo fajn, že ikony osmdesátých let takhle spolupracovaly.

Vyjet se Suky na palubu vznášedla Seaspeed, které mělo namířeno přes kanál La Manche, nebyl tak úplně ten Bondovský zážitek, v jaký jsem doufal. A jet po těch klikatých silnicích bylo hrozně namáhavé. Přitom ve filmu Goldfinger to vypadalo tak radostně. Cíl naší cesty jsme museli hledat. Když jsme do našeho sídla dorazili, byl jsem vyčerpaný.

Zaparkoval jsem Suky za Ferrari, o kterém jsem zjistil, že patří Michaelovi. Nepřišlo mi to fér. Byl jsem se svým Volkswagenem spokojený, dokud jsem to jeho Ferrari neviděl.

Protože jsem se rozhodl tam jet, místo toho abych letěl, dorazil jsem jako poslední. Tím pádem mi dali tu jedinou místnost, která zbyla. Mizernou místnost v rohu budovy, do které se sotva vešla postel. Zatímco Simon se zabydlel v královsky krásné hlavní ložnici s výhledem na okolí. Paulova místnost vypadala stejně.

Bylo to jako ze snu, jen ne z mého.

Věci se vyrovnaly, jakmile jsme začali pracovat. Dělání muziky pomáhá zapomenout na všechny ty sračky kolem. Takhle to u muzikantů bylo vždy. Dobře, skoro vždy. Museli jsme náš zvuk posunout kupředu, a k tomu jsme tu měli Alexe. Museli jsme se zlepšit jako autoři písní a taky být lepšími muzikanty. Pro mě to znamenalo hrát méně tónů.

Pro basové linky na prvních dvou albech byl typický hektický, synkopovaný styl. Snažil jsem se mísit Novou vlnu s funky diskotékovým stylem z Ameriky.  Když jsem se snažil být hudebně vyspělejší, musel jsem najít způsob, jak hrát méně, ale povědět tím více. Moje basové linky už nebyly tak hektické, protože syntezátory teď často zastupovaly roli baskytary i kytary. Moje linky byly bohatší, jako byly linky například na albech Thriller nebo Bowieho Let’s Dance.

Bicí, zesilovače a klávesy, které nám přivezli z Londýna, jsme rozestavěli v prosluněné místnosti v horním patře, kde nebyl nábytek a nepoužívali jsme ji. Tahle místnost byla dostatečně příjemná a měla zastřešenou verandu, ale nefungovaly tam zásuvky. Technik proto musel natáhnout kabely po trojici schodů dolů ke generátoru a studiové aparatuře, které bylo v dodávce zaparkované na příjezdové cestě. Museli jsme si všichni zvyknout na to, že jsme museli často běžet dolů, abychom se ujistili, že technika funguje a hudbu, kterou tam spolu nahoře tvoříme, zaznamenáváme. Běhali jsme pořád tam a zpátky.

Bylo to frustrující. Měli jsme hromadu nápadů, ale nemohli jsme je nahrávat. Měli jsme mnoho problémů s technikou, elektřinou, s těmi schody. V podstatě s celým tím zasraným starým domem. A potom jsme se k našemu zděšení dověděli, že když se cokoliv pokazilo a museli jsme to vyměnit, museli s tím přiletět z Londýna.

Vedlo to k hromadě času stráveného v bazéně s francouzským jídlem. A často jsme jezdily na promenádu La Croisette v Cannes.

Měli jsme pár skladeb, na kterých jsme pracovali. Základ pro několik skladeb, které skončily na albu Seven and the Ragged Tiger. Mezi nimi skladba, ze které se později stala New Moon On Monday. V té době měla pracovní název Spidermouse. Dále tam byly skladby Of Crime and Passion, Cracks in the Pavement a I Take the Dice.

Ze skladby, která byla ovlivněna filadelfskou soulovou hudbou, se později stal titul Seven and the Ragged Tiger, po tom co Simon sepsal nástin textu. Představoval si nás jako něco zvráceného z knihy Enid Blytonové. Pět členů kapely plus dva manažeři, to byla ta sedmička. A ten rozedraný drak, to byla ta nehmotná věc, co nás začala pohlcovat, a to sláva. Od té skladby jsme nakonec upustili, ale od toho názvu ne.

Paula Yates a Jools Jolland přijeli, aby s námi natočili speciál pro anglický televizní pořad The Tube. Zařídili jsme velkou grilovačku, aby lidé v naší rodné zemi viděli, že jsme to rozjeli ve velkém a zároveň práci dovádíme ke zdárnému konci.

Teda kromě toho, že se nám nedařilo tolik, jako jsme hlásili.

Nebojím se, že si budu protiřečit, když řeknu, že tohle bylo naše období, kdy jsme kouřili marihuanu. Málokdy se stalo, že jsme si neubalili a nekouřili. Tohle zapříčinilo mnoho filozofických debat a úvah, které jsme klidně v opojení vedli, jako bychom mluvili o knize Bhagavadgíta, spíš než o tom, jak budou znít naše bicí a kytarový part.

Po několika týdnech, které jsme strávili takhle, jsme začali být neklidní, přestože jsme byli ve Francouzské riviéře, a začali jsme mluvit o tom, že se přestěhujeme.

Jo, bylo načase změnit místo.

Na BBC dávali dokument o kapele Police, která nahrávala své album Synchronicity ve studiích Air Studios na ostrově Montserrat. Vypadali, že se skvěle baví a dělají parádní muziku, což bylo přesně to, co jsme chtěli my.

Byl jsem pověřen, abych to oznámil v dubnovém zpravodaji našeho fanklubu, spolu s dalšími novinkami. Zašel jsem do detailů. „S radostí vám oznamuji, že v úterý 19. července v 7:35 ráno přiletíme zpět do Anglie letem Pan Am Flight 98 k Terminálu 3.  Hurá! Možná se ptáte proč. No, někteří z vás možná už ví, že 20. července hrajeme v londýnském Dominion Theatre pro prince Charlieho a princeznu Dianu a jejich charitativní organizaci. Co však nevíte je, že v sobotu 23. Července budeme hrát venkovní koncert pro Greenpeace. Ještě upřesníme, kde se koncert uskuteční. Takže pokud se nebudete moct zúčastnit koncertu v Dominion Theatre, tohle je vaše příležitost.“

Vždycky mě bavilo odpovídat v klubu Rum Runner na poštu od fanoušků, užíval jsem si ten pocit propojenosti, který jsem měl, když jsem si dopisoval s těmi nejnadšenějšími. Teď jsem žádnou z těch obálek neotvíral, nečetl jsem žádný z těch dopisů a žádnému fanouškovi jsem neodpovídal přímo já. Na střídačku jsme každý měsíc sepsali dopis, a ten potom zaměstnanci fanklubu napodobovali na lesklém papíře a rozesílali. Něco se v tomto plánu na rozšíření ztratilo, ale co jiného nám zbývalo?

Nikdy jsem se znovu necítil tak propojený s našimi fanoušky, jako v roce 2010, když jsem se vydal napospas sociálním sítím, Facebooku a Twitteru. Znovu jsem byl schopný poznat jednotlivé lidi podle jejich charakteristických znaků, ale tentokrát to byly přezdívky a profilové obrázky. Takže jsem opět okamžitě věděl, kdo jsou, kde žijí a kam přesně spadají.

Jeden ze členů našeho personálu mi nabídl, že se Suky dojede z Francie. Letěl jsem tedy zpět s ostatními letadlem. O několik měsíců později mi přišlo předvolání, že jsem nezaplatil parkovací lístek v Torquay. Torquay? Skoro mě přivedlo k šílenství, když jsem se tomu snažil přijít na kloub. Jel jsem tam snad, když jsem měl okno? Až potom mi to došlo. Po návratu do Londýna použil ten chlapík moje auto, aby si zajel na rodinnou dovolenou na jižním pobřeží.

John-Taylor---In-The-Pleasure-Groove---Love,-Death-and-Duran-Duran-103