40 Jacobean

V rámci prosincového turné po Británii jsme po roce stráveném v různých hotelech zavítali zpět do Birminghamu.

Zarezervovali jsme si hotel Holiday Inn na noci, kdy jsme měli koncerty. Po posledním koncertu a tradiční party v klubu byl čas jet domů.

Přemýšlel jsem o tom. Domů? K tátovi a mámě? Na Simon Road? Pořád jsem bydlel u rodičů! Jak je to možné?

Nebydlel jsem tam, protože bych si nemohl dovolit vlastní domov. Peněz jsme teď vydělávali víc než dost. Jen jsem neměl čas na to, abych si rozmyslel, kde vlastně chci bydlet, a abych se odstěhoval.

Nebo za tím snad bylo víc? Nepopíral jsem, že bylo neskutečně pohodlné moct přijít domů, i když ne moc často, po všem tom cestování a blázinci, a mít oběd od mámy. A navíc cítit tu známou vůni domova, ve kterém jsem vyrostl.

John-Taylor---In-The-Pleasure-Groove---Love,-Death-and-Duran-Duran-099

Z cest jsem si domů přivezl jednu takovou vychytávku. Ručně vyrobenou cedulku „Nerušit“ z kartonu. Na druhé straně dokonce bylo dokonce napsáno „Prosím, ukliďte pokoj.“ Táta se tím neřídil, ale máma ano.

Ale táta byl v pohodě, když jsem se poprvé potýkal s pohlavní nemocí. V Americe jsem chytil filcky a myslel jsem, že jsem se jich zbavil. Ale u rodičů doma, když jsem se sprchoval, jsem si poškrábal strup na hrudníku, a jedna mrcha mi po noze zdrhla dolů. Zatraceně!

Věděl sem, že s tímhle nemůžu za mámou.

Táta se k tomu postavil obdivuhodně. Nesoudil mě, jen mi řekl „Mámě o tom radši neříkej.“

Vzal veškeré povlečení a tajně je vypal na vyvářku. A potom mi z lékárny donesl potřebné léky.

Byla to neobvyklá zkušenost, ale k utužení vztahu mezi otcem a synem posloužila dobře.

Přiznal, až s podivnou upřímností, skoro jako by to byl hrdý, že se naučil vybírat vši v zajetí.

„Všichni jsme stáli v řadě, a vybírali vši tomu, kdo stál před námi.“

Bylo to poprvé, co mi popsal, jak vlastně jako zajatci strádali. Ale bylo pozdě. Teď jsem na to náladu neměl. Pamatuju si, jak jsem si tenkrát myslel. „Jo, dobrý vědět.“

Ale tahle přátelská scéna jako z filmu netrvala dlouho. Věděl jsem, že nemůžu vystát bydlení u rodičů, když další den táta běžel do schodů, bouchal na dveře mého pokoje a křičel „Teď nejsi na žádném blbém turné, tak tu hudbu ztlum!“

Musel jsem najít vlastní bydlení, rychle.

Vybral jsem si dvoupokojový byt v prvním patře na v Jacoby Place, Edgbastonu, deset minut od centra města. Jedním dechem jsem nakoupil na kreditku a šeky evropský nábytek z těch lepších obchodů: Roche Bobois a Ligne Roset. Táta ten byt vymaloval a položil mi tam koberec. Ty barvy byly typické pro rok 1982. Šedá pohovka, černý skleněný konferenční stolek a vínově červená stěna s portérem Joana Collinse od Patricka Nagela napravo od knihovny. A nad postelí Nastassja Kinski, jak ji vyfotil Richard Avedon.

Nestrávil jsem v tom bytě ani tucet nocí. Šílenost? Teprve začínáme.

Letěli jsme zpátky do New Yorku, abychom se účastnili silvestrovského plesu debutantek, který pořádala MTV v hotelu Savoy.

Při naší první návštěvě New Yorku nás představili Andymu Warholovi a trochu jsme se s ním seznámili. Během let se stal dobrým přítelem Nicka. Po našem vystoupení jsem pil na baru, když se ke mně Andy připletl. Srkal slámkou svůj drink. Naklonil se ke mně a do ucha mi spiklenecky zašeptal: „Měl bys být zpěvák.“

„Ne, Andy. Ale díky.“ Řekl jsem mu.