39 Coffin Sex

Co je tak zvláštního na Mnichově?

5. října 1982 frčel náš autobus po dálnici A9 směrem z Berlína. Byla to naše druhá návštěva Německa, ale poprvé jsme měli odehrát koncert v Mnichově. Německé turné začalo na severu, v Hannoveru, a pokračovalo v Bochumu a Hamburgu, než jsme 4. října hráli v Berlíně.

Jeli jsme v autobusu, což pro nás nebylo obvyklé. Polovinu času jsme spali v něm a polovinu času v hotelech. V tříhvězdičkových hotelech. Nikdy jsme si neoblíbily autobusy. Ne, že by snad někdo z nás řekl, že se mu nelíbí spát v autobusu a měli bychom s tím přestat. Bylo to prostě součástí našeho kolektivního vědomí. Vyzkoušeli jsme si v Evropě v roce 1982 a nikdy jsme to nezopakovali.

Abych řekl pravdu, moc jsem v té době nespal.

Byl jsem nacpaný v jednom lůžku uprostřed autobusu, které bylo v úrovni očí. Byl jsem tam s Amandou, mladší sestrou Paula a Mikea Berrowových. Existuje horší smilstvo, než dělat to uprostřed odpoledne ve starém rachotícím autobusu kapely? Bylo to nepříjemné a nepohodlné.

Bylo to jako sex v rakvi nebo v kabině. Smrad propocených ponožek a nafty. Skoro žádný vzduch. Tohle už jsem měl mít za sebou, bylo to jako něco, co zažijete na střední. Nejdřív jsem se snažil jí rozepnout podprsenku, potom svými prsty zajet pod kalhotky. Však to znáte. Bylo to bláznivě a směšné.

Abych byl upřímný, oba jsme věděli, že to není láska. A z toho, co se dělo, jsme zrovna dvakrát nadšení nebyli. Ale v ten moment jsme to brali tak, že já jsem kluk a ona zase holka.

Když jsme dorazili do Mnichova, přihlásili jsme se do hotelu Hilton. Ten večer jsme nehráli, a tak náš místní promotér navrhl, abychom se šli podívat na koncert Kool and the Gang, kteří ten večer hráli v Circus Krone.

Musel jsem se před koncertem nejspíš sjet, protože si celý ten večer pamatuju mlhavě. Stáli jsme vzadu a odešli před koncem. Vydali jsme se do nočního klubu Sugar Shack, a kdo jiný by v něm měl být, než Roxy Music.

Tady jsem své hrdiny z dětství potkal poprvé od chvíle, kdy jsem před dlouhými sedmi lety, v roce 1975, pod markýzou hotelu Holiday Inn v Birminghamu čekal na jejich podpisy. Bryan věděl, že jsme jejich fanoušci, a tak nás pozval na šampaňské k jejich stolu ve VIP sekci.

Tu chvíli jsem si měl vychutnávat. Klábosení s kapelou, kterou jsme tak dlouho milovali, příležitost vyměnit si čísla, možná dát podnět k budoucí spolupráci. Ale kvůli mé drogové závislosti jsem nedokázal zůstat v klidu. Neustále jsem chodil od baru na záchod, zpátky k jejich VIP stolu, a pak zase zpátky na záchod. Neustále jsem byl v pohybu, nedokázal jsem se uklidnit. Musel jsem ukojit žízeň.

Potom už si nic nepamatuju. Probral jsem se až na hotelu, v pokoji Rogera. Sedí na posteli, od krve, a někdo mi povídá, že se zapletl do bitky v klubu. Zrovna se vrátil z nemocnice.

Co se stalo? Jak mi to mohlo uniknout? Má na sobě Amanda bílé oblečení? A hlavně, proč mu ošetřuje rány?

Najednou mě ovládl pocit žárlivosti, kvůli tomu kolik pozornosti se Rogerovi od Amandy dostávalo. Žárlil jsem natolik, že když jsem odešel, abych se vrátil do svého pokoje, pěstí jsem rozbil skleněný lustr na stěně. Všude byla krev. „Do prdele! Moje pravá ruka!“ Možná, že jsem byl opilý, ale byl jsem dost při vědomí na to, abych věděl, že jsem v háji.

Vlezl jsem do Andyho pokoje a probudil ho. Nepamatuju si, jak jsem jel do nemocnice, ale byl jsem tam a odnesl si pár stehů. Na nějaký čas jsem nemohl vzít do ruky baskytaru. Zbytek německých koncertů musel být zrušen a všichni jsme další den odletěli domů.

Jizva na mém pravém ukazováčku, prstu důležitém pro hraní, mě stále bolí i po třiceti letech, když je vlhko a zima. Je to jako zranění z války, o kterém mluví staří vojáci.

Jak jsem se cítil po tomhle očividném zkratu, který narušil chod kapely? Bylo mi trapně, styděl jsem se.

Dostávalo se mi tolik pozornosti, kolik si dvaadvacetiletý kluk kdy zasloužil. Stejná pozornost, jaké se dostávalo jakémukoliv členovi kapely. Nepotřeboval jsem to sabotovat, aby se mi jí dostávalo víc.

Tak proč jsem to udělal?

Strach? Strach, že to všechno najednou pomine? Pocit v hloubi duše, že jsem si žádný z těchto úspěchů a pozornosti nezasloužil?

Snažil jsem se žít mimo domov. Být na turné, cestovat, spát v autobusech a hotelích, a neumřít při tom samotou.

Chyběl mi domov. A chyběli mi táta s mámou.

Tenkrát jsem si to neuvědomoval. Trvalo to roky, během kterých jsem utratil hodně peněz za terapeuta. Byl jsem sobecký, bál jsem se a cítil se sám. A prostě jsem to nezvládl. Nepřemýšlel jsem nad následky.

Ale ostatní nad nimi přemýšleli, jak se ukázalo o pár dní později v kanceláři v klubu Rum Runner. Byli tam přítomni všichni členové kapely a navíc Paul s Michaelem. Bylo to jako by si mě pozval ředitel na kobereček.

Řekli mi, že se mnou soucítí a bojí se o mě. Byl jsem chudák, ruku jsem měl pořád zavázanou a v šátku. Všichni se shodli na tom, že zrušené německé koncerty nejsou konec světa a že tenhle malý nezmar překonáme. Tři vyprodané koncerty v Portugalsku, kde jsme byli na vrcholu hitparády, jsme nemohli jenom tak zrušit.

Řekli mi, že bych pořád dělal všechny ty věci okolo – tiskové konference, rozhovory v televizi a tak, ale na koncerty seženou náhradního baskytaristu.

Tuhle zprávu jsem mile přijal. Co jiného jsem taky mohl dělat? A taky dali jasně najevo, že tohle už se nesmí opakovat. Kdoví co by se stalo, kdybychom si o tom nepromluvili?

O pět dní později jsme dorazili do Lisabonu. Na letišti jsme se opět setkali s novináři. Napodobovali jsme svým chováním Beatles. A novináři zase svým chováním, ty, co dělali s Beatles rozhovory.

Byl jsem zpátky v roli toho největšího frajera, nedovolil jsem, aby mě to srazilo na kolena. Ten můj stupidní úsměv a smích, protože jsem si nechtěl přiznat problémy, které jsme měli. Ale v ten večer, když jsem stál vedle podia, sám, a sledoval moji kapelu hrát beze mě, na chvíli jsem se nad sebou zamyslel. Můj záskok byl čistý profesionál a nedělalo mu problém se moje linky naučit.

Ničilo mě to. Už jsem nebyl ta nenahraditelná součást, a tenhle chvilkový nedostatek sebedůvěry mi po mnoho let dával zabrat.

Mohl za to Mnichov? Tvářil jsem se, že ano.