38 Theodore & Theodore

V červnu už jsme byli zpět v New Yorku, zpět v hotelu St Moritz, kde jsme se připravovali na naše druhé turné po Americe. Hráli jsme tentokrát ve větších klubech a divadlech po celé zemi, ale napřed jsme měli zorganizovaných několik vystoupení na akcích podobných festivalům po východním pobřeží – Filadelfie, Washington, New York.

2. července jsme hráli na diskotéce Peppermint Lounge v Manhattanu a přišel za námi do zákulisí Robert Palmer. Od první chvíle jsme si skvěle rozuměli. Byl jsem jeho fanoušek a byl známý pro svůj skvělý styl. S Nickem jsme byli na jeho koncertu v Birminghamském Odeonu a přímo jsme milovali jeho nové album s názvem Clues, které, jak se ukázalo, pro něj bylo obrovským úspěchem. Obzvláště singl Johnny and Mary.

S Robertem jsme byli v mnoha věcech odlišní. Podobné věci jsme řešili jinak, ať už šlo o hudbu nebo oblékání. Viděl jsem v něm učitele, a on ve mně viděl pramen mládí.

Taky jsem se skamarádil s baskytaristou kapely Blondie, Nigelem Harrisonem, po tom co jsem ho potkal v nočním klubu. Blondie se připravovali na své první turné po několika letech, tak jsem mu nadhodil, jestli bychom jim nemohli dělat předkapelu.

Po koncertě v Bostonu jsme se vydali směrem na západ, kde jsme hráli v Edmontonu, Winnipegu, Vancouveru a v Calgary. Než jsme stihli odehrát poslední koncert, v Greek Theathe v Los Angeles, už jsme dostali oficiální nabídku hrát na turné s Blondie. A konkrétně devět koncertů v Kansasu, takže jsme jeli zpátky na východ. Díky tomu jsme měli možnost hrát na větších podiích, pro větší publika, jelikož americké koncertní haly dokázaly pojmout průměrně kolem deseti tisíc lidí.

V Los Angeles jsme si s Nickem našli nové přítelkyně. Po koncertě v Greek Theatre jsem šel do klubu Lingerie na Sunset Boulevard, kde jsem potkal holku jménem Bebe Buell. Byla inspirací pro skladbu Pretty in Pink, kterou napsal Richard Butler ze skupiny Psychedelic Furs, a měla dceru Liv. V té době tvrdila, že otcem Liv je Todd Rundgren, ale později se zjistilo, že jejím otcem je ve skutečnosti Steven Tyler. Byla modelkou, zpěvačkou a múzou.

V neděli jsem si pospal a Nick zatím odjel na výlet na lodi, která se pomalu plavila u pobřeží města Santa Monica. Potkal tam Julie Anne Friedman z Des Moines, Iowy, která byla taky modelka, a později se stala jeho ženou.

Láska určitě byla ve vzduchu.

O dva dny později si Andy vzal Tracey Wilson v hotelu Chateau Marmont v západním Hollywoodu, se kterou chodil od doby, co po poprvé stříhala. Šel jsem mu za svědka a měl jsem hroznou kocovinu. Moc jsem toho nenaspal, musel mě probudit a připomenout, že si musíme půjčit obleky a projít všemi těmi přípravami. A dokonce mi svěřil prsten. Na pár hodin.

Andyho svatba byla dalším důkazem toho, že být v Duran Duran znamenalo účastnit se čím dál větších hostin. Při téhle příležitosti přiletělo hodně přátel z Anglie. Taylorovi však neodjeli na líbánky. Tracey se vrátila do Anglie a Andy odletěl s ostatními do Kansasu, abychom se připojili k Blondie.

Stejně jako s Hazel O’Connor, i tady jsme se každý večer sešli u mixážního pultu, abychom sledovali jejich koncert. Na začátku se Debbie snesla na skleněné platformě a až poté začala zpívat naši oblíbenou píseň, Rapture.

Bylo zajímavé to sledovat, a zblízka se učit, na jaké úrovni musí být vaše divadelní umění a vystoupení, abyste mohli hrát ve velkých otevřených amerických koncertních halách.

Spřátelili jsme se s jejich bubeníkem Clemem Burkem, Nigelem a kytaristou Eddiem Martinezem. Debbie Harry a její partner Chris Stein se lidem vyhýbali, proto bylo těžké s nimi navázat kontakt.

V sobotu 14. srpna jsme dorazili do Meadowlands Areny v New Jersey. Přidal se k nám David Johansen, bývalý frontman New York Dolls. Byl to ten nejvíce cool program, jakého jsme kdy byli součástí. Nejvýznamnější na tom večeru však bylo, že se v zákulisí objevili dva přátelé Debbie – Nile Rodgers a Tony Thompson z kapely Chic. Stali se našimi dobrými přáteli a zároveň mentory. Nejblíže jsme k sobě měli na toaletách, díky tomu bílému prášku. Dobří přátelé z Birminghamu, kteří potkali dobré přátele z Manhattanu.

„Chlapi, jste skvělí!“ řekl Nile.
„Chlape, milujeme tě!“ řekl jsem mu.
„Výborný!“ řekl Tony a chtěl si se mnou plácnout.
Plácli jsme si.

„To jen díky vámjsme teď tady,“ rozplýval jsem se a trochu se mi začala plést slova, protože drogy začaly působit.
„Páni, děkuju, kamaráde.“ Řekl Tony.
Ta jejich zdvořilost, kterou vždy předváděli, byla upřímná.

„Díky vám jsem začal hrát na baskytaru.“
Přehánění bylo samozřejmou součástí toho, když jste byli na kokainu, ale to, co jsem k Tonymu a Nileovi cítil, bylo opravdové.

Nile se otočil k Tonymu a pravil: „A kam půjdeme teď, Theodore?“
„Pořád mi říkáš Theodore, nikam s tebou nejdu.“ Odpověděl.

Ať už šli kamkoliv, chtěl jsem jít s nimi.
„Pojďme do Studia,“ řekl Nile.
Nahrávacího studia?
Ne, do klubu Studio 54.

Nile rád vypráví historku o tom, jak napsal skladbu Le Freak. Bylo to po noci, kdy ho s Bernardem Edwardsem (baskytaristou Chic) vyhodili z klubu Studio 54. Skladba se původně jmenovala Fuck Off. Ale v srpnu roku 1982 byl už Nile králem Manhattanských diskoték. DJ zrovna hrál skladbu Duran Duran, když jsme se s ním objevili ve dveřích. Byl to ten největší úspěch, jakého mohla kapela z klubu Rum Runner dosáhnout.

MTV se zrovna objevila v několika státech a často hrála naše videa. Na tom kanále je doslova opěvovali a v místech, kde měli MTV, se naše nahrávky prodávaly daleko více.

Ale nehráli nás v rádiu. Hungry Like The Wolf jsme rozeslali do největších FM stanic už podruhé, ale opět s žádným výsledkem. EMI v Londýně se však rozhodlo, že musíme mít hit ve Spojených Státech. Věděli totiž, že pokud nás tam Capitol neprotlačí ke komerčnímu úspěchu, ztratí nás v celosvětovém měřítku a o naší smlouvě se bude opět jednat. EMI trvalo na tom, aby pro to Capitol udělali všechno.

Paul s Michaelem taky zoufale chtěli mít v USA hit. Dostala se jim do rukou zpráva o průzkumu trhu, nazvaná Abrahams Report. Byla v něm analýza, jak měla nahrávka znít, aby byla pro rádia atraktivní. Doslova se tam mluvilo o „bicích jako má John Bonham“ a „stereo kytarovým zvuku, typickém pro AC/DC a Van Halena.“ Pokud jste se snažili prodávat ledničky ve Střední Americe, podle této zprávy se lidem, kteří nejpravděpodobněji koupí váš produkt, líbí takový zvuk.

„Musíme to vzít na vědomí, chlapi. Takhle se tu dostanem do rádia.“ Říkal Paul.

Té myšlenky, že bychom měli naše perfektní album zremixovat tak, aby se zalíbila těmto nevzdělancům, jsem se lekl. Ale Andy s Nickem poslechli, a jsem rád, že tak udělali. Šli do studia s producentem Davidem Kershenbaumem a zremixovali první stranu alba Rio, aby ji učinili přátelštější k americkému FM rádiu. Kytara zněla hlasitěji, celkový zvuk byl ráznější, ale celistvost skladeb zůstala zachována.

Místo toho, aby Capitol nahradil první stranu alba novými remixy, vydal je samostatně na dvanáctipalcovém EP nazvaném Carnival. Zahájili tím třetí, a naprosto úspěšný pokus nás dostat mezi americkou rockovou vrchnost.

Náš první hit v Americe byl remix Hungry Like The Wolf.

Zpátky v Londýně se Nick vrátil rovnou do studia, aby dokončil projekt s Kajagoogoo. Záviděl jsem. Chtěl jsem taky nějakou bokovku. Řekl jsem Davemu Ambrosovi, že chci něco nahrát s Bebe, a konkrétně cover verzi Get It On od T. Rex.

„Fakt, Johne? A umí zpívat?“ řekl tiše Dave.
„Myslím, že jo.“

Ale projekt jsem dal k ledu, když anglický bulvár přišel s tím, kolik chlapů měla Bebe přede mnou. Rozešli jsme se, a nápad na cover verzi byl pryč.

John-Taylor---In-The-Pleasure-Groove---Love,-Death-and-Duran-Duran-097