36 Down Under and Up Above

Dalšího dne jsme nasedli do letadla do Austrálie. Byla to naše první návštěva do země, která nás od doby, kdy jsme tam měli naše první číslo jedna v hitparádě, neskutečně podporovala. Přistáli jsme v 8:20 ráno. Čekali na nás stovky křičících australských fanoušků.

Když jsme teď byli znova na turné, které mělo trvat minimálně do konce roku, cítil jsem, že bylo rozumné se s Robertou tenkrát na Vánoce rozejít. Nechtěl jsem mít závazky, chtěl jsem si užívat, takže bylo nemožné mít s někým upřímný vztah.

Být single nebylo tak hrozné jako později v mém životě, kdy už jsem si myslel, že nemůžu mít zároveň kariéru umělce a fungující vztah. Do Austrálie jsem přijel, abych si užil ten vcelku zvláštní fenomén. V hotelovém lobby při registraci potkáte nějakou holku a do hodiny ji máte v posteli.

Ty dívky nabízely skvělé služby! Rozhodně mi to pomohlo zahnat stesk po domově. Neuvědomoval jsem si, jak moc jsem dával. Měl jsem za to, že jsem jen bral. Ve skutečnosti jsem se hrozně snadno zamiloval, a to se mi v roce 1982 stávalo často.

Nevnímal jsem tyhle malé románky, které trvaly jen několik dní nebo dokonce několik hodin, jako své emoční berle. Spíš jsem to bral jako součást našeho současného životního stylu. Závislost na sexu? Nic takového jsem neznal. Ale musel bych tenkrát zaujmout silné etické a morální stanovisko, abych ten náhodný sex omezil.

Nebyli jsme žádní mniši, ale ne všichni byli tak v pohodě s tím, že by měli svoji postel sdílet tak často a s tolika různými lidmi jako já. Andy se za tři měsíce oženil. Každopádně toto chování nepřišlo mně ani nikomu jinému jako chorobné.

V Sydney se mi moc líbilo. Ten vzduch, ti lidé, jídlo, oceán. Australané mi připadali jako Britové, jen bez zábran.

Na pohledu, který jsem domů poslal z Melbourne, stálo: „Je to úplně neuvěřitelné. Stejně jako s Beatles. Hromada řvoucích děcek. Z budovy rádia nás musela odvézt policie a ve zprávách o nás mluvili jako o úžasné nové senzaci. Je to úžasné! John, posílám pusu.“

Byl jsem smutný, když jsme z Austrálie museli odjet. Bylo to skvělé prostředí, ve kterém jsme dva týdni mohli hrát. Ale čekala na nás další země, kterou jsme na turné k albu Rio navštívili, a to Japonsko.

Od sedmdesátých let jezdily kapely do Japonska, byl tam neukojitelný zájem o západní hudbu. Když jsme přiletěli na letiště Narita, opět nás vítaly davy mladých fanoušků. Cesta z letiště do města trvá skoro dvě hodiny a za našimi auty jela řada taxíků, které byly po střechu nacpané nadšenými smějícími se a brečícími teenagery z Tokia.

V Japonsku jsme se také seznámili s utíkáním přes kuchyň a také servisními výtahy. Všude, kam jsme přišli, byly strkanice a museli nás nimi provést. Měli jsme z toho radost, ale bylo to vyčerpávající.

Tokio bylo narvané různými věcmi. Hlavně těmi ze sci-fi, jako Godzilla, Blade Runner nebo seriál Zlo nemá šanci. Všechno to splývalo v něco, co se zdálo jako halucinace. Všude tváře osvícené neony, obrázky od Hokusaie a naše první walkmany od Sony.

John-Taylor---In-The-Pleasure-Groove---Love,-Death-and-Duran-Duran-091

Narazili jsme tam taky na děsivou jazykovou bariéru. Museli jsme se o moc víc snažit, abychom jim rozuměli a aby rozuměli oni nám. Od chvíle, kdy jsme vylezli z letadla, jsme měli tým tlumočníků. Vše, co jsme chtěli říct, muselo jít přes ně.

Nelíbilo se mi to tenkrát a nelíbí se mi to ani dnes. Často jsem otráveně říkával „Tohle není to, co jsem chtěl říct.“. Jako bych byl špatně naladěný Henry Kissinger.

Japonsko si nás muselo zpracovat. Promotéři akcí potřebovali celou situaci řídit, jako bychom snad byli potenciální hrozbou, která muže narušit celý klid a pořádek v Japonsku. Byli rádi, že jsme tam byli, ale byli ještě radši, když jsme odletěli.

V porovnání se svobodou, která panovala v Austrálii, to bylo, jako bychom měli domácí vězení. Ve chvíli, kdy jsme se pokusili opustit předem dané mantinely, jsme byli usměrněni zpátky.

Když jsme měli den volna, s Rogerem jsme si vyjeli do nákupního střediska u Harajuku. S námi jel náš řidič Simon Cook a také dva členové Japonské tajné služby, které nám přidělili.

V nejlepším období je Tokio blázinec. Všude jsou davy lidí, které se hemží okolo těch malých butiků a krámků v ulicích Harajuku. S Rogerem jsme si mysleli, že bychom tam mohli rodině koupit nějaké dárky, suvenýry nebo tak něco. Co bylo na tom?

No, bylo na tom to, že jsme tam byli až moc slavní. Nebylo možné, abychom nevyčnívali. Aby nakupování byl aspoň trochu normální zážitek. Po hodině už se tato situace stávala nezvladatelnou a naši strážci začínali být nervózní.

S naším autem museli zacouvat do úzké postranní uličky a až hrubým způsobem nás napasovali na zadní sedačky. Začínalo se to zvrtávat v hysterii.

Následujícího dne jsem domů poslal další dopis. „Mami a tati, ahoj. Včera byl hrozný den. Všechno to řvaní, bylo to jako horečka, a v hotelu jsem si připadal jako vězeň. Potom jsme šli s Rogerem nakupovat a pronásledovalo nás tak 600 lidí. Domů pojedeme ve středu.“

John-Taylor---In-The-Pleasure-Groove---Love,-Death-and-Duran-Duran-093