33 Bird of Paradise

Když začal rok 1982, byli jsme po roce intenzivního turné a nahrávání připraveni nahrát mistrovské dílo.

Zní to arogantně. No tak, tvořím jen pětinu toho všeho. Sedminu, když počítáte manažery, a osminu, když k tomu připočtete Colina Thurstona, který tu pořád byl, aby s námi nahrál druhé album.

Ale Rio se opravdu stalo mistrovským kouskem.

V srpnu předchozího roku nám zamluvili studio pro nahrávání demo nahrávek v budově s kancelářemi na Manchester Square, které patřilo společnosti EMI. Nahráli jsme čtyři nové písně: Last Chance on the Stairway, My Own Way, New Religion a Like an Angel.

To byl základ pro album Rio.

Ta nahrávka skladby Last Chance on the Stairway, byla téměř totožná s nahrávkou, která vyšla na albu.

43

Demo New Religion nemělo to Nickovo gotické intro, které přidal až během nahrávání samotného alba. Bylo trochu pomalejší, zlověstnější, ale čišelo z něj sebevědomí. Cítil jsem, jak se rozvíjí naše schopnost psát písně společně, protože si tu každý našel svůj prostor. Což možná bylo i tím, že jsme každý měli co říct.

Like an Angel nepůsobila tak temně, jako ostatní skladby, a později skončila na B straně následujícího singlu.

V demo verzi My Own Way jsme se více než kdy jindy přiblížili opravdovému disco stylu. Zněla jako něco, co jsme nahrávali předtím s Andym Wickettem ve studiu Boba Lamba.

Toužili jsme znít jako ti hudebníci z amerických R&B nahrávek, ale ještě jsme nebyli zdaleka na takové úrovni. Skladbu My Own Way jsme dvakrát předělali. Druhá verze, která se objevila na singlu, zněla jako by parta mladých pankáčů hrála něco z repertoáru Michaela Jacksona. Byl to náš čtvrtý singl.

Během mezihry perkusí na dvanáctipalcovém remixu My Own Way, Simon říká: „I think I am going to Rio.“ („Myslím, že se dostanu k Riu“)

Všechny skladby na albu Rio, překvapivě s výjimkou The Chauffer, jsme zaranžovali před únorovým návratem do AIR Studios na Oxford Steet. V té době už jsme měli nahrané demo verze Hungry Like The Wolf z Mancester Square Studios a Save a Prayer ze studia Boba Lamba na Kings Heath.

Skladbu Rio jsme měli připravenou, protože jsme ji vypilovali na zvukových zkouškách po celém světě.

S tím názvem jsem přišel já. Brazílie pořád měla svoje kouzlo. Vyvolávalo to ve mně vzpomínky na ty obrázky z kalendáře, co jsem měl jako dítě na zdi. Rio pro mě znamenalo hojnost všemožných požitků a párty, která nikdy nekončí.

Simon se rozhodl, že skladba Rio nebude o tom městě, ale o dívce. Geniálně té dívce jménem Rio vtiskl všechny vlastnosti, které v mých představách Brazílie měla. S vším tím požitkářstvím a romancí.

Moving on the floor now, babe
You’re a bird of paradise
Cherry ice-cream smile
I suppose it’s very nice
With a step to your left
And a flick to the right
You catch the mirror way out west
You know you’re something special
And you look like you’re the best.

Album Rio je fantasticky napsané, po všech stránkách. Typicky pro Duran Duran. Tohle se stane, když podpoříte partu nadšených chlapů milujících hudbu a toužících po slávě a donutíte je, aby makali víc, než si mysleli, že je možné. Zapište si to, nahrávací společnosti jedenadvacátého století.

To, jak na tomto albu hrajeme, je naprostým vrcholem našeho talentu. Proto je to tak zajímavé. Neznamená to však, že by se každý z nás snažil předvést. Každý z těch partů je promyšlený, vypilovaný a součástí něčeho většího.

V Japonsku jsem navázal kontakty se společností Aria, která fotky se mnou používala v reklamách na své produkty. Dali mi model 1200 – ten dražší, s dvěma snímači a aktivní elektronikou – což byl krok kupředu jak po stránce zvuku, tak i po technické stránce. Byl taky těžší. Po této baskytaře jsem sáhl pokaždé, když jsme nahrávali Rio, a model 600 jsem nechal stranou.

Ve skladbě Lonely In Your Nightmare jsem experimentoval s bezpražcovou baskytarou, které jsem se vyhýbal, jak jen to šlo, protože hrát na ni je náročnější, než na klasickou baskytaru. Je to skoro jako hra na housle nebo violoncello. Ale po celé roky jsem obdivoval, jak na bezpražcovou baskytaru hrát Mick Karn z Japan, tak jsem si chtěl něco takového vyzkoušet.

Hlavní part, ten který zní během sloky, jsem zahrál na klasickou Ariu 1200, a pak jsem ten samý part nahrál na bezpražcovou basu. Tím jsem vytvořil melodickou basovou linku, která perfektně doplňuje vokály. Refrén té skladby jsem hrál celý na bezpražcovou baskytaru. Když to na ni umíte, má bezpražcová baskytara uhlazenější tón a větší melodické možnosti. A dá se na ni zahrát mnoho dalších tónů, mimo ty klasické. Vždycky jsem byl spokojený s tím, jak tato baskytara zní, ale těžko se mi na ni hraje naživo.

Hold Back The Rain jsme nahráli jako desetiminutovou verzi, která ale rozhodně není nudná. Tohle vyžaduje opravdové sebevědomí. Ta nahrávka byla potom sestříhána na normální délku, aby se vešla na album, což tu ohromnou energii zhustilo ještě víc.

A co The Chauffeur? To byl trochu problém. Celá její kompozice byla prakticky vytvořena od nuly Nickem, který strávil ve studiu s Colinem celou noc. Simon k ní přidal text ze zápisníku z dob kapely Dog Days. The Chauffeur se stal takovou naší gotickou klasikou a jednou z nejčastěji přezpívaných písní z našeho repertoáru.

Když jsem poprvé zpětně poslouchal finální mix alba Rio, seděl jsem vedle Paula McCartneyho, který pracoval ve vedlejším studiu a na mé pozvání přišel, aby si poslechl na čem pracujeme. Líbilo se mu to, poznal jsem to podle toho, že zdvihl oba palce.

S jeho dcerou Heather jsme se později stali přáteli. Paul viděl to přímé spojení mezi Beatles a námi. Byl šťastný, když jsme jednou přišli na jeho koncert v New Yorku.

„Čau chlapi, co tu děláte? Z Birminghamu je to daleko!“ Tak jsem mu vysvětlil, že jsme ve skutečnosti byli v New Yorku na výletě.

„Aha. S Johnem jsme na takové výlety jezdili rádi. Někdy prostě musíš vypadnout a bavit se, abys získal inspiraci.“

Rio jsme nahráli stejným způsobem jako první album. Colin nahrál Rogera a mě, jak jsme hráli s Nickovými sekvencery. Poté přišly kytary a všechny ostatní klávesové party, a Simon poté nazpíval text, který zatím napsal.

Save a Prayer, známá balada z toho alba, se dostala na druhou příčku v Británii. Živá verze skladby se dostala na šestnácté místo v americké hitparádě v roce 1985. Inspirace přišla od Nicka a Andyho, kteří po hudební stránce byli od sebe nehorázně daleko. Vybrali spolu akordy a vytvořili tak tu nejvíce delikátní a komplexní základní stopu, kterou jsme do té doby vytvořili. Postavili jsme na ní zbytek celé skladby.

A potom je tu New Religion, kterou si fanoušci oblíbili. Objevilo se v ní něco jako rap a schizofrenní rozhovor Le Bona s funky rytmickou sekcí. Tuhle skladbu je zábava hrát živě.

Byli jsme jako namazanej stroj. A díky bohu se neflákali ani manažeři. Paul narazil v časopisu Playboy na tvorbu Patricka Nagela, který bydlel v Santa Monice. Okamžitě ho pověřil, aby vytvořil obal pro naše album. Nagel nám poskytl obrázek, vyobrazený na průhledném plastu. A tady před námi byla, ta dívka, co tančila na pláži.

Finální malba byla kompletně zrealizovaná na plátně. Byla obrovská. 150x150cm. Ty akrylové barvy jsou tak barvité a upoutají vaši pozornost. Samozřejmě nahoře nebylo napsané RIO. Malcolm Garrett, stejně mistrně jako Nagel, přidal tento nápis, stejně jako vínově červené pozadí.

K této malbě se váže historka. O mnoho let později, když z původních členů zbyli jen tři a nebavili jsme se s Paulem a Michaelem, byli jsme s Nickem a Simonem v komplexu BBC, abychom natočili epizodu Top of the Pops s naším singlem I Don’t Want Your Love, nejspíš.

Najednou jsme si na tu malbu vzpomněli. Slyšeli jsme, že visí v manažerské firmě Paula a Michaela v Covent Garden. Všichni tři jsme skočili do limuzíny Mercedes a vzali si s sebou člena ochranky Jima Callaghana. Zastavili jsme před firmou Tritec Music a nakráčeli tam, když všichni byli na obědě.

„Teď je řada na nás,“ řekli jsme, a opatrně sundávali celou malbu ze stěny.
„Pokud to Michael nebo Paul budou chtít zpátky, ať nám brnknou.“
Nikdy to neudělali.

Má Rio ten nejúžasnější obal ze všech alb osmdesátých let? To nechám na vás.

Fotka kapely, co byla uvnitř, byla pořízena Andym Earlem na střeše věžáku BP Tower. Pod náma byla Katedrála Svatého Pavla a rozprostíral se pod námi celý Londýn. Byli jsme na vrcholu. I doslova.

Měli jsme na sobě nové oblečení, většinou od Antonyho Price, přirozeně. Malcolm Garrett se chytře chytil barev Nickova a Andyho obleků – levandulové a pistáciové – a zakomponoval tyto odstíny do celkového designu. A tím bez námahy vytvořil tu správnou paletu pro Novou vlnu. Po následující dva roky to frčelo v celém světě pop kultury.

44