32 Dancing on Platinum

U 12. listopadu mám v diáři napsané jen „Převzít cenu za album.“ Naši první cenu za album. Nakonec jsem se při předávání cen cítil příjemně, když jsem ten zážitek mohl sdílet se svými kamarády, a konečně měl něco, co si máma s tátou budou moct pověsit na zeď.

Tým se sešel v kanceláři Cliffa Busbyho, výkonného ředitele, na Manchester Square. Na fotce vypadáme jako parta opravdových kluků, těch se zálibou v kůži a volánech. Terry Slater se na ní tváří jako hrdý otec, Rob Hallett je na ní taky. Stejně tak Dave Ambrose, Mike a Paul. A taky Colin Thurston.

Byli jsme šťastní a pyšní. Jako bychom tančili v záři zlata, stříbra a platiny.

Na konci listopadu začalo naše další turné po Británii, třetí toho roku, které začalo v Southamptonu. Jeli jsme luxusním autobusem hrabstvím Hampshire a zaparkovali před koncertní halou Gaumont. Byl to blázinec. Mezi zvukovou zkouškou a koncertem jsem seděl v autobuse, a snažil se dát dohromady. Ale s tím, jak všichni mlátili na stěny autobusu a křičeli, to nešlo. Byl jsem úplně vynervovaný. A popravdě, v tomto bodě už bylo zcela nemožné se dát dohromady.

42

Teprve před rokem jsme byli na jevišti v klubu Cedar v Birminghamu, kde jsme slavili vydání našeho singlu Planet Earth tím, že jsme ho zahráli dvakrát. V publiku mohlo být tak čtyři sta lidí. O dvanáct měsíců později jsme prodali šest tisíc lístků na naše tři koncerty v Birmingham Odeon.

Ano, možná jsme byli roztomilí, ale nikdo nepracoval v roce 1981 tak tvrdě, jako my.

V diáři jsem měl přes 150 čísel. Byly tam všechny bývalé přítelkyně, stejně jako bývalí členové kapely, například Steve Duffy, Andy Wicket nebo Dave Twist. Zatím jsem se těch kontaktů nechtěl zbavit. Vedle nich byli nově poznaní lidé: agenti, hudebníci, fotografové, studioví technici, ostatní celebrity, vizážisté, kadeřníci a taky mnoho čísel na holky, většinou se zahraniční předvolbou. Všechna čísla napsaná úhledným písmem a katalogizovaná, jako moje malé trofeje.

Pokud by se dospělý jedinec vyznačoval tím, že má relativně plný vizitkář, byl jsem na dobré cestě. Dospělý jedinec, se skvělým životem a kariérou.

A ještě jsem ani nebyl zas tak v háji, protože 1. ledna 1982, patnáct minut po půlnoci, už jsem byl doma, ve svém dětském pokoji. Střízlivý jsem se ohlížel za rokem plným úspěchů, s obrovskou upřímností. Bylo to skoro jako modlitba. Zapisoval jsem své pocity do deníku.

„V čem by rok 1982 mohl být lepší? Udržíme si svoji pozici? Nebo se ještě zlepší? Doufám, že by se mohla zlepšit po sociální stránce. Jak moc se budem muset změnit? Tolik otázek, nad kterými jsem před rokem vůbec nepřemýšlel. Předtím se mohly věci jenom zlepšit, teď si ale uvědomuju, že tomu může být i naopak. Ale není to pravděpodobné. Sebevědomí přináší výsledky, nikoli však samolibost.

Když tohle píšu, srdce mi buší nadšením. Ostatní čtyři členové jsou pořád mými nejlepšími přáteli. Musíme si po všech směrech klást vyšší a vyšší cíle, po všech směrech si užívat rock and rollu, ale nikdy to nepřehánět.

Děkuju, uvědomuji si, jaké mám vlastně štěstí.“