29 All Aboard for the Promised Land

V září jsme z Heathrow odletěli na náš první výlet do Spojených Států. Byl to dlouhý let s Air India. S jejich turistickou třídou.

Když jsme se konečně objevili na letišti JFK, byla tma. Zahlédli jsme Manhattan z okna letadla a Nick, Simon, Roger, Andy i já jsme se hrozně těšili, když jsme šli těmi příjezdovými halami, aby nás přivítaly dlouhé fronty, kde se řešila imigrace.

Konečně byla řada na mě, abych čelil děsivě vypadajícímu celníkovi; břichatý, se zrcadlovými slunečními brýlemi, však to znáte.

Musel jsem zanedbat řádné vyplnění papírů, protože onen důstojník chtěl vědět, kde strávím noc.

39

Neměl jsem ani ponětí. Tak jsem zavolal manažerovi našeho turné. „Richarde, kde budeme přespávat? Jak se ten hotel jmenuje?“

Richard si dal ruce k puse a zakřičel: „V Holiday Inn.“

Tahle odpověď celníkovi nestačila. Sundal si sluneční brýle, aby si mě lépe prohlídl. „The Holiday Inn…kde?“

„Který Holiday Inn, Richarde?“
„Na Long Islandu.“
„The Holiday Inn na Long Islandu“ opakuje ironicky.
„Promiňte, já…jsem v kapele.“

Jak se zdálo, tohle zafungovalo. Nasadil si zpátky sluneční brýle a povzdechl si. Dal mi razítko, podal mi zpátky pas a řekl: „No, když bychom vás potřebovali najít, vyhlásíme pátrání po zvláštním chlápkovi s purpurovými vlasy.“

„Je to vínově červená, ne purpurová, ty ču*áku,“ řekl jsem si pod fousy, když jsem odcházel k výdeji zavazadel.

Od společnosti Avis jsme si půjčili dvě auta. Seděl jsem na místě spolujezdce, vedle Richarda, a nedočkavě jsem rozbalil mapu. Vždycky jsem chtěl být navigátor. Roger a Nick seděli vzadu a Andy se Simonem byli v druhém autě. Museli jsme se nějak dostat na dálnici Van Wyck Expressway, ale jediné, co jsem na mapě našel, byly označení „expwys“.

„Nemůžu tu zas*anou dálnici najít, Richarde, a co je sakra expwy?“

„Myslím, že je to to samé,“ řekl Richard, který už předtím byl ve Spojených Státech.

Všichni jsme předpokládali, že naše první vystoupení v New Yorku bude v Manhattanu. Manhattanu ze seriálu Kojak, místě s vysokým počtem vražd, prostitutkami a Empire State Building. Ale jak nás přesvědčily značky, které nás naváděly na Long Island, jeli jsme na opačnou stranu. Začali jsme si stěžovat nahlas, když nám došlo, že Manhattan tu noc uvidíme jedině ve zpětném zrcátku.

První vystoupení Duran DuranUSA bylo ve skutečnosti ve státě New York, na Long Islandu, a ten hotel Holiday Inn byl ve městě Hicksville. Ve chvíli, kdy jsme se v tom hotelu zapsali, už jsme se cítili, jako bychom platili daň za ty dobré časy, než jsme vůbec mohli vstoupit do zaslíbené země.

Když jsem se dalšího rána probudil, ohromily mě dvě věci: velikost porce při snídani a počet kanálů v televizi.

Dal jsem si slaninu, klobásu, míchaná vejce, „hash browns“, bagel, a palačinky s javorovým sirupem.

A sledoval jsem The Munsters, Addamsovu rodinu, Mister Ed, I Dream of Jeannie a Lost in Space.

Líbilo se mi tu.

Vystoupení, které bylo následující večer v klubu Spit ClubLevittownu, bylo ještě více úžasné, napěchované děckama, které vypadaly, že znají všechny písně z našeho alba: „Planet Earth“, „Girls on Film“ i „Careless Memories“. Byli stejně přátelští a nadšení jako ti v Birminghamu, takže jsme se cítili jako doma.  Móda tam byla jiná, ne tolik radikální. Ale bylo vidět, že se o ni zajímají a chtějí se odtrhnout od džínů a triček.

Americe nás brali za perfektní příklad kapely nové vlny. Výrazy jako novoromantismus nebo futurismus, s kterými nás spojoval britský tisk, shrnuli tímto obecným výrazem. Měli jsme štěstí, že jsme měli obrovskou podporu od rádia WLIR na Long Islandu, které bylo známé svým povědomím o britské hudbě. Jejich stanice nás okamžitě přijala a byla z velké části zodpovědná za to, že nás mladí Američané začali poslouchat.

Stejně jako z nezávislých a vysokoškolských rádií se naše hudba stávala populární díky RockAmerica – síti klubů s videi. Byla to zvláštní místa – většinou velké taneční sály – kde si oblíbili promítání videí na obrovská plátna nad tanečním parketem. U tohoto publika byli nejúspěšnější ti umělci, kteří kombinovali nejmodernější obrazový materiál s chytlavými tanečními rytmy: Adam and the Ants, Ultravox, Depeche Mode a my. Ta energie a tvořivost, která vycházela z tohoto boomu hudebních videí z Anglie, si našla svoje místo v Americe.

Na YouTube je fantastické video s replikou takového klubu, postavenou v televizním studiu. MV3 byla televizní show s hudebními videi, která krátce běžela v několika městech na západním pobřeží. Pokud se podíváte na video, kde Romeo Void vystupují se svou skladbou „Never Say Never“ – když kamery zaberou taneční parket, narvaný teenagery, kteří napodobují tanec z klipu „Planet Earth“ – to bylo nejpodobnější tomu, jak ten rok vypadalo americké publikum.

Poslední, co jsme před odletem z Londýna udělali, bylo natočit klip k písni „Girls on Film“. Dvě verze: jednu k singlu a druhou k delšímu tanečnímu remixu písně, té „night version“, která byla speciálně určená pro tyto kluby s videem.

Ta „night version“ se toho léta stala největším hitem po celé síti RockAmerica – z velké části protože byla hodně, ale opravdu hodně sexy. Natočili jsme to video ve skladišti ve čtvrti St John’s WoodLondýně, s naší kapelou, která hrála na provizorním pódiu na jedné straně scény. Na druhé straně byl boxerský ring, kde se odehrávala série stále více šokujících scén – zápas se sumo bojovníkem, pěna na holení na tyči, zápas v bahně a samozřejmě, ta slavná kostka ledu na bradavce. Během těch let mi mnoho chlapů řeklo, tichým hlasem: „Bože, to video…koukal jsem na něj znova a znova, pořád dokola.“

 

Existuje úžasnější pocit než ten, když jedete přes řeku East River do New York City? Sotva jsme se dokázali ovládat, když se nám před očima objevil Manhattan. Město Franka Sinatry, the New York Dolls nebo the Ramones – a nyní i Duran Duran.

Ubytovali jsme se ve vkusném hotelu St Moritz Hotel v ulici Central Park South. Venku čekala řada vozů tažených koňmi, které čekaly na turisty, aby je vzaly na romantické prohlídky Central Parku. Vevnitř nás obklopoval nádherný červený samet. Měl jsem pokoj, který byl skoro tak malý jako můj kufr, ale nevadilo mi to, protože z něj byl parádní výhled. Ve dvanáctém patře, v rohu. Neměl jsem v plánu tam strávit mnoho času, ale stát u okna a koukat na sever směrem k parku bylo dech beroucí.

Musel jsem zavolat mámě a tátovi, abych se o své nadšení podělil.
Číslo bylo 4742163.
Já: „Mami, to sem já.“
Máma: „Ahoj, zlatíčko.“
Já: „Mami, jsem v New Yorku. Kolik je u vás hodin?“
Máma: „Páni, fakt? Je skoro šest.“
Já: „Jsem v hotelu, stojím u okna a mám výhled na Central Park. Je úžasný.“
Máma: „Bylo tu dneska hodně fanoušků. Táta s nima mluvil.“
Já: „Dneska večer hrajem, v klubu Ritz.“
Máma: „To zní fajn. Chceš mluvit s tátou?“
Já: „Jasně…“

Po tom, co jsem to položil, mi zavolal Richard, abych byl dole v baru v 8 večer, a připomněl mi, ne poprvé, abych si přetočil hodinky.

Ten bar ve vstupní hale v přízemí hotelu St Moritz mám stále zapsaný v paměti jako ten nejkrásnější, nejvíc sexy a sugestivní podnik, do kterého jsem se kdy odvážil jít. Vůně parfému a doutníků, dolary, kožichy a šperky, třpytící se skleničky s whisky se sodou a koktejly. Klavírista hrál Cole Portera. Seděl jsem na barové židli a objednal si rum s kolou, zatímco jsem si bral oříšky.

Kapela se po jednom začala scházet. Všichni byli opilí. Přišlo nám, že k tomu byla skvělá příležitost. Pokud chcete vidět, jak jsme tu noc vypadali a co jsme měli na sobě, podívejte se na video ke „Girls on Film“. Simonovi se zalíbily obleky ve vojenském stylu od Antonyho Price, a tak je začal nosit – měl jeden modrý a jeden béžový- a kolem hlavy šátek místo čelenky. Ve skutečnosti všichni měli čelenky. Modro-bílá pruhovaná námořnická trička, která začal nosit Roger, se uchytila. Teď je nosili už tři z nás. Stále jsme nosili semišové boty a v nich zastrčené kalhoty. A vyhrnuté rukávy. (Antony Price nesnášel, že jsme to dělali, přestože si toho později všiml Michael Mann, když navrhoval věci pro Miami Vice.)

Na všechny z nás působila ta energie, která z toho místa sálala. Venku na nás čekaly dvě limuzíny značky Cadillac, které zaplatilo naše americké vydavatelství Capitol. Tímhle gestem si nás získali na dalších pět let. Existoval v historii naší kapely báječnější moment než ten, kdy jsme toho teplého pátečního odpoledne v New Yorku lezli do těch aut? Nemyslím si.

Nás pět si vlezlo do jednoho auta, zástupci vydavatelství a manažeři do druhého.

Byla to celkem slušná projížďka centrem města k místu koncertu na ulici Eleventh Street. Všiml jsem si, že to bylo rovně a potom doleva. Zdálo se mi, jako by se nějak přenesla atmosféra z baru do limuzíny. Seděli jste někdy v americké limuzíně? Křišťálové karafy – whisky, vodka, gin a vychlazené nealko k míchání – a televize naladěná na kanál s regionálními zprávami, pořád se špatným signálem. A na stropě pulzovaly proužky z neonu. Byl to spíš noční klub na kolech než auto. Milovali jsme ty tlačítka, co ovládaly přepážku mezi námi a řidičem. Spinal Tap tohle pochopili správně.

V klubu Ritz hráli rok před námi U2, když byli poprvé v Americe. A to samé Depeche Mode poté v roce 1982. Okolo hlavního tanečního parketu byl balkon a klub se chlubil promítacím plátnem, které mělo 30 stop. To z něj dělalo perfektní místo pro naše vystoupení.

Bylo to jako náš druhý domov. Stejně jako v klubu Spit, ty děcka znaly všechny naše texty. Jediným rozdílem tady v New York City bylo vyšší povědomí o módě.

Tyhle děcka vypadaly jako my.

Poslal jsem pohled domů rodičům. Očividně jsem prožíval nejlepší okamžiky svého života:

„No, co bych tak mohl říct? Nejradši bych tu zůstal napořád. Včera vystoupili Simon and Garfunkel v Central Parku, při příležitosti toho, že se dali znova dohromady, před půl milionem lidí. Šílené!“

40