28 The Whole Package

37

38

Požádali jsme fotografa Fina Costella, jehož práce se nám líbila, aby nafotil obal na album. Chtěl jsem na té fotce mít staré auto, aby měla nádech Gatsbyho, neoklasicistní atmosféru. Ale zaplatil jsem za to – stál jsem až vzadu a sotva mi šlo vidět do očí. Nejsem zrovna dvakrát nadšený z fotky, která byla nakonec vybrána na obal alba. Nikdo z nás nebyl, protože jsme měli hromadu lepších fotek z toho samého roku, ale ten design kolem fotky je vynikající.

Na Nickův popud přivedla EMI Malcoma Garretta, který navrhl všechny obaly alb pro kapelu Buzzcocks. Malcolm vytvořil designy, které byly promyšlené a čisté. Jeho obal pro Duran Duran je klasika. Klidně mohl být navržený minimalistickým architektem a designérem Johnem Pawsonem. Logo kapely – moje nejoblíbenější ze všech log – bylo drahé vyrobit, s proužky stříbrné fólie přidanými pro zdůraznění.

Bylo to na úrovni.

Říkalo to: „Jsme nový druh.“

Skladba „Planet Earth“ dosáhla svého vrcholu na sedmé příčce britské popové hitparády. Všichni jsme chtěli, aby následující singl byl „Girls on Film“ a chtěli jsme ho dostat ven rychle. Ale EMI tvrdilo, že tomu rozumí víc a že „Careless Memories“ byl ten správný další singl po „Planet Earth“. Byl jednotnější jako skladba a ukáže publiku naši temnější, vážnější stranu. Tohle všechno možná byla pravda, ale neprodával se a v některých koutech hudebního průmyslu jsme byli okamžitě odepsáni jako „umělci jednoho hitu“.

V tomto bodě, ve snaze zachránit situaci, EMI zapojilo své oddělení pro média a styk s veřejností. Toto oddělení řídila Janice Hague, která měla blond vlasy s jahodovým nádechem a koordinovala reklamu pro ten nejrozmanitější seznam umělců: Kate Bush, Angelic Upstarts, Queen a Bow Wow Wow.

Jednala s bulvárními novinami, hudebními týdeníky a barevnými magazíny o popu, které se teď stávaly oblíbenými. Magazín Smash Hits ovládal trh a okamžitě si Duran Duran oblíbil – jako první nás dal na obálku.

Když vyšel, byli jsme všichni překvapení, že na obálku vybrali obrázek Nicka a Rogera. Nepoužili fotku kapely nebo Simona, což by byla obvyklá volba.

Lidi kolem kapely to brali jako signál. Očividně bylo na Duran Duran něco hlubšího, co přitahovalo širší publikum.

Naše politika ohledně rovnosti byla odůvodněná.

Nechali jsme se ve městě Chipping Norton nafotil pro magazín The Face, který se zrovna začínal prodávat a už v té době nás pokládal za důležité. Bylo to skvělé – nebylo to jako práce, skvěle jsme se bavili, ať už uvnitř nebo kolem zemědělských budov. A hráli jsme kulečník.

Jako kdyby se chtěli pomstít za to, jak nás přijaly časopisy Smash Hits a The Face, NME, které jsme milovali, nás prohlásilo za nepřítele. Na náš koncert v Rock City napsali tu nejkrutější recenzi, co jsem kdy četl. „Duran Duran budou mít obrovský úspěch,“ bylo na posledním řádku, „a smutné na tom je, že si ho vůbec nezaslouží.“

Nemohl jsem tomu přijít na kloub. Měli jsme strávit víc času ve svém Transitu na dálnici? Měli jsme jít na Juilliard? NME nikdy nezměnilo svůj postoj, po tom co si ho utvořilo.

Další část tisku, kterou se Janice zabývala, byl tisk zaměřený na teenagery. Týdeníky jako Jackie, Diana a My Guy. Časopisy Jackie a Diana jsem dobře znal. Četly je všechny holky ze školy a často pro mě ze středu časopisu vytrhli plakát Marca Bolana nebo Davida Bowieho, když jsem je o to poprosil. Neviděl jsem nic špatného na tom, že by se Duran Duran měli objevit v těchto časopisech a jednoho odpoledne jsem tohle téma nadhodil, když jsem seděl u Janice v kanceláři.

„Co časopisy pro teenagery? Co takhle Jackie? Je pořád populární? Byl populární před několika lety, když jsem byl ve škole.“

„No jasně, ohromně oblíbený!“ řekla Janice.

„Tak proč jim nepošleme pár fotek?“

„Mohla bych dát dohromady nějaký balíček,“ řekla trochu váhavě Janice.

O týden později, když jsem byl znova v její kanceláři, mi řekla: „Ozvali se z Jackie a fakt se jim líbíte. Dělá pro ně holka, měl bys jí zavolat. Víš co? Udělej to hned.“

Poslala mi po stole její číslo. Zvedl jsem telefon a zavolal jí. Jméno té redaktorky bylo, čirou náhodou, Jackie.

A tak začal náš „milostný poměr“ s časopisy pro teenagery. Známost, která vydržela roky a způsobila míru a typ slávy, kterou nikdo z nás neměl v úmyslu nebo kdy očekával.

Stejně jako při skutečném svádění, fungovalo to jen proto, že nikdo z nás si nebyl ve skutečnosti vědom toho, co dělá. O tohle jsme se nesnažili. Nikdy jsme si nepředstavovali, že bychom měli mít ten typ půvabu. Jen jsme se snažili dostat ven naši hudbu.

Poté, co jsme se objevili v časopisu Jackie, nás chtěly ostatní teenagerské časopisy. A jakmile jsme se v nich objevili, nemohly se nás nabažit. A co víc, byli jsme si v jejich očích rovni, stejně jako jsme to viděli my. Každý z nás, nezávisle na sobě, byl materiál vhodný na plakáty. A společně jsme měli neskutečnou sílu.

Do klubu Rum Runner nám začala chodit pošta od fanoušků.

Byla to legrace. Sešli jsme se v klubu v restauraci někdy odpoledne a rozdali si poštu – dopisy a balíčky. Něco jako ve filmu od Beatles: šest pro tebe, šest pro něj, jeden pro tebe.

Seděli jsme tam a všichni pilně dělali víc domácích úkolů, než jsme kdy dělali ve škole. Podepisovali jsme fotky a odpovídali na dopisy. Utvářeli jsme si tak vztah s holkama – protože ty dopisy psaly skoro výhradně náctileté holky – po celé zemi. Odpovídali jsme na dopisy a často nám přišla reakce na naše odpovědi. Začal jsem poznávat rukopis některých brzkých nadšenců a věděl jsem, od koho ten dopis je, než jsem ho vůbec otevřel.

Začalo se dít, že se holky začaly snažit, aby se vyrovnali svému oblíbenému členovi kapely. Některé party kamarádů vytvořily menší skupinky po pěti, po vzoru nás, kde každý z kamarádů mohl mít svého oblíbeného člena kapely, aniž by si navzájem lezli do zelí. Protože když jsi byl fanoušek Andyho, bylo jasné, že se nemůžeš kamarádit s dalším Andyho fanouškem. To by nefungovalo. Ale můžete se kamarádit s fanouškem Nicka, protože nedocházelo ke „střetu zájmů“. Oba mohli žít společně v souladu, s Nickem a Andym, na tom pomyslném opuštěném ostrově, bez náznaku závisti.

Během let fanoušci udělali pár celkem šílených věci, ale moje oblíbená byla, když na tiskové konferenci v Atlantě byla přítomna jistá holka. Byl sem nachlazený, takže sem smrkal do kapesníků a roztržitě je vyhazoval do koše pod stolem.

Když jsme v tom městě byli příště, ta holka na mě při vystoupení na veřejnosti zavolala: „Jsem ta holka, co se od tebe nachladila.“

V tu chvíli jsem se divil, o čem to sakra mluví. „Po tom, co jste odešli z té tiskové konference minulý rok, jsem ukradla tvoje použité kapesníky. Chtěla jsem se od tebe nakazit.“

V červnu jsme měli další turné, které začalo tou osudnou nocí v Brighton Dome, kde oficiálně začalo to šílenství ohledně Duran Duran.

Fanoušci byli tu noc v Brightonu stejně překvapení, jako my. Mysleli si, že jsou jediní ze školy, kteří nás mají rádi. Možná dokonce jediní v Brightonu. Ale té noci si uvědomili, že jsou členy masivně se rozrůstajícího „klubu“.

„Duranies rock on“.

Simon se na tom turné snažil převzít každou noc kontrolu.

Zdálo se, že ta póza „přísného učitele“ funguje. Aspoň tak, že vytvořila pauzu, která stačila na to, aby řekl: „Dobrý večer, Newcastle,“ nebo „Tohle je náš nový singl, „Girls on Film“.“

Ale záleželo na tom vůbec? Tohle už věděli. Co chtěli skutečně vědět, bylo: Můžeme být jejich? Každý zvlášť nebo společně? A chceme je tolik, jako oni nás?

Turné jsme zakončili triumfální nocí v Birmingham Odeon. Tentokrát naši limuzínu pronásledovali fanoušci přes město cestou na zvukovou zkoušku. Tím začala tahle šílená jízda, která neměla konce. Ta mánie, které jsme byli svědky v koncertních halách, nás obklopovala 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.

Být idolem teenagerů znamená stát v ohnisku velmi zvláštní energie, byli jsme pro ty adolescenty „porodními bábami“. Kamkoliv jsme šli, byly tam mladé holky, které se snažily upoutat naši pozornost a zaujmout nás. Většinou byly jejich oči uslzené a zarudlé. Byly zároveň šťastné i smutné.

Ten nejhorší aspekt této slávy, řízené fanoušky, bylo to, do jaké míry jsme najednou mezi sebou soutěžili. Fanoušci skutečně srovnávali NickaAndym, AndyhoJohnem, Johna se Simonem a tak. Kdo byl nejhezčí, nejchytřejší, nejumělečtější, nebo nejpopulárnější? Napřed jsme to nebrali vážně. Brali jsme si příklad z filmu A Hard Day’s Night.

Nikdy nás nenapadlo, že by někdo z nás mohl být důležitější než ostatní.

Ale jednoho odpoledne, když se řidič pokoušel vycouvat s naším kapelovým autobusem z parkoviště v Glasgow Apollo po odpoledním představení, se kolem autobusu hemžil hlouček děcek, bouchal na ocelové boky autobusu a skandoval: „Chceme Johna! Chceme Johna!“

Chtěl jsem zalézt někam do díry. Pořád se mi nelíbila ta pozornost, když jsem byl na prvním místě. Byl bych mnohem radši, kdyby zůstali u skandování: „Chceme Duran Duran!“

Matoucí. A ne ten typ zmatku, který bych čekal, že se s ním budu potýkat jako člen moderní kapely z umělecké školy, a takové, která si bude zakládat na svojí „demokracii“.