9 Side Men

Svět koncertů a živé hudby zněl poutavě a já v něm rozhodně chtěl být, ale bylo tu to složité přemlouvání rodičů. Eddie a jeho kamarádi často stávali ve frontách, které se vždycky v sobotu večer před koncertní halou Odeon v centru Birminghamu, a čekali přes noc, aby získali lístky, jakmile se další ráno v jedenáct otevřela pokladna.

„Kámo, řeknu ti, jak si to představuji,“ navrhl Eddie po tom, co byl oznámen na Vánoce koncert Roda Stewarta. „Zůstaneme tam přes noc ve spacácích a ty a tvůj kámoš přijedete ráno prvním autobusem a vystřídáte nás ve frontě – a až otevřou, vezmete čtyři lístky.“

To znělo dobře. A ještě jsem to ani nemusel říkat rodičům.

Všechno šlo podle plánu do chvíle, kdy se v jedenáct řada pohnula. Byla to jedna velká hlučná parta! Steward měl na začátku sedmdesátých let opravdu opilecké publikum. Pili celou noc. S mojí maličkostí a mým kámošem házeli, strkali do nás, odstrkovali nás a nejednou jsme ztratili naše místo ve frontě, ale vydrželi jsme. Nemohl jsem nechat svého bratrance na holičkách, tolik mi důvěřoval, a měl jsem v rukou tu teplou a vlhkou desetilibrovku (nejlepší lístky byly tenkrát po dvou librách). Ale když už před námi bylo tak sotva dvacet lidí, nad dveřmi se objevila cedule: „VYPRODÁNO“. Ztratil jsem tak v očích Eddieho a jeho přátel důvěryhodnost? Byl ve skutečnosti hodně chápavý. Všechno, co musel udělat, bylo vyklopit trochu víc peněz za pár lístků od spekulantů – nehodlal tu show propásnout.

Další rok, když Rod Stewart a the Faces oznámili dva vánoční koncert v Birminghamu, vydal jsem se do města prvním ranním autobusem s mým novým kamarádem Nickem Batesem. Bylo to skvělé, po troše úsilí jsme se ocitli v čele řady a mohli jsme si koupit dva lístky do první řady.

Bylo to tak lehké a vnímal jsem to jako důkaz, že existují zázraky. Nick, který se později přejmenoval na Rhodese, vždy byl a bude někým, kdo je zcela usazen ve středu svého vlastního vesmíru. Je neobyčejně kreativním jedincem obdařeným velkým štěstím. Myslím tím to, že jeho máma dokonce vlastnila hračkářství. Můžeš mít víc štěstí? Od začátku našeho přátelství jsem věděl, že pokud mu zůstanu nablízku, život bude vzrušující.

Poprvé jsem Nicka potkal v zimě roku 1973. Bylo mi třináct a jemu jedenáct. Ukázalo se, že zkouška, kterou jsem v jedenácti letech složil, byla ten rok v naší oblasti naposled. Byla nahrazena něčím údajně více demokratickým a méně selektivním, takže si ji Nick nezkusil. Byl na druhý stupeň na sídlišti na kopci, Woodrush School na Shawhurst Lane. Vláda v podstatě rozhodla, že každý by měl jít do školy, která je nejblíže od místa jeho bydliště. Jedním z negativních výsledků tohoto rozhodnutí bylo, že moje škola, County High byla teď zaplavena místními blbci, kteří se nažili těm pozérům z gymplu způsobit co nejvíc problémů. Rychle jsem se stal zkušeným vyjednávačem, přátelský k těm debilům, ale zůstával jsem věrny svému vlastnímu táboru, jak to jen šlo, zejména těm vzdělaným mladým dámám v těsných modrých sukních. Můj nejbližší kamarád ze sousedství měl poněkud neobvyklé jméno, David Twist. Bylo mu stejně jako mě (narodili jsme se spolu, takříkajíc, na sousedních postelích ve stejné nemocnici) a jeho máma byla jedním z mála přátel mojí mámy. David propadl u zkoušky, takže byl také na škole ve Woodrush, kde se poznal s Nickem. Přestože byl Nick o dva roky mladší, David předpokládal, že si Nick a já budeme rozumět, tak nás představil.

V roce 1973 byl David Bowie král, a zaslouženě. Předvedl pozoruhodnou řadu úspěchů. Vydání jeho mistrovského kousku The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars bylo jen začátek. Také napsal All the Young Dudes pro Mott the Hoople, jednu z jeho oblíbených kapel, která se rozpadla, ale znova se dala dohromady, když tu skladbu slyšela. Byl producentem alba Transformer od Lou Reeda a pomohl mu k jeho prvnímu hitu v Top 30 vůbec, a poté se protlačil až k Iggymu a The Stooges, což bylo ze všeho nejúžasnější. Dělal dodatečnou produkční práci a mixoval jejich nu metalový kolos Raw Power. V červnu 1973 byl David Bowie na masivním turné po Anglii, na jehož konci oznámil z podia v Hammersmith Odeon v Londýně svůj odchod do důchodu. Byl to trik, jak jsme časem poznali (byl to odchod Ziggyho, ne Davida), ale pamatuji si, že jsem to slyšel ve zprávách v 8:30, na zadním sedadle školního autobusu. Bylo to, jako kdyby královna odstupovala z trůnu, což svým způsobem tak trochu pravda, domníval jsem se.

Ale Nick se mnou sdílel jisté tajné povědomí o tomhle všem. Zatímco „král“ sklízel chválu a bouřlivý potlesk, ta pravá tažná síla tohodle všeho číhala na levé straně pódia, s odbarvenými vlasy a botami na platformě: Bowieho kytarista, Mick Ronson.

Každá holka byla v tom roce fanynkou Bowieho, takže pro nás bylo příliš zřejmé být Bowieho fanoušci. Místo toho jsme sdíleli okouzlení jemným a tichým Ronsonem a sloužilo to k stvrzení našeho přátelství. Všechny ty skvosty byly bez pochyby z hlavy Bowieho, ale byl to Mick, kdo vše mistrně doladil a ujišťoval se, že jsou plody Davidovy práce představeny v tom nejlepším možném světle. V seriózních hudebních časopisech posledních let bylo mnoho reportáží o tom, co Mick přinesl do Bowieho tvorby. Jako když po letech investigativního výzkumu a laserového skenování, specialisté vypátrali, že ten, kdo opravdu udělal všechny ty skvělé hovadiny na stropě Sixtinské kaple, zatímco šéf byl na obědě, byl Michelangelův asistent Luigi.

Nick už byl na několika koncertech Garryho Glittera a Slade, pokud mi slouží paměť. Ano, byl na svůj věk docela vyspělý. Ale já jejich kouzlo musel teprve objevit. Tak jsme v sobotu ráno na jaře roku 1974 sešli před radnicí a koupili jsme si dva lístky na Ronsonovo prvním sólovém turné nadcházejícího dubna. Získali jsme lístky do řady J, po 35 Librách. Bylo to poprvé, co mi rodiče dovolili jet v noci do města.

Jejich souhlas byl podmíněn Nickovou mámou, která souhlasila, že nás tam doveze a poté vyzvedne. Nebylo třeba jet v noci autobusem.

Nikdo, kdo přijel na radnici, nemusel platit za program. Dostali jsme krásné složky s fotkami, odznaky, životopis, celobarevný plakát a flexi disk. Ten flexi disk jsme si často pouštěli a smáli jsme se, jak na něm náš drahý Mick svým tvrdým Yorkshirským přízvukem žasnul nad láskou: „Láska…láska…když jsi zamilovaný…je to…je to ta nejlepší věc na SVĚTĚ!“

Co si z toho koncertu pamatuju? Ne moc z toho, co se dělo na jevišti, ale mimo něj, možná předzvěst zkušenosti, kterou jsem  jen o pár let později měl v Brighton Dome. Všechno to násilí; rozbíjení sedadel, tlačení se a strkání, ječící holky, a hlava na hlavě. Očekával jsem, že to bude jako ve filmech – že budeme moci sedět na našich sametových sedačkách v řadě J a vstřebávat tu zkušenost – ale tohle nebyla žádná pasivní aktivita. Bylo to agresivní.

Bylo však jasné, že Mick z toho nebyl nadšený. Děcka, uchváceni Bowie-mánií, šílely. Mick jen chtěl, aby se ztišily a poslouchaly písně, ale to se nestalo, rozhodně ne té noci. Mick mohl být ten nejlepší žijící člen kapely, možná druhý po Keithu Richardsovi, ale se necítil moc pohodlně v záři reflektorů.

Nick a já jsme oba nosili šifon, aniž by nás v tom musel někdo podporovat, a oba jsme milovali to oblečení, účesy a make-up, díky čemuž byla britské glam-rockové období tak skvělé. Nikdo z nás nebyl opravdu dost starý a neměl prachy, aby se vyjádřil tak, jak by si přál, a mimoto, glam-rockové hnutí vrcholilo na tom Bowieho turné předchozí léto, ale byli jsme s naším stylem docela spokojení.
Styl oblékání Bryana Ferryho měl svůj efekt, a všichni kluci se probírali tátovými šatníky, aby našli jeho „demobilizační“ oblek; návrh ze čtyřicátých let, široké dvouřadové obleky, jako měl na sobě Bogie v Casablance.

Tátův mi seděl perfektně. Ale pak tu byl transsexuální glamrockový aspekt a ocitli jsme se v situaci, kdy jsme ho míchali s dámskými blůzami. V obchodě s oblečením British Home Stores, v centru města, bylo obrovské patro s levnými dvoudílnými dámskými obleky z čtyřicátých a padesátých let. Nebe se starými věcmi. Některé z těch bund byly božské a seděly i Nickovi i mě. Přihodíme trochu šifonu a šálu se zvířecím potiskem z Chelsea Girl, a jdeme.

„Nepůjdete ven oblečení takhle, že ne?“ křičeli naši rodiče.
„Nedělej si s tím starosti, tati“ říkal Nick vzpurně svému tátovi, když jsem si nanášel trochu lesku na rty v jejich koupelně.
„Ale, nech je být, Rogere“ Sylvie říkávala. „Jen se baví.“
Často jsme sklízeli urážky od stavebních dělníků.

Nick byl trochu výstřednější než já, trochu ho krylo, že za sebou měl svoji holku, Jane.
Jednoho večera jsme seděli ve vlaku do Hollywoodu, na předních sedadlech vozu, za skleněnou výplní. Banda mezků oděných v džínovině začala bouchat na sklo.
„Dostaneme vás! Zabijeme vás, teplouši!“

Nick a já jsme se málem podělali, ale rozvážně jsme se sunuli ke vzdálenému konci našeho vozu. Kde byl hlídač?

Nemusel jsem se strachovat – byl jsem s Nickem a nějak jsme záhadně se dostali do bezpečí. Než vlak zastavil na Whitlocks End, zmizeli.

Měli jsme společné i jiné věci, kromě nebezpečného vkusu na oblečení a hudbu, byl také jedináček, naše narozeniny spadaly do stejného měsíce, června (oba jsme blíženci) a naše oblíbená desková hra byla Chartbuster.

„Hodíš šest – tvůj první singl se posouvá o deset příček nahoru!“

Tenhle byznys s popovou hudbou vypadá celkem jednoduše.

Další koncert, na který jsme s Nickem společně šli, byli Roxy Music, v září v Odeonu. Byla to sobota, tak jsme se odpoledne, během našeho obvyklého výletu do města, ocitli ve vestibulu divadla, kde jsme se seznámili s Marcusem a Jeffem, staršími než jsme my a oba byli opravdoví fanoušci Roxy Music. Řekli nám, že kapela je v budově a pokud si pospíšíme uličkou, která vedla dolů po straně Odeonu, uslyšíme je hrát. Tady jsem poznal tajný svět zvukových zkoušek.  Příprava na show skoro vždy vyžadovala návštěvu místa, kde se koncert konal, kdy se testují kabely, mikrofony, zesilovače a bicí, aby se umělec přesvědčil, že jeho vítěznému příchodu na jeviště později tu noc nebude bránit jakékoliv technické nedopatření. Stál tam tak tucet děcek v klenotech od Roxy – trička, šály, účesy – vedle fialového kloubového kamionu, který byl přistaven ke dveřím od jeviště, aby vyložili aparaturu. Neviděli jsme Roxy, ale slyšeli jsme je, nejasně, jak hrají písně z jejich nového alba Country Life. Poté hudba ustala a jako na povel se dolu valila černá limuzína od Mercedesu.

Kapela vyběhla ze dveří od jeviště a bez zastavení se nacpala do pohodlí auta, které se potom rychle rozjelo po rampě směrem k New Street.

Nějaká holka zařvala, „Jedou do hotelu Holiday Inn! Znám zkratku!“ a vyrazili jsme, dvanáct největších birminghamských fanoušků Roxy Music, sprintujících přes město na plný plyn.
Tohle byl spolek, ke kterému jsem chtěl patřit!

Ta holka věděla, o čem mluví; čekali jsme pod hotelovou markýzou, když tam jejich auto zastavilo.
Nepamatuju si Ferryho, ale pamatuju si kytaristu Phila Manzaneru, který byl ten nejvyšší muž, jakého jsem za svůj život kdy viděl. Možná to bylo botami na platformě. Klávesista Eddie Jobson se na chvíli zastavil, aby nás pozdravil a rozdal autogramy. Požádal jsem jednoho z řidičů, aby mi dal zátku od šampaňského, kterou jsem zahlédl vzadu na polici v limuzíně. Byl jsem na to hrdý. Bylo to podivné chování na čtrnáctiletého kluka z předměstí? Nemyslím si.

Naše chození na koncerty nabralo spád. Ještě mám z těch let útržky vstupenek. The Faces dorazili v prosinci, Queen, Genesis – velká vystoupení velkých kapel, obvykle na radnici nebo v Odeonu. A pokud to byl umělec, kterého jsme byli opravdovými fanoušky, jako Iggy Pop na turné s Davidem Bowiem, nebo Mott the Hoople, opět jsme stávali pod hotelovou markýzou nebo čekali u dveří k podiu a poslouchali zkoušku.

 15


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *