9 Side Men

Svět koncertů a živé hudby zněl poutavě a také jsem v něm chtěl být, ale bylo tu složité vyjednávání s rodiči. Eddie a jeho kamarádi se často přidávali do řad, co se tvořily v sobotu večer venku u Odeonu v centru Birminghamu, a čekali přes noc, aby získali lístky, jakmile další ráno v jedenáct otevřela pokladna.

„Dítě, řeknu ti, jak si to představuji,“ navrhl Eddie po tom, co byl oznámen na Vánoce koncert Roda Stewarta. „Zůstaneme přes noc s našimi spacáky a ty a tvůj kámoš přijedete ráno prvním autobusem a vystřídáte nás ve frontě – vy chlapci můžete získat čtyři lístky, až otevřou.“
To znělo dobře. A ani jsem to ještě nemusel říkat rodičům.

Všechno šlo podle plánu do chvíle, kdy se v jedenáct řada pohnula. Jaká hlučná parta! Steward měl na začátku sedmdesátých let opravdu opilecké publikum, které pilo celou noc. S mojí maličkostí a mým kámošem házeli, strkali do nás, odstrkovali nás a více než jedno jsme ztratili naše místo, ale vydrželi jsme. Nemohl jsem nechat svého bratrance na holičkách, který mi tolik důvěřoval, a měl jsem v rukou tu teplou a vlhkou desetilibrovku (nejlepší lístky byly tenkrát 2 libry za kus). Ale s deseti nebo dvaceti lidmi v řadě mezi mnou a vestibulem Odeonu se objevila cedule: „VŠECHNY LÍSTKY PRODÁNY“. Ztratil jsem tak důvěryhodnost u Eddieho a jeho přátel? Byl vlastně hodně chápavý. Všechno, co musel udělat, bylo vyklopit trochu víc z jeho peněz za pár lístků od spekulantů – nehodlal tu show propásnout.

Další rok, když Rod Stewart a The Faces oznámili dva vánoční koncert v Birminghamu, vyplul jsem do města prvním ranním autobusem s mým novým kamarádem Nickem Batesem. Skvěle, po troše úsilí jsme se ocitli v čele řady a mohli jsme koupit dvě místa v přední řadě.

Bylo to tak lehké a vnímal jsem to jako důkaz zázraků. Nick, který se později přejmenuje na Rhodese, vždy byl a bude někým, kdo je zcela usazen ve středu svého vlastního vesmíru. Je neobyčejně kreativním jedincem obdařený velkým štěstím. Myslím tím, že jeho máma dokonce vlastnila hračkářství. Můžeš mít víc štěstí? Od začátku našeho vztahu jsem věděl, že pokud mu zůstanu nablízku, život bude vzrušující.

Poprvé jsem Nicka potkal v zimě roku 1973. Bylo mi třináct a jemu jedenáct. Ukázalo se, že zkouška v jedenácti letech, kterou jsem složil, byla ten rok v naší oblasti naposled. Byla nahrazena něčím údajně více demokratickým a méně selektivním, takže si ji Nick nezkusil. Byl poslán do střední moderní školy na sídlišti na kopci, Woodrush School na Shawhurst Lane. V podstatě, vláda rozhodla, že každý by měl jít do školy, která je nejblíže od místa bydliště. Jedním z negativních výsledků tohoto rozhodnutí bylo, že moje škola, County High (krajská střední) byla teď zaplavena místními trouby, z nichž někteří chtěli udělat tolik potíží klukům ze základky – těm pozérům! – kolik jen mohli. Rychle jsem se stal zkušeným vyjednávačem, přátelský k těm debilům, ale zůstával jsem věrny svému vlastnímu táboru, jak to jen šlo, zejména těm vzdělaným mladým dámám v jejich těsných modrých sukních. Můj nejbližší kamarád ze sousedství používal poněkud neobvyklé jméno, David Twist. Bylo mu jako mě (narodili jsme se spolu, takříkajíc, na sousedních postelích ve stejné nemocnici) a jeho máma byla jedním z mála přátel mojí mámy. David propadl u své zkoušky, takže byl také na škole ve Woodrush, kde se poznal s Nickem. Přestože byl Nick o dva roky mladší, David  hádal, že si Nick a já budeme rozumět, tak nás představil.

V roce 1973, David Bowie byl král, a zaslouženě. Přes všechno předvedl pozoruhodnou řadu úspěchů. Vydání jeho mistrovského kousku The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars bylo jen začátek. Také napsal All the Young Dudes pro Mott the Hoople, jednu z jeho oblíbených kapel,která se rozpadla, ale znova se dala dohromady, když tu skladbu slyšela. Byl producentem na albu Transformer od Lou Reeda a pomohl mu k jeho prvnímu hitu v Top 30 vůbec, a poté, nejúžasněji ze všeho, se protlačil až k Iggyho a The Stooges, přidav dodatečnou produkční práci a mixoval jejich nu metalový kolos, Raw Power. V červnu 1973 byl David Bowie na masivním turné po Anglii, na jehož konci oznámil z podia v Hammersmith Odeon v Londýně svůj odchod do důchodu. Byl to trik, jak jsme časem poznali (byl to odchod Ziggyho, ne Davida), ale pamatuji si, že jsem to slyšel ve zprávách v 8:30, sedě na zadním sedadle školního autobusu. Bylo to, jako kdyby královna odstupovala z trůnu, což svým způsobem, domnívám se, že tak trochu bylo.

Ale Nick a já jsme sdíleli jisté tajné povědomí o tomhle všem. Zatímco „dáma“ sklízela chválu a bouřlivý potlesk, pravá síla za trůnem číhala na levé straně pódia, s peroxidem a platformovou obuví: Bowieho kytarista, Mick Ronson.

Každá holka byla ten rok fanynkou Bowieho, takže pro nás bylo příliš zřejmé být Bowieho fanoušci. Místo toho jsme sdíleli okouzlení jemným a tichým Ronsonem a sloužilo to k stvrzení našeho přátelství. Ty skvosty byly bez pochyby tvorbou Bowieho, ale byl to Mick, kdo vše mistrně nastavil a ujišťoval se, že jsou ty kameny ukázány v tom nejlepším možném světle. V seriózních hudebních časopisech posledních let bylo mnoho reportáží o tom, co Mick přinesl do Bowieho kánonu, jako když, po letech investigativního výzkumu a laserového skenování, specialisté vypátrali, že ten, kdo opravdu udělal všechny ty skvělé hovadiny na stropě Sixtinské kaple, zatímco šéf byl na obědě, byl Michelangelův asistent, Luigi.

Nick už byl na několika koncertech – ano, tenhle kluk byl na svůj věk rozvinutý – Garryho Glittera a Slade, pokud mi slouží paměť. Ale já jejich kouzlo musel teprve objevit. Tak jsme se my dva seřadili v soboru ráno na jaře roku 1974 před radnicí a koupili jsme si dvě místa na Ronsonově prvním sólovém turné nadcházejícího dubna. Získali jsme lístky do řady J, 1.35 Liber za každý. Bylo to poprvé, co mi rodiče dovolili v noci do města.

Jejich souhlas byl podmíněn Nickovou mámou, která souhlasila, že nás tam doveze a poté vyzvedne. Nebylo třeba nočního autobusu.

Nikdo, kdo přijel na radnici, nemusel platit za program. Dostali jsme krásné složky s fotkami, odznaky, životopis, celobarevný plakát a flexi disk. Nick a já jsme si pouštívali a smáli jsme se tomu flexi disku celé hodiny, jak drahý Mick, svým tvrdým Yorkshirským přízvukem žasnul nad láskou: „Láska…láska…když jsi zamilovaný…je to…je to ta nejlepší věc na SVĚTĚ!“

Na co si z koncertu nejvíce vzpomínám? Ne moc z toho, co se dělo na jevišti, ale mimo něj, možná předzvěst zkušenosti, kterou jsem  jen o pár let později měl v Brighton Dome. Všechno to násilí; rozbíjení sedadel, tlačení se a strkání, ječící holky, a hlava na hlavě. Očekával jsem, že to bude jako ve filmech – že budeme moci sedět na našich sametových sedačkách v řadě J a vstřebávat tu zkušenost – ale tohle nebyla žádná pasivní aktivita. Bylo to viskózní.

Bylo však jasné, že Mick z toho nebyl nadšený. Děcka, uchváceni Bowie-mánií, šílely. Mick jen chtěl, aby se ztišily a poslouchaly písně, ale to se nestalo, ne tu noc.

Mick mohl být ten nejlepší žijící člen kapely, možná druhý po Keithu Richardsovi, ale nikdy střed jeviště pro něj nikdy nebyl pohodlný.

Nick a já jsme oba nosili šifon, aniž bychom potřebovali hodně podpory, a oba jsme milovali to oblečení, účesy a make-up, což pomohlo britské glam-rockové éře k tomu, aby byla tak skvělá. Nikdo z nás nebyl opravdu dost starý a neměl prachy, aby se vyjádřil tak, jak by si přál, a mimoto, glam-rockové hnutí vrcholilo na tom Bowieho turné předchozí léto, ale našli jsme svou úroveň.
Styl oblékání Bryana Ferryho měl svůj efekt, a všichni kluci se probírali tátovými šatníky, aby našli jeho „demobilizační“ oblek; návrh ze čtyřicátých let, široké dvouřadové obleky, jako měl na sobě Bowie v Casablance.

Tátův mi seděl perfektně. Ale pak tu byl transsexuální glamrockový aspekt a ocitli jsme se v situaci, kdy jsme ho míchali s dámskými blůzami. V obchodě s oblečením British Home Stores, v centru města, bylo obrovské patro s dvoudílnými dámskými obleky z čtyřicátých a padesátých let, dostupnými zalevno. „Prastaré“ nebe. Některé z těch bund byly božské a seděly i Nickovi i mě. Přihodíme trochu šifonu a šálu se zvířecím potiskem z Chelsea Girl, a jdeme.
„Nepůjdete ven oblečení takhle, že ne?“ křičeli naši rodiče.

„Nedělej si s tím starosti, tati“ říkal Nick vzpurně svému tátovi, jak jsem si nanášel trochu lesku na rty v jejich koupelně.

„Ale, nech je být, Rogere“ Sylvie říkávala. „Jen se baví.“

Často jsme sklízeli urážky od stavebních dělníků.

Nick byl trochu výstřednější než já, maje záštitu u svojí holky Jane, což mu dalo trochu krytí.
Jednoho večera jsme seděli ve vlaku do Hollywoodu, na předních sedadlech vozu, za skleněnou výplní. Banda mezků oděných v džínovině začala bouchat na sklo.

„Dostaneme vás! Vy teplouši ste ku*va mrtví!“

Nick a já jsme se málem podělali, ale rozvážně jsme se sunuli ke vzdálenému konci našeho vozu. Kde byl hlídač?

Nemusel jsem se strachovat – byl jsem s Nickem a nějak jsme záhadně vyklouzli z nebezpečí. Než vlak zastavil na Whitlocks End, mezkové zmizeli.

Měli jsme společné i jiné věci, stejně jako náš nebezpečný vkus na oblečení a hudbu: byl také jedináček, naše narozeniny spadaly do stejného měsíce, června (oba jsme blíženci) a naše oblíbená desková hra byla Chartbuster.

„Hodíš šest – tvůj první singl se posouvá o deset příček nahoru!“

Tenhle byznys s popovou hudbou vypadá celkem jednoduše.

Další koncert, na který jsme s Nickem společně šli, byli Roxy Music, v září v Odeonu. Byla to sobota, tak jme se odpoledne, během našeho obvyklého výletu do města, ocitli ve vestibulu divadla, kde jsme se seznámili s Marcusem a Jeffem, staršími než jsme my a oba byli opravdoví fanoušci Roxy Music. Řekli nám, že kapela je v budově a pokud si pospíšíme dolů uličkou, která vedla dolů po straně Odeonu, uslyšíme je hrát. Tohle bylo místo, kde jsem poznal tajný svět zvukových zkoušek.  Logistika umělcovy show skoro vždy vyžadovala návštěvu místa, kde se koncert konal, kdy se testují kabely, mikrofony, zesilovače a bicí, aby se přesvědčil, že vítěznému příchodu na jeviště později tu noc nebude bránit jakékoliv technické nedopatření. Stál tam tak tucet děcek v klenotech od Roxy – trička, šály, účesy – vedle fialového kloubového kamionu, který byl přistaven ke dveřím od jeviště, aby vyložili aparaturu. Neviděli jsme Roxy, ale slyšeli jsme je, nejasně, jak hrají písně z jejich nového alba Country Life. Poté hudba ustala a jako na povel se dolu valila černá limuzína od Mercedesu.

V rychlém návalu aktivity kapela vyběhla z dveří od jeviště a bez zastavení se nacpala do pohodlí auta, které se potom rozjelo rychlostí po rampě směrem k New Street.
Nějaká holka zařvala, „Jedou do hotelu Holiday Inn! Znám zkratku!“ a vyrazili jsme, dvanáct největších birminghamských fanoušků Roxy Music, sprintujících přes město na plný plyn.
Tohle byl spolek, ke kterému jsem chtěl patřit!

Ta holka věděla, o čem mluví; čekali jsme pod hotelovou markýzou, když tam jejich auto zastavilo.
Nepamatuju si Ferryho, ale pamatuju si kytaristu Phila Manzaneru, který byl ten nejvyšší muž, jakého jsem za svůj život kdy viděl. Možná to bylo botami na platformě. Klávesista Eddie Jobson věnoval čas, aby nás pozdravil a rozdal autogramy. Požádal jsem jednoho z řidičů, aby mi dal zátku od šampaňského, kterou jsem zahlédl vzadu na polici v limuzíně. Byl jsem na to hrdý. Bylo to podivné chování na čtrnáctiletého kluka z předměstí? Nemyslím si.

Nickovo a moje chození na koncerty nabralo spád. Ještě mám z těch let útržky vstupenek. The Faces dorazili v prosinci, Queen, Genesis – velká vystoupení velkých kapel, obvykle na radnici nebo v Odeonu. A pokud to byl umělec, kterého jsme byli opravdovými fanoušky, jako Iggy Pop, na turné s Davidem Bowiem, nebo Mott the Hoople, mohli jsme se opět ocitnout, jak stojíme pod hotelovou markýzou nebo jak čekáme u dveří od jeviště, poslouchaje zvukovou zkoušku.

 15


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *