8 My Moon Landing

Ve věku jedenácti let jsem absolvoval povinnou zkoušku, která určovala, jestli půjdu na gymnázium nebo střední školu. Tradičně bylo gymnázium místem, kde se všechno podstatné odehrávalo. Můj táta výjimečně ukázal výchovný pohled na věc a nechal mě složit speciální zkoušku na nejlepší školu v Birminghamu, King Edward’s (kde učili J. R. Tolkiena), ale neuspěl jsem, když jsem se mezi dvěma testy poflakoval na hřištích a zůstal jsem zablácený, což tátu rozčílilo natolik, že jsem se během druhého kola nedokázal dostatečně uvolnit na to, abych na papír napsal cokoliv smysluplného.

Přestože jsem nebyl nejpilnějším studentem, prošel jsem řadovou zkouškou a opustil jsem hranice katolicismu na Our Lady of the Wayside a vyměnil ho za zelenější pastviny střední školy County HighSchool v Redditch. Bylo to hodinu autobusem z našeho domu v Hollywoodu. Nikdy jsem se tam opravdu neusadil. Opět tam vládl vysoce soutěživý systém a třídy byly větší, takže bylo nemožné, aby se mi dostalo takové pozornosti, jaké bych rád nebo jakou bych potřeboval. Po několika letech pochybných úspěchů („Nejhorší třída druhého ročníku vůbec: 2F3“; „Nejhorší třída třetího ročníku vůbec: 3F2“) jsem se začal ulejvat.

13

U mě to začalo napřed jen tak, že jsem vynechával tělocvik a poté jakoukoliv hodinu, co byla potom. Postupem času se stávalo těžším a těžším, abych zůstal zaujatý tím, co mi škola mohla nabídnout. Nebyl jsem hvězdou na hřišti, neplnil jsem svou práci, nebyl jsem v orchestru a nezapojoval jsem se žádné z tříd. Většinou jsem svůj čas trávil posedlý Julií McCoy, s kterou jsem trávil každou noc na telefonu aspoň hodinu. Fakt, že měla kluka, mi nezabránil v tom, abych volal. Ale zabránil nám v tom, abychom zašli dál.

Škola se na mě nakonec vykašlala. Myslel jsem si, že jsem opravdu chytrý a že mi to jde, ale co si učitelé skutečně asi mysleli, bylo: „Proč bychom se s ním obtěžovali, když máme všechna ta ostatní děcka, které chtějí, co máme v nabídce?“

Mí rodiče neměli ani tušení o tom, co se dělo. Zabývali se mým vzděláním ještě méně než já. Pokud někdy škola napsala dopis, ve kterém na mě žalovala, mohl jsem si ho vzít do rukou a přičichnout k němu, a nakonec se vůbec nedostal domů. Stal jsem se vynikajícím padělatelem. Uměl jsem perfektní napodobeniny podpisů obou rodičů a bylo lehké, abych na vysvědčení změnil E na B+, což bylo zvláštní, pokud jste zvážili doprovázející komentář: „Má za sebou velmi slabý rok a je nadále zklamáním, B+“

Jak se škola stávala stále méně důležitou, hudba se stává stále větší a větší silou v mém životě.
Když mi bylo dvanáct, můj bratranec Eddie, který byl o pět let starší než já a v sousedství roznášel noviny, převzal po tátovi funkci mého hlavního mužského vzoru. Přesně podle všech knih zaměřených na výchovu synů. Měl tři sestry, což možná přidalo na půvabu, který mě k němu domu na kole posílal, kdykoliv jsem dostal příležitost.

Eddie měl také rostoucí sbírku nahrávek. Nejen sbírku nahrávek, ale sbírku alb. Skoro každého umělce co na začátku sedmdesátých let za něco stál, jsem poprvé slyšel ve společnosti mého bratrance Eddieho; Bowie, Rod Steward, Elton John, Cat Stevens, James Taylor, Melane… dobře, ne každý umělec byl tak významný, ale chlape, on svou hudbu miloval. A měl na své zdi plakáty. Eddie byl naprostý blázen do rokových mýtů.

O čtyřicet let později, je stále opravdovým věřícím. Pokud teď, o čtyřicet let později, chci vědět, co se odehrává na britské hudební scéně, stále volám jemu.

Za to, že jsem mu vypomáhal s novinami, mě uvedl do toho mužského teenagerovského světa přede mnou, světa holek a vody po holení, závodních motorek a oblečení, kulatých límců, kalhot „Oxford bags“, přiléhavých svetrů Fair Isle a bot na platformě.

Tohle byl rok 1972.

Cítil jsem se být velký, když jsem byl poblíž Eddieho a jeho přátel. Byl jsem přijímán bezpodmínečně, stejně jako u táty a mámy, ale tohle bylo o dost hustější.

Pamatuji si na dobu, když mi pouštěl album Hunky Dory od Bowieho, poprvé jsem byl vystaven kulturnímu gigantu sedmdesátých let.

„Jen počkej, dítě,“ řekl Eddie. „Bowie bude ohromný. Máme lístky do desáté řady na jeho koncert příští týden na radnici. Správně, Stane?“

Edův společník Stan poslušně přikývl. „Ano, ano máme, Ede.“

„Bude to dobrý, dítě, poslechni.“

Raménko gramofonu kleslo ještě jednou. Album hrálo znovu. „Stále nevím, na co čekám…“
Na rozdíl od bratrance Eda, který měl rád své písničkáře, našel jsem se, jak jsem se spojoval s kapelami. Miloval jsem souhru mezi muzikanty, kytaristou a zpěvákem: Rodem a Woodym, Mickem a Keithem, Davidem a Mickem, skvělá spojenectví, která ke mně promlouvala mnohem víc, než osamělý postoj trubadúra. Dva chlápci nebo více, možná čtyři nebo pět, kteří byli gangem, byl to kult a bylo to sexy.

Kapela, která opravdu získala mou pozornost, protože všichni z nich byli hvězdy a všichni měli neobvyklý vzhled a hudební rys, byla Roxy Music. Jejich debut v Top of the Pops v srpnu 1972 pro mě změnil všechno.

Je těžké říct, co z toho více inovativní, zda ten zvuk nebo vzhled.

Začněme zvukem: vlna a estráda sci-fi, energický „backbeat“ a broukavé Sinatrovské vokály. Vzhled: lesk na rty, kožešina, rukavice z telecí kůže, jenž měl oblečené klávesista, který místo hraní na klávesy preferoval svědomité otáčení knoflíky.

Nemohl bych se k televizi dostat blíž, ani kdybych se pokusil.

Tohle bylo mé přistání na Měsíci.

Nikdy jsem nesnil o tom, že bych byl frontman, ale začal jsem se viděl někde v rámci sboru, možné trochu vlevo od hlavního reflektoru.

14


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *