8 My Moon Landing

Ve věku jedenácti let jsem absolvoval povinnou zkoušku, která určovala, jestli půjdu na gymnázium nebo normální druhý stupeň. Tradičně bylo gymnázium místem, kde se odehrávalo vše podstatné. Můj táta výjimečně ukázal, že má smysl pro vzdělání, a donutil mě jít na přijímačky na nejlepší školu v Birminghamu, King Edward’s (kde učili Tolkiena), ale neuspěl jsem. Mezi těmi dvěma zkouškami jsem se poflakoval na hřišti a byl jsem zablácený. Tohle tátu rozčílilo natolik, že jsem se během druhé zkoušky vůbec nemohl soustředit, natož abych do těch papírů napsal cokoliv smysluplného.

Přestože jsem nebyl nejpilnějším studentem, prošel jsem řadovou zkouškou a opustil jsem hranice katolicismu na Our Lady of the Wayside a vyměnil ho za daleko lepší školu County HighSchool v Redditchi. Bylo to hodinu autobusem od našeho domu v Hollywoodu. Nikdy jsem tam opravdu nezapadl. Opět tam vládl vysoce soutěživý systém a třídy byly větší, takže bylo nemožné, aby se mi dostalo takové pozornosti, jaké bych rád nebo jakou bych potřeboval. Po několika letech pochybných úspěchů („Nejhorší třída druhého ročníku vůbec: 2F3“; „Nejhorší třída třetího ročníku vůbec: 3F2“) jsem se začal ulejvat.

13

U mě to začalo napřed jen tím, že jsem vynechával tělocvik a hodiny, co po něm následovaly. Postupem času se stávalo těžším a těžším, aby mě vůbec zajímalo, co mi škola může poskytnout. Nezářil jsem na hřišti, neplnil jsem svou práci, nebyl jsem v orchestru a v žádných předmětech jsem se moc nezapojoval. Většinu času jsem byl posedlý Julií McCoy, s kterou jsem každou noc trávil aspoň hodinu na telefonu. To, že měla kluka, mi nezabránil v tom, abych jí volal. Ale zabránil nám v tom, abychom zašli dál.

Ve škole se na mě nakonec vykašlali. Myslel jsem si, že jsem opravdu chytrý a že mi to prochází, ale co si učitelé skutečně asi mysleli, bylo: „Proč bychom se s ním obtěžovali, když máme všechna ta ostatní děcka, které mají zájem o to, co jim tu nabízíme?“

Mí rodiče neměli ani tušení o tom, co se dělo. Zabývali se mým vzděláním ještě méně než já. Pokud někdy škola napsala dopis, ve kterém na mě žalovala, mohl jsem si ho vzít a nakonec se vůbec nedostal domů. Stal jsem se navíc vynikajícím padělatelem. Uměl jsem perfektní napodobeniny podpisů obou rodičů a bylo lehké, abych na vysvědčení změnil čtverku na 2+, což bylo zvláštní, pokud jste zvážili doprovázející komentář. „Má za sebou velmi slabý rok a je nadále zklamáním, 2+“
Jak se škola stávala stále méně důležitou, hudba měla v mém životě čím dál větší místo.

Když mi bylo dvanáct, můj bratranec Eddie, který byl o pět let starší než já a v sousedství roznášel noviny, převzal po tátovi roli mého hlavního mužského vzoru. Přesně podle všech knih zaměřených na výchovu synů. Měl tři sestry, díky čemuž mě to možná k němu domů táhlo, a tak jsem tam zajel na kole, kdykoliv jsem mohl.

Eddie měl také rostoucí sbírku desek. Nejen sbírku desek, ale sbírku alb. Skoro každého umělce, který na začátku sedmdesátých let za něco stál, jsem poprvé slyšel u Eddieho; Bowie, Rod Steward, Elton John, Cat Stevens, James Taylor, Melanie… dobře, ne každý z těch byl tak významný, ale řeknu vám, že on hudbu miloval. A měl na zdi plakáty. Eddie byl naprostý blázen do rokových mýtů.
Je stejný i teď, o čtyřicet let později. Pokud chci vědět, co se odehrává na britské hudební scéně, stále volám jemu.

Za to, že jsem mu vypomáhal s novinami, mě uvedl do toho mužského teenagerovského světa, který na mě čekal, světa holek a vody po holení, závodních motorek a oblečení, kulatých límců, kalhot Oxford bags, přiléhavých svetrů Fair Isle a bot na platformě.
Tohle byl rok 1972.

Cítil jsem se být velký, když jsem byl poblíž Eddieho a jeho přátel. Byl jsem přijímán bezpodmínečně, stejně jako u táty a mámy, ale tohle bylo o dost hustější.

Pamatuji si na dobu, kdy mi pouštěl album Hunky Dory or Bowieho, poprvé jsem byl vystaven onomu kulturnímu gigantu sedmdesátých let.

„Jen počkej, chlapče,“ řekl Eddie. „Bowie bude ohromný. Máme lístky do desáté řady na jeho koncert příští týden na radnici. Je to tak, Stane?“
Edův společník Stan poslušně přikývl. „Ano, ano máme, Ede.“
„Bude to super, a teď poslouchej.“
Přenoska gramofonu se spustila na desku ještě jednou. Album hrálo znovu. A ozval se hlas Bowieho: „Still don’t know what I was waiting for…“

Na rozdíl od bratrance Eda, který měl rád tyhle písničkáře, uvědomil jsem si, že se více ztotožňuji s kapelami.

Miloval jsem tu souhru mezi muzikanty, kytaristou a zpěvákem: Rodem a Woodym, Mickem a Keithem, Davidem a Mickem, skvělá spojenectví, která ke mně promlouvala mnohem víc, než osamělý postoj trubadúra. Dva chlápci nebo více, možná čtyři nebo pět, kteří byli gangem, bylo to jako kult a bylo to sexy.

Kapela, která opravdu získala mou pozornost, protože všichni z nich byli hvězdy a všichni měli neobvyklý vzhled a hudební rysy, byla Roxy Music. Jejich debut v Top of the Pops v srpnu 1972 pro mě změnil všechno. Je těžké říct, co z toho více inovativní, zda ten zvuk nebo vzhled.

Začněme zvukem: zvuková estráda, vlna sci-fi, energický backbeat a broukavé Sinatrovské vokály. Vzhled: lesk na rty, kožešina, rukavice z telecí kůže, jež měl oblečené klávesista, který místo hraní na klávesy preferoval svědomité otáčení všemi těmi knoflíky.

Ani kdybych se snažil sebevíc, nemohl jsem se nalepit k televizi už ani o centimetr blíž. Tohle pro mě bylo jako přistání na Měsíci.

Nikdy jsem nesnil o tom, že bych byl frontman, ale začal jsem se vidět někde tam, mezi nimi, možná trochu nalevo od záře reflektoru.

14


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *