7 Junior Choice

O sobotních ránech jsme se my tři – máma, táta a Nigel – scházeli za kuchyňským stolem k snídani. V rádiu v osm dávali pořad Junior Choise s Edem „Stewpot“ Stewartem, další skvělá příležitost pro děti, jak upevnit vztahy se svými rodiči. Lidé z celé země tam psali. Ed začal: „Máme tu dopis od Edith Bakerové z Accringtonu: Drahý Ede, náš Jimmy má v sobotu osmé narozeniny a na své party by chtěl dort, na kterém je tvůj obrázek!“

Směje se pod fous, Ed pokračoval:  „Nedokážu si představit, jak ten dort kdokoliv jí, Edith, jste si jistá, že je to dobrý nápad? Edith pokračuje: „Nikdy si nenecháme ujít tvou show. Nemohl bys mu zahrát něco z Knihy džunglí?“ Velice rád tu laskavost prokážu.“ Řekl Ed svým přátelským, nosovým tónem.

12

A jedeme, s „I Wanna Be Like You“. Oblíbenou volbou v pořadu Junior Choice bylo „Excerpt from a Teenage Opeara“ od Keitha Westa, stejně jako „Puff, the Magic Dragon“ a cokoliv z Mary Poppins. Všichni jsme byli tmeleni v Edových rukou, kdykoliv hrál „Super-califragilisticexpialidocious“.

V 10 ráno show skončila a my se oblékali na víkendový nákupní výlet. V neděli jsme se oblékali do kostela. Podivně, přestože táta v neděli nepracoval, přesto s námi do kostela sv. Judy nešel a dal přednost sezení v autě a čtení novin. Znamenalo to, že táta mě a mámu nebude doprovázet do nebe?

Zpátky doma, co upoutalo pozornost naší rodiny, bylo odpolední vysílání rádia. Zlomili jsme tátu a tak pořídil na začátku sedmdesátých let hi-fi soupravu, což bylo v mých očích důležitým pokrokem, jako přidání střechy z vinylu k Fordu nebo koupě nylonových košil. Znamenalo to, že jsme si těch mohli pouštět hubu a poslouchat rádio v místnosti s televizí.

Hifi, nebo stereo, pro tenhle systém má dva reproduktory, které byli postavené na účelové polici nalevo od tátova křesla, což jasně znamenalo, že je to jeho doménou. Začal kupovat alba: Největší hity od Dvořáka a skvělou Šeherezádu od Rimského-Korsakova.  Máma se s ním sešla u některých koupí, jakou série Sing-Along-A-Max od Maxe Bygravese – Max tenkrát dělal to, co později Rod Stewart s jeho The Great American Songbook. Byla to skvělá hudba na party, když přišly tety a strýcové a podávaly se drinky.

Ale pravdou bylo, že domácnost Taylorových byla domácností rádia a my byli rodinou rádia.

Po nudě u tátova nedělního kriketu, kterou jsme přetrpěli a všichni prospali, včetně táty, začala v 5 odpoledne na Radio 1 „Top 30 Chart Show“. Táta a já – a babička, která byla na návštěvě- jsme se sešli u stolu v obýváku, zároveň co máma přinesla svačinu, skládající se ze sendvičů, buchty a, pokud jsme měli štěstí, její nepřekonatelnou maličkost. Nebylo jiné událostí v celém týdnu, co by sloučila tři generace dohromady s takovým nadšením, jako „Top 30 show“.

Dovolte mi to blíže stanovit. Bylo to vlastně nadšení mámy a mě, co tu akci odstartovalo; táta s babičkou se mohli zúčastnit nebo odejít. Ale šli s proudem a aspoň to vypadalo, jako bychom byli stejně nadšení ze vzestupů a pádů světa popu jako ze sebe navzájem. Byla to jedna z mála rodinných zábav.

Zlatý hřeb přišel pět minut před sedmou hodinou, když zahráli skladbu, která byla na stanici zvolena jako číslo jedna. Zahráli ji celou, pokud to nebyla píseň tak populární jako „My Sweet Lord“ od George Harrsiona, která seděla na vrcholu hitparády patrně po měsíce, takže v jejím případě zahráli pouze pár taktů. Po týdnech a týdnech přeexponování to byla požehnaná úleva.

Začínal jsem si všímat, že písně, které se mi opravdu líbily, se málokdy dostaly na vrchol hitparád. Většinou byly skladby číslo jedna pro můj rozvíjející se vkus tak trochu laciné: „Chirpy Chirpy Cheep Cheep“, „Welcome Home“ nebo „I’d like to Teach the World to Sing“. Vítězové talentových soutěží nebo písně z televizních reklam. Lepší písně se pohybovali trochu mimo „Top 10“. Poté, co zazněla skladba číslo jedna, Radio 1 vyplo a byl čas na předpověď počasí „Shipping Forecast“ – podivně zajímavou lekci v počasí a zeměpisu Evropy. Co byl Dogger Bite? – a po tom, rozhlasové vysílání bylo opět v rukou kontrolorů z „BBC Light Entertainment“, protože byl na řadě pořad „Your Hundred Best Tunes“ (= Tvých sto nejlepších písní), všechny ty sentimentální věci jako „In a Monastery Garden“ a „Song My Mother Taught Me“. Táta usedal do do svého křesla, možná s drinkem nebo něčím z přední místnosti a babička opět dřímala, a možná si po několika skleničkách zpívali.

Číslo 34 na Simon Road byl hudebním domem, ale v tom smyslu, jako byla rodina von Trappových. Nikdo neuměl zahrát ani notu a nikde nebyly k nalezení žádné hudební nástroje. A kromě táty, když byl opilý, neměl nikdo odvahu zpívat nahlas.

Kromě mámina tranzistorového rádia a tátova sterea na zemi v přední místnosti ležel od nepaměti věrný gramofon s dubovým obložením. Byl dědictvím, čímsi z babiččina domu, a málokdy byl mámou nebo tátou použit jinak, než jako stolek na karafu pro víno a pár sklenic whisky. V policích vedle gramofonu byly nacpané vybrané ošuntělé 78rpm gramodesky, zbytky „tanečních let“ – Connie Francis, Frank Sinatra, Peggy Lee – rodičovské hračky, co byly vyřazené dlouho předtím, než jsem se narodil.

Dva aspekty tohoto starého kusu nábytku mě fascinovaly. První, od dob, když jsem byl batole, byl gramofon sám. Byla legrace ho používat jako zkušební místo pro autíčka od Matchboxu, držet ty malé hračky nad talířem, snižovat je dokud se kola nezabrala na šíleně se otáčejícím povrchu. Rychle jsem se sklonil, abych získal detailní pohled na ta mrňavé pneumatiky, doprovázející vizuály hlasově aktivovanými zvukovými efekty: řazení, vrčení motorů.

Druhý prvkem gramorádia, který mě uchvátil v pozdějších letech jako kluka, bylo bezdrátové rádio, napájené trubkami, kterým trvalo přes minutu, než se rozehřály. Chytalo signály z celé Evropy, míst ve vlnovém pásmu jako Hilversum nebo Luxemburg, co měla exotický půvab a která jsem nejasně znal z hodin zeměpisu v domácí škole. Zvuk vycházel ve vlnách, někdy neměnný a uklidňující, jindy hlasitý a štěkavý, trhal se a byl mimo dosah. Byla to špionážní síť? Miloval jsem ty zvuky rozladěnosti skoro tak, jako samotné vysílání. Šustění, praskání a pískání byly zvuky z jiných planet.

Tiskl jsem ucho k jedinému reproduktoru a pomalu otáčel ladicím knoflíkem, jako kasař, doufaje, že získám silnější spojení. Hudba všech druhů; nějaký pop, ale častěji vynikající symfonie a křehká a rytmická hudba, jazz, jak jsem později pochopil. Cizí jazyky se rozlévaly do místnosti, zprávy o počasí, s bouřkami, záplavami a úmornými horky.

Bylo to, jako by celý vesmír proudil k nám do přední místnosti, což bylo vzrušující, a jelo to dvacet čtyři hodin denně, každý den v týdnu. Místnost o velikosti 8 na dvanáct stop se stala nekonečně velkou, jako Tardis z Pána času. Tato místnost už nebyla používána jen o nedělích a Vánocích. Musel jsem u této věci zůstat blízko.

Nedělní večery vždy končívaly tak, že táta říkal: „Radši by ses měl nachystat na zítra do školy, chlapče. Běž o vany.“

„Dobře tati, půjdu,“ odpovídal jsem, ale místo toho, abych ihned šel nahoru a na nucenou očistu částí těla, potichu jsem se plížil do přední místnosti, nechával zhasnuto a poslouchal rádio, to slabé světlo, co z něj vyzařovalo, nebylo dost silné, aby mě prozradilo. „Teď na jaké frekvenci je Radio Luxemburg?“ ptal jsem se sám sebe, zatímco se trubky začaly zahřívat.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *