7 Junior Choice

V sobotu ráno jsme se obvykle scházeli u stolu v kuchyni, abychom spolu posnídali. V rádiu dávali v osm pořad Junior Choice s Edem „Stewpot“ Stewartem, další skvělá příležitost pro děti, jak upevnit vztahy se svými rodiči. Lidé z celé země tam psali. Ed začal: „Máme tu dopis od Edith Bakerové z Accringtonu: Drahý Ede, náš Jimmy má v sobotu osmé narozeniny a na oslavě by chtěl dort, na kterém je tvoje fotka!“

Ed se zasmál a pokračoval:  „Nedokážu si představit, jak ten dort kdokoliv jí, jste si jistá, že je to dobrý nápad? V dopise dále stojí: „Nikdy si nenecháme ujít tvou show. Nemohl bys mu zahrát něco z Knihy džunglí?“

„Velmi rád.“ Řekl Ed svým přátelským, nosovým tónem.

12

A z rádia začne hrát I Wanna Be Like You. Oblíbenou skladbou v pořadu Junior Choice byla Excerpt from a Teenage Opera od Keitha Westa, stejně jako Puff, the Magic Dragon a cokoliv z Mary Poppins. A všichni jsme se cítili stmelení, když zahrál Super-califragilisticexpialidocious.

V deset show skončila a my se oblékali na víkendový nákup. V neděli jsme se chystávali do kostela. Bylo mi divné, že i když táta v neděli nepracoval, do kostela s námi nešel a radši seděl v autě a četl si noviny. Znamenalo to, že s námi táta nepůjde do nebe?

Když jsme se vrátili, věnovali jsme se poslouchání odpoledního vysílání rádia. Přemluvili jsme tátu, a tak na začátku sedmdesátých let pořídil hi-fi soupravu, což bylo v mých očích důležitým pokrokem, stejně jako přidání střechy z vinylu k našemu Fordu nebo koupě nylonových košil. Znamenalo to, že jsme si teď mohli pouštět hubu a poslouchat rádio v obyváku.

Naše stereo mělo dva reproduktory, které byly postavené na speciální polici nalevo od tátova křesla, což jasně značilo, že je to čistě jeho doménou. Začal kupovat alba: Největší hity od Dvořáka a skvělou Šeherezádu od Rimského-Korsakova.  Máma se s ním shodla na některých albech, jako například sérii Sing-Along-A-Max od Maxe Bygravese – Max tenkrát dělal to, co později Rod Stewart s jeho The Great American Songbook. Byla to skvělá hudba na párty, když přišly tety a strýcové a podávaly se drinky. Ale pravdou bylo, že v domácnosti Taylorových převládalo rádio.

Po té, co jsme přetrpěli a všichni, včetně táty, prospali nudný nedělní kriket, začala v pět odpoledne na Radio 1 Top 30 Chart Show. Táta a já – a někdy babička, která byla na návštěvě- jsme se sešli u stolu v obýváku, zatímco máma přinesla svačinu, skládající se ze sendvičů, buchty a, pokud jsme měli štěstí, zůstala tam s námi. Za celý týden nenastala jiná událost, která by sloučila dohromady tři generace s takovým nadšením, jako Top 30 Show.

Dovolte mi to upřesnit. Celé to začalo kvůli nadšení, které jsme sdíleli já a máma; táta s babičkou se mohli zúčastnit nebo odejít. Ale šli s davem a aspoň navenek to vypadalo, jako bychom byli stejně nadšení ze vzestupů a pádů světa popu jako z přítomnosti členů rodiny. Byla to jedna z mála rodinných zábav.

Zlatý hřeb večera přišel pět minut před sedmou hodinou, když zahráli skladbu, která byla na stanici zvolena jako číslo jedna. Zahráli ji celou, pokud to nebyla píseň tak populární jako My Sweet Lord od George Harrsiona, která obsadila vrchol hitparády na celé měsíce, takže v jejím případě zahráli pouze pár taktů. Po těch dlouhých několika týdnech byla požehnaná úleva, že zahráli něco jiného.

Začínal jsem si všímat, že písně, které se mi opravdu líbily, se málokdy dostaly na vrchol hitparád. Skladby, které se objevovali na prvních příčkách, mi vždycky zněly tak trochu lacině: Chirpy Chirpy Cheep Cheep, Welcome Home nebo I’d like to Teach the World to Sing. Byli to zpravidla vítězové talentových soutěží nebo písně z televizních reklam. Ty lepší písně obvykle nebyly v Top 10. Poté, co zazněla skladba číslo jedna, show skončila a byl čas na předpověď počasí. Byla to nejen pro mě zajímavá lekce v počasí a zeměpisu Evropy. Dověděl jsem se například, co byl Dogger Bite. Po počasí bylo opět vysílání v rukou lidí z BBC Light Entertainment, protože byl na řadě pořad Your Hundred Best Tunes (= Tvých sto nejlepších písní), všechny ty sentimentální věci jako In a Monastery Garden a Song My Mother Taught Me. Táta usedal do do svého křesla, možná s drinkem nebo něčím z předsíně a babička opět dřímala, a někdy si po několika skleničkách zpívali.

Číslo 34 na Simon Road byl hudebním domem, ale v tom smyslu, jako byla rodina von Trappových. Nikdo neuměl zahrát ani notu a nikde nebyly k nalezení žádné hudební nástroje. A kromě táty, když byl opilý, neměl nikdo odvahu zpívat nahlas.

Kromě mámina tranzistorového rádia a tátova sterea, ležel od nepaměti na zemi v předsíni malý gramofon s dubovým obložením. Zdědili jsme ho po babičce, a málokdy ho táta s mámou použili jinak, než že si na něj odložili karafu na víno a pár sklenic whisky. V policích vedle gramofonu byly nacpané vybrané ošuntělé 78rpm gramodesky, zbytky z let, kdy se hodně tančilo – Connie Francis, Frank Sinatra, Peggy Lee – hračky mých rodičů, co byly vyřazené dlouho předtím, než jsem se narodil.

Dva aspekty tohoto starého kusu nábytku mě fascinovaly. První z nich byl gramofon sám, a to už od doby, kdy jsem byl batole. Byla legrace ho používat jako zkušební místo pro autíčka od Matchboxu, držet ty malé hračky nad točnou, dávat je pomalu dolů dokud se kole nedotkla rotujícího povrchu. Rychle jsem se sklonil, abych získal detailní pohled na ta mrňavé pneumatiky, a to všechno jsem doprovázel zvukovými efekty, které jsem dělal: řazení, vrčení motorů.

Druhý prvkem gramorádia, který mě uchvátil v pozdějších letech jako kluka, bylo bezdrátové rádio, napájené trubkami, kterým trvalo přes minutu, než se rozehřály. Chytalo signály z celé Evropy, míst jako Hilversum nebo Luxemburg, co měla exotický půvab a která jsem sotva znal z tátových lekcí zeměpisu. Zvuk vycházející z gramofonu byl někdy neměnný a uklidňující, jindy hlasitý a štěkavý, trhal se a vypadával. Byla to špionážní síť? Miloval jsem ty rušivé elementy skoro stejně jako samotné vysílání. Šustění, praskání a pískání zněly jako zvuky z jiných planet.

Tiskl jsem ucho k jedinému reproduktoru a pomalu otáčel ladicím knoflíkem jako kasař, a doufal jsem, že chytím silnější signál. Hudba všech druhů; nějaký pop, ale častěji vynikající symfonie a křehká a rytmická hudba, jazz, jak jsem později pochopil. Cizí jazyky se rozlévaly po místnosti, zprávy o počasí, s bouřkami, záplavami a úmornými horky.

Bylo to, jako by celý vesmír proudil k nám do předsíně, což bylo vzrušující, a jelo to dvacet čtyři hodin denně, každý den v týdnu. Místnost o velikosti osm na dvanáct stop se stala nekonečně velkou, jako Tardis z Pána času. Tato místnost už nebyla používána jen o nedělích a Vánocích. Chtěl jsem být u gramofonu co nejčastěji.

Nedělní večery vždy končívaly tak, že táta říkal: „Radši by ses měl nachystat na zítra do školy, chlapče. Běž do vany.“

„Dobře tati, půjdu,“ odpovídal jsem, ale místo toho, abych šel ihned nahoru na nucenou očistu těla, potichu jsem se plížil do předsíně, nechával zhasnuto a poslouchal rádio. To slabé světlo, co z něj vyzařovalo, nebylo dost silné, aby mě prozradilo. „Teď na jaké frekvenci je Radio Luxemburg?“ ptal jsem se sám sebe, zatímco se trubky zahřívaly.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *