6 In Between and Out of Sight

Užíval jsem si učení a nabývání znalostí, ale byl to zvyk, co se ve třídě málokdy projevoval. Pouze v soukromí domova, v pohodlném, přiléhavém světě mámy, táty a mě, jsem měl sebejistotu, abych to nechal letět.

Inteligence vyžaduje trénink a trénink zahrnuje, že děláte chyby. Ve světě mých rodičů jsem se nikdy necítil souzen; ve škole jsem necítil nic než soudnost. Být jedináček mělo ve škole své nevýhody; nikdy se mi nelíbilo, že jsem se měl dělit o hračky.

A nelíbilo se mi hodnocení, neustálý porovnávací systém, co se tam děl. Kdo je dobrý v tomhle, kdo je nejlepší v tamtom? Nejlepší a nejhorší. Pořád.

Hry, ironické synonymum pro sporty, byly nejhorší. V soutěži za soutěží jste mohli najít mě a mé čtyři oči, jak se mi na hřištích Our Lady of the Wayside příliš nedařilo. Ani jednou jsem nedostal povolání: tvá škola tě potřebuje. Ani jednou jsem nereprezentoval moji školu ve sportech. Rozvinul jsem si ohledně toho značnou dávku obtížného sebezpochybňování.

11

Je něco horšího, než když se ti smějí? Pokaždé jsem šel k doktorovi. Nemohl jsem to vystát – stále nemohu. Díky Bohu, že moji přátelé a rodina mě zná natolik, aby to udělali tak, abych to neslyšel, ale tehdy, dorazit poslední znamenalo, že se smáli. Tomu bylo třeba se vyhnout. Začal jsem se pomalu stěhovat z dráhy.

Nelíbilo se mi, ani když jsem skončil první – co měl chlapec dělat? – protože to znamenalo jít před třídu nebo, hůře, do slavnostní síně a převzít cenu, a možná dokonce muset říct „Děkuji, pane“ nahlas před všemi těmi chuligány. Vykročit vpřed, abych přijal dárkovou známku s Bobbym Moorem od pana Lahiva za moji práci o životě svatých, byl ten nejvíce ponižující okamžik k dnešnímu dni. Ty pohledy všech mě pálily do zad, hihňání a úšklebky. Ne díky, ceny taky vynechám. Svůj zrak jsem soustředil na to, abych byl vprostřed a mimo dohled.

Ve věku deseti let, v roce 1970, jsem se stával stále méně častým návštěvníkem postele mámy a táty (přestože si pořád pamatuji, jak jsem lezl mezi ně, abych si přečetl o rozpadu Beatles. Bylo to pro nás stejně neuvěřitelné jako potopení Titaniku), takže jsem potřeboval najít jiné způsoby, jak získávat jejich souhlas.

Zejména tátův.

Vojenské modelářství byl koníček dne, extrémně populární u kluků mojí generace a také to byla zábava, co úžasně stmelovala vztahy mezi otcem a synem. Více synů a jejich otců koncem šedesátých let se sešli u modelů tanků Centurion, letadel Spitfire nebo lodí Victory (obsahující figurku Nelsona jako živou, s amputovanou paží) od Airfixu), než u čehokoliv jiného, kromě koženého fotbalového míče.

Táta mi nasadil laťku, když sestavil můj dárek k osmým narozeninám, hydroplán Short Sunderland, a dovedl ho k takové dokonalosti, že jsem věděl, že bych se tomu měl začít hodně rychle naplno věnovat.

Což jsem udělal. Stal jsem závislým na výrobě modelů. Možná bylo něco v tom lepidle, ve „stavebním cementu“ a emailovém laku?

Letadla, lodě, náklaďáky, auta; stavěl jsem je, maloval a dal je do malých krajinných prostředí, známých v modelářském bratrství jako dioráma.

Každý týden šlo mé kapesné na něco nového do mé sbírky. O sobotním odpoledni jsem rušil tátu v garáži. „Podívej, tati. Co myslíš? To je Monty na cestě do El Alameinu.“

„To je velmi dobré, chlapče,“ řekl. „Nechceš se projet do obchodu s alkoholem na nějakou limonádu?“

Vítězství!

Můj vkus v modelářství neměl vlasteneckou věrnost. Byl jsem rád, když jsem stavěl japonský stíhací letoun Zero nebo tank Panzer, stejně jako auto štábu generála Mongtomeryho. Bitevní loď Admiral Graf Spee nebo Ark Royal, letadla Grumman nebo Messerschmitty, nezajímalo mě to, všechno to bylo z jednoho kusu, všechno součástí velkého utkání: války, bitvy uniforem a polních uniforem, kříže proti rondelám. Katalog Airfixu byl zarážejícím vzděláním a mé generaci dal základní nauku v průmyslovém designu, stejně jako rozvíjení ruční a oční zručnosti. Bylo to stejně dobré jako cokoliv, co mě naučili ve třídě, a nemůže to udělat Game Boy.

Byl to téměř výhradně mužský svět. Jediným ústupkem Airfixu pro ženy byla jejich Johanka z Arku, která mě nezajímala. Jediné lidské modely, které jsem maloval, byly modely mužů. Mužní chlapi dělající chlapské věci. Jako zabíjení se navzájem.

Asi teď jsem poprvé pomyslel na svou budoucí kariéru, pilot v Royal Air Foce. Po tom, co jsem zhasnul světla, jsem dumal nad tím, jestli pořád létají ve Spitfirech.

Neoblomná konstrukce stíhacích letadel RAF, tanků Panzer a lodí Royal Navy byl také způsob, jak naťuknout ono velké téma, o kterém se nemluvilo: tátova válečná léta. Nemohli jsme o tom tématu komunikovat přímo, tak jsem prostě pokračoval ve stavění. Sakra, my, anglické děti, jsme to měli lehké; o čem mluvili německé děti se svými táty? Není toho mnoho, zjistil jsem později, ale poskytlo to podnět pro všechno to skvělé a hluboké německé umění a hudbu sedmdesátých a osmdesátých let.

Posunul jsem svou vášeň na další úroveň, když jsem začal sbírat a barvit modely z Napoleonovy rozsáhlé „Grande Armée“. Zejména jsem toužil po dobromyslných hvězdách jako Marshal Murat, který, napřaženou paží a nachystanou šavlí, jel do bitvy na svém oři ověšeném leopardí kůží.
Potřeboval jsem více peněz, abych ukojil svůj zvyk, protože tyhle figurky a jejich bratranci menšího měřítka vylití z olova a dovezeni z Francie stáli mnohem víc než ty od Airfixu. Táta mi bezděčně dal další radu do života; stal jsem se sousedským umývačem aut.

Malování všech těch uniforem se složitými detaily na 7,5 cm vysokých figurkách zanechalo stopu na mém estetickém cítění – nárameníky, stužky, šerpy a boty. Můžete dnes stále vidět vliv Airfixu na jevišti s Duran Duran. Prostě se toho nemohu zbavit.

Byl jsem také blázen do aut, další vášeň, co jsem zdědil po tátovi. Nikdo nebyl na vlastnictví auta pyšnější než táta a jeho vztah s jeho různými auty byl téměř erotický. Každou volnou hodinu, kterou měl, strávil sám v garáži s autem, ladil, hrál si a přizpůsoboval si ho. A pokud, zatímco řídil, se objevilo nejmenší drnčení nebo chvění, šílel a hned jak jsme přijeli domů, zmizel a rozebíral auto, dokud nenašel příčinu hluku a neodstranil ji. Věnoval celý svůj produktivní věk britskému automobilovému průmyslu a jakýkoliv náznak nedokonalosti považoval za osobní urážku.
Za více než dvacet let získal táta pověst člověka určeného jako rodinný instruktor řízení, učiv mnoho strýců a tet, neteří a synovců jak se stát řidiči. Jeho nejslavnějším selháním však byla ironicky jeho vlastní žena, Jean, moje máma.

Jednoho večera po škole se táta rozhodl, že je čas naučit mámu řídit. Máma si nebyla jistá, zda je to dobrý nápad, a byla nervózní z toho, že usedne za volant býka, kterého si táta velice vážil. Věděla, jak moc je táta oddaný svému autu a jak lehce se dokázal naštvat. Leč jsme se všichni vyšplhali do Fordu kaštanové barvy, nyní za volantem seděl táta, a jeli jsme na určené odpočívadlo na venkově, několik mil od domova.

Táta zajel na okraj cesty. Před námi i za námi byli třímetrové hromady štěrku. Prostor mezi nimi byl možná dvě stě metrů. Táta si s mámou vyměnil místo.

Oba jsou podráždění a já se na tu energii musel chytit, protože jsem neklidně skákal na zadním sedadle a mačkal se mezi předními sedadly, jako to dělám vždycky, abych získal představu, z čeho se skládá „lekce“.

První věc, co máma dělá je, že na řadicí páce zařadí jedničku, nevzavši v úvahu použití spojky (byly to doby předtím, než do Anglie dorazila automatická převodovka), a kabinu plní pískot.
„Kriste, Jean! Neznič převody!“

Máma vypadá vystrašeně.

„Ó, Jacku…nevím, co mám dělat? Nigele!“ – to jsem já – „Sedni si zpět!“
„Musíš sešlápnout spojku, Jean, než zařadíš. Použij levou nohu,“ říká táta.
Ještě jednou se máma pokusí zařadit rychlost, ale nejen, že se znovu ozve pískot, ale také auto v neohrabaných mezích poskočí.

Motor zhasne.

„Kriste, Jean, co je to s tebou?“ Máma je na pokraji slz, její obličej červený jako řepa.
„Zapomeň na to“ říká tvrdohlavě. „Nechci řídit, nech mě jít.“

Nedaří se jí otevřít dveře a táta teď má ten svůj nebezpečný, zuřivý pohled, schopen vybuchnout. Poté táta vystupuje z místa spolujezdce, dupe, obejde auto zepředu a otevírá dveře, aby máma vystoupila. Ta šplhá zpět na místo spolujezdce a táta usedá zpět za volant.

„A ty! Sedni si zpátky! Sedni si zpátky na to zatracené sedadlo!“ říká mi. Auto opouští odpočívadlo s netypickým zahrabáním.

A to je vše. Mámina jediná lekce řízení skončila. Pokaždé, když se o tom někdo v budoucnosti zmíní, je moje role zvětšována, než se stanu hlavní příčinou toho neštěstí.
„Jak jsem se s tím, jak si vzadu skákal, mohla soustředit?“


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *