6 In Between and Out of Sight

Užíval jsem si učení a nabývání znalostí, ale ve třídě málokdy projevovalo. Pouze v soukromí domova, v pohodlném, přiléhavém, kde jsem byl jen já, máma a táta, jsem měl dostatek sebevědomí, abych se rozjel.

Inteligence vyžaduje trénink a trénink zahrnuje, že děláte chyby. Mí rodiče mě nikdy nesoudili, ale ve škole jsem necítil nic jiného, než že mě soudili. Být jedináček mělo ve škole své nevýhody; nikdy se mi nelíbilo, že bych se měl dělit o hračky.

A nelíbilo se mi hodnocení, neustálý porovnávací systém, co se tam děl. Kdo je dobrý v tomhle, kdo je nejlepší v tamtom? Nejlepší a nejhorší. Pořád.

Hry, ironické synonymum pro sporty, byly nejhorší. Na hřišti u Our Lady of the Wayside jste mohli vidět, jak se mi příliš nedařilo. Jedna soutěž za druhou. Ani jednou mi neřekli: tvá škola tě potřebuje. Ani jednou jsem nereprezentoval svoji školu ve sportech. To způsobilo, že jsem o sobě dost pochyboval.

11

Je něco horšího, než když se ti smějí? To už bych radši podstoupil operaci. Nemohl jsem to vystát – stále nemohu. Díky Bohu, že moji přátelé a rodina mě teď už znají natolik, aby se mi nesmáli do očí. Ale když jsem tenkrát skončil poslední, znamenalo to, že se smáli. Tomu bylo třeba se vyhnout. Začal jsem se pomalu stěhovat pryč ze závodní dráhy.

Nelíbilo se mi, ani když jsem skončil první – co měl někdo takový udělat? Jít před třídu nebo ještě hůře do slavnostní síně a převzít cenu, a možná dokonce muset říct „Děkuji, pane“ nahlas před všemi těmi chuligány. Vykročit vpřed, abych si převzal známku s Bobbym Moorem od pana Lahiva za svoji slohovou práci o životě svatých, byl ten nejvíce ponižující okamžik vůbec. Ty pohledy všech mě pálily do zad, hihňání a úšklebky. Ne díky, ceny taky vynechám. Svůj zrak jsem soustředil na to, abych byl průměrný a nikdo si mě nevšiml.

Ve věku deseti let, v roce 1970, jsem už k rodičům do postele skoro nelozil (přestože si pořád pamatuju, jak jsem tam lezl, abych si přečetl o rozpadu Beatles. Bylo to pro nás stejně neuvěřitelné jako potopení Titaniku), takže jsem potřeboval najít jiné způsoby, jak získávat jejich souhlas.

Zejména tátův.

V té době frčelo vojenské modelářství, extrémně populární u kluků mojí generace a také to byla zábava, co úžasně stmelovala vztahy mezi otcem a synem. Více synů a jejich otců se sešlo koncem šedesátých let u modelů tanků Centurion, letadel Spitfire nebo lodí Victory (obsahující figurku Nelsona s amputovanou paží) od Airfixu, než u čehokoliv jiného. Teda kromě koženého fotbalového míče.

Táta mi nasadil laťku, když sestavil dárek k mým osmým narozeninám, hydroplán Short Sunderland, a dovedl ho k takové dokonalosti, že jsem věděl, že bych se tomu měl začít hodně rychle naplno věnovat.

Což jsem udělal. Stal jsem závislým na výrobě modelů. Možná to bylo tím lepidlem a emailovým lakem. Letadla, lodě, náklaďáky, auta; stavěl jsem je, maloval a zasadil je do malých modelů krajin, známých v modelingovém světě jako dioráma.

Každý týden šlo mé kapesné na něco nového do sbírky. O sobotním odpoledni jsem rušíval tátu v garáži. „Podívej, tati. Co na to říkáš? To je Monty na cestě do El Alameinu.“
„To je velmi dobré, chlapče,“ řekl. „Nechceš se projet do obchodu s alkoholem na nějakou limonádu?“ Vítězství!

Můj vkus v modelářství nebyl postaven na vlastenectví. Měl jsem radost, když jsem stavěl japonský stíhací letoun Zero nebo tank Panzer, stejně jako auto štábu generála Mongtomeryho. Bitevní loď Admiral Graf Spee nebo Ark Royal, letadla Grumman nebo Messerschmitty, bylo mi to jedno.

Všechno to pro mě bylo skoro stejné, všechno součástí jedné velké války, bitvy mezi vojáky v různých uniformách, kříže proti rondelám. Z katalog Airfixu jsem se mnohé naučil a poskytl celé mé generaci základní nauku v průmyslovém designu, stejně jako zručnosti a citu. Bylo to stejně dobré jako cokoliv, co mě naučili ve škole, a co se nenaučíte s Gameboyem v ruce.

Byl to téměř výhradně mužský svět. Jediným ústupkem Airfixu pro ženy byla jejich Johanka z Arku, ta mě ale pochopitelně nezajímala. Jediné lidské modely, které jsem maloval, byly modely mužů. Mužní chlapi dělající chlapské věci. Jako vraždění se navzájem.

Zhruba v téhle době jsem poprvé pomyslel na svou budoucí kariéru pilota v Royal Air Foce. Po tom, co jsem zhasnul, jsem dumal nad tím, jestli pořád létají ve Spitfirech.

Neoblomná konstrukce stíhacích letadel RAF, tanků Panzer a lodí Royal Navy byl také způsob, jak naťuknout ono velké téma, o kterém se doma nemluvilo: tátova válečná léta. Nemohli jsme o tom tématu komunikovat přímo, tak jsem prostě pokračoval ve stavění. Sakra, my, anglické děti, jsme to měli lehké; o čem mluvili německé děti se svými otci? Nemohou mluvit prakticky o ničem, jak jsem později zjistil, ale válka poskytla podnět pro všechno to skvělé a hluboké německé umění a hudbu sedmdesátých a osmdesátých let.

Posunul jsem svou vášeň na další úroveň, když jsem začal sbírat a barvit modely z Napoleonovy rozsáhlé „Grande Armée“. Zejména jsem toužil po dobromyslných hvězdách jako Marshal Murat, který s napřaženou paží a nachystanou šavlí jel do bitvy na svém oři ověšeném leopardí kůží.

Potřeboval jsem více peněz, abych ukojil svoji touhu, protože tyhle figurky a jejich menší olověné verze přivezené z Francie stály mnohem víc než ty od Airfixu. Táta mi bezděčně dal další radu do života; stal jsem se sousedským umývačem aut.

Malování všech těch uniforem až do nejmenšího detailu na 7,5cm vysokých figurkách zanechalo stopu na mém estetickém cítění – nárameníky, stužky, šerpy a boty. Můžete i dnes stále vidět vliv Airfixu na jevišti s Duran Duran. Prostě se toho nemohu zbavit.

Byl jsem také blázen do aut, další vášeň, co jsem zdědil po tátovi. Nikdo nebyl na vlastnictví auta pyšnější než táta a jeho vztah s jeho různými auty byl až skoro na erotické úrovni. Každou volnou chvíli, kterou měl, strávil sám v garáži s autem, ladil, hrál si a přizpůsoboval si ho. A pokud se, zatímco řídil, objevilo sebemenší drnčení nebo chvění, šílel a hned jak jsme přijeli domů, zmizel a rozebíral auto, dokud nenašel příčinu hluku a neodstranil ji. Věnoval celý svůj produktivní věk britskému automobilovému průmyslu a jakýkoliv náznak nedokonalosti považoval za osobní urážku.

Za více než dvacet let získal táta taky pověst rodinného instruktor. Učil řídit mnoho strýců a tet, neteří a synovců. Jeho nejslavnějším selháním však byla ironicky máma.

Jednoho večera po škole se táta rozhodl, že je čas naučit mámu řídit. Máma si nebyla jistá, zda je to dobrý nápad, a byla nervózní z toho, že usedne za volant auta, kterého si táta tak moc vážil. Věděla, jak moc je táta oddaný svému autu a jak lehce se dokáže naštvat. Navzdory tomu jsme se všichni vyšplhali do našeho hnědého Fordu, nyní za volantem seděl táta, a jeli jsme na odpočívadlo na venkově, několik mil od domova.

Táta zajel na okraj cesty. Před námi i za námi byly třímetrové hromady štěrku. Prostor mezi nimi byl možná dvě stě metrů. Táta si s mámou vyměnil místo.

Oba jsou podráždění a já to od nich nejspíš chytil, protože jsem neklidně skákal na zadním sedadle a mačkal se mezi předními sedadly, jako to dělám vždycky, abych viděl, z čeho se skládá lekce řízení.

První věc, co máma udělá je, že na řadicí páce zařadí jedničku, ale nebere v úvahu použití spojky (bylo to předtím, než do Anglie dorazila automatická převodovka), a kabinou se ozve vřískot.

„Kriste, Jean! Neznič převodovku!“
Máma vypadá vystrašeně.
„Jacku…vždyť pomalu nevím, co mám vlastně dělat. Nigele! Sedni si zpět!“
„Musíš sešlápnout spojku, než zařadíš. Použij levou nohu,“ říká táta.
Ještě jednou se máma pokusí zařadit rychlost, ale nejen, že se znovu ozve pískot, ale auto také neohrabaně poskočí.
Motor zhasne.

„Kriste, Jean, co je to s tebou?“ Máma je na pokraji slz, její obličej červený jako řepa.
„Zapomeň na to“ říká tvrdohlavě. „Nechci řídit, nech mě vylézt.“

Nedaří se jí otevřít dveře a táta teď má ten svůj nebezpečný, zuřivý pohled, jako by měl každou chvíli vybouchnout. Poté vystoupí ze sedadla spolujezdce, dupe, obejde auto zepředu a otevírá dveře, aby máma vystoupila. Ta šplhá zpět na místo spolujezdce a táta usedá zpět za volant.

„A ty! Sedni si zpátky! Sedni si zpátky na to zatracené sedadlo!“ říká mi. Opouštíme odpočívadlo s netypickým zahrabáním kol. A to je vše. Mámina jediná lekce řízení skončila. Pokaždé, když se o tom někdo v budoucnosti zmíní, je mi v tom příběhu přisuzována daleko větší role. Jako bych snad za to celé nakonec mohl já.

„Jak jsem se mohla soustředit, když si pořád vzadu tak skákal?“


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *