5 A Hollywood Education

Táta mi občas lehce naznačoval, že může být i život mimo kostel St. Jude a školu Our Lady of the Wayside.

Na vánoce 1966, když mi bylo šest a půl, přinesl domů pracovní kalendář firmy Wilmot-Breeden. Ne proto, aby visel u nás v Simon Road visel v kuchyni nebo někde jinde, kde bychom na něj viděli. Táta si na ty tlusté lesklé stránky vzal nůžky, rozstříhal je a vytvořil tak dvanáct obrázků z celého světa: Rudé náměstí v Rusku, most Harbour Bridge v Sydney, starověká vesnice z červených cihel a dlaždic, posazená na nepředstavitelně modrém moři a podobně; dále ta nejnádhernější černovlasá svůdkyně, oblečená v červené, na černém koni, který měl stejnou barvu jako její vlasy.

Táta namíchal trochu lepidla na tapety a přilepil ty obrázky na stěnu mého pokoje, podél mojí postele a nad ní. Nad mojí hlavou už visel na kříži Ježíš, od kterého nebyl žádný katolík, který měl sebeúctu, daleko. Teď měl konkurenci.

 10

Ježíše mučili, krev kapala z hřebíků, které byly tak brutálně zatlučené skrz jeho ruce, a na hlavě měl trnovou korunu. Byl to hrůzný pohled a jeho záměrem bylo, aby měli katolíci čisté svědomí. Vše, co jsem z toho cítil, byla vina.

To, jak mi táta prezentoval na obrázcích tu krásu a dobrodružství napříč světem, jako by mi říkalo: „Hochu, v životě je toho víc. Není to jen o Hollywoodu, o Bohu a o škole.“

Bavilo mě se po večerech koukat na ty obrázky, osvětlené pouze světlem z ulice, které prosakovalo skrz závěsy. Dlouho poté, co jsem zhasnul světlo v pokoji, každou noc. Začaly zde všechny mé sny o romantice, cestování a úniku z reality.

Dalším krokem v domácím vzdělávání, které mi táta dopřál, byl zeměpis; hlavní města, řeky a vlajky se staly mým oblíbeným předmětem, a rychle jsem se stal expertem. Hodí se to, pokud jste na cestách šest měsíců v roce.

Vždycky jsem o víkendu ráno, když jsem si zalezl k rodičům do postele, jsem ho prosil, aby mě zkoušel z mých zeměpisných znalostí.

„Zeptej se mě na nějaké řeky,“ říkal jsem nadšeně a oči mi málem vypadly z důlků. Táta odložil své noviny Daily Sketch, a pravil, „Nemůžeš se ho ptát ty, Jean?“

„Já tyhle věci neznám, Jacku, nebylo by moc dobré, kdybych se ho ptala já,“ řekla máma. Táta se odevzdaně usmál a řekl „Amazonka?“

„Brazílie!“ odvětil jsem okamžitě. A tím to odstartovalo.

Je to celkem pohodlný život, život jedináčka, obzvlášť když jsou přítomni oba rodiče a jejich láska není nedostatkovým zbožím. Měl jsem se dobře.

Vedle, v domě číslo 36 jsme v průběhu let měli tři sousedy. Nejhorší z nich byli policisté. Věděl jsem, že přišla sedmdesátá léta, když jsem viděl, jak jejich světle modré policejní auto vjíždí na cestu.

Byli to fašisti, to vám řeknu – bylo to zřejmé z jejich uniforem.

Neměli děti, takže na nás řvali: „Ztlumte tu muziku!“. Nebo: „Ztlumte tu televizi!“. A někdy i: „Ne, nedostaneš zpět svůj míč, jestli ho ještě jednou kopneš přes plot!“ Myslel jsem si, že ten chlap byl opravdový tupec a děsil mě pohled na něj, jak mu lezou oči z důlků, když na mého tátu křičel: „Pokud nedáte toho vašeho syna do pořádku, udělám to já!“

Vše, co jsem dělal, bylo, že jsem byl dítě. Jak jsem zestárl a převládla hudba, chtěl jsem poslouchat hudbu po celou dobu, ideálně když nikdo jiný nebyl doma, takže jsem ji mohl dát opravdu nahlas. Abych řekl pravdu, vůbec jsem netušil, jaké to musí pro ně být na druhé straně těch stěn tenkých jako papír.

Rodiče tyhle konfrontace se sousedy nesnášeli. Máma byla plachá a táta nebyl připraven na další spor. Vzhledem k tomu, že byl voják, hrdina, nemohl jsem pochopit, proč prostě nelítaly pěsti. Brzy jsem se tak naučil, že mí rodiče mají jen omezenou moc.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *