4 The Catholic Caveat

Když jsem dosáhl věku čtyř let, kostel nahradila škola. Byl jsem rád, že jsem tam šel. Ale kdybych věděl, co mě tam čeká, museli by mě tam tahat.

Vzpomínám na ta předškolní léta tak trochu sarkasticky, jako na idylická. Poprvé jsem se tam setkal s tím, že jsem byl v mimořádném centru ženské pozornosti.

Máma a táta mě přihlásili do katolické základní školy Our Lady of the Wayside. I přes svůj agnosticismus s tím táta naprosto souhlasil. Teoreticky se mi tam mělo dostat lepšího vzdělání, než na místní škole.

První den ráno mě máma oblékla do mé nové školní uniformy – žlutošedá kravata, šedé flanelové šortky a tenký blejzr – dala mi najíst a zavedla mě nahoru na kopec, abych se přidal k ostatnímu půltuctu budoucích obětí školy, které čekaly na autobus.

                                          9

Připadalo mi to všechno naprosto v pohodě. Cítil jsem se sebejistě, natěšeně a nadšeně. Máma a táta odvedli dobrou práci, když mě na tento den připravovali. Musel jsem i navenek vypadat klidně, protože kluka, co ve třídě dělal nejvíce problémů, ječel a pokřikoval, posadili vedle mě.

Nejlepší na třídách na základní škole bylo pískoviště a ruční vozíky se sušenkami Jammie Dodgers. Mojí nejjasnější vzpomínkou na ty děti z první třídy bylo, když jsem se jednou v pondělí ve třídě objevil s mými novými standardizovanými brýlemi s tlustými obroučkami od National Health. Bylo mi pět. Učitelka navrhla, abych se postavil na lavici, tak aby si všichni mohli dobře prohlédnout mé nové já. Bylo to jako „Čau kluci, prostě mi říkejte brejloun!“ Jsem si jistý, že paní Gilmorová to nemyslela tak, aby to bylo ponižující, ale pro někoho, komu je pět, to ponižující bylo.

Sušenky Jammie Dodgers nebyly to jediné, co se na škole Our Lady of the Wayside rozdávalo. Katolické dogma bylo stále zakotveno studijních plánech, ve formě náboženské nauky – zvané RK – útulně uhnízděné hned vedle matematiky, dějepisu a zeměpisu. Dva plus dva jsou čtyři, bitva u Hastingsu se odehrála v roce 1066, hlavní město Francie je Paříž a Ježíš proměnil vodu ve víno na svatbě v Káně.

Přes ty všechny hodiny strávené v kostele, přes všechny obřady, všechna ta čtení, hudba, kadidlo, stále jsem to nechápal. Na intelektuální rovině mi to nikdy nedávalo smysl.

Seděl jsem tam jako jeden z těch pěti tisíc, kteří na té hostině byli, a nemohl jsem to pochopit. Snažil jsem se přijít na to, jak jen mohl Ježíš nasytit všechny jen z pěti bochníků a dvou malých ryb. Jak? Proč? Protože byl Ježíš? Protože byl tím vyvoleným? Uniklo mi něco?

Ale jedna věc, kterou se brzy naučíte je, že ptát se na to, jak nebo proč, je v katolickém kostele odsuzováno. Nemáme tu intelektuální kázeň Židů. Nebo duchovní zvědavost Budhistů. Pro nás je neznalost věcí pýchy.

Nazval bych to takovou „katolickou výstrahou“, a je to vedlejším produkt té církevní geniality, která říká: pokud se musíš ptát, nemáš víru, a pokud nemáš víru, jsi v prdeli, protože v noci se objeví blesk, proletí oknem tvého pokoje a SMETE TĚ Z POVRCHU ZEMĚ!

Svět, ve kterém vyrůstáme, je občas děsivý a zmatený.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *