3 Sound for the Suburbs

Život na předměstí byl fajn pro tátu. Více než fajn. Každé ráno v osm naskočil do svého Fordu a dojel do své práce ve vývozu ve Wilmot-Breeden, strojírenské a výrobní firmě, která vyráběla díly pro auta, a v šest byl zpět doma. Dokonce se mu dostalo cest do zahraničí, především do Švédska, kde řešil obchodní vztahy s Volvem a Saabem. Ty cesty byly pro mne plné romantiky a půvabu. Domů se vracel vonící cigaretami, letištními salónky a drahým alkoholem, s dárky – parfém pro mámu a hračky pro mě. V šedesátých letech táta miloval svou práci a svůj život. Žil si svůj sen.

Pro mámu, která neřídila, byl Hollywood izolující. Vězela na předměstí, pryč od své rodiny a přátel, a přestala pracovat ten den, co se dozvěděla, že je těhotná. Sama se mnou, jediným dítětem.

8

Bylo tu několik místních obchodů a přátele získávala pomalu. Máma chodila pravidelně do kostela, celý svůj život, a to se také stalo jejím společenským životem, proto jsme museli každodenní cestu do kostela Svatého Judy podstoupit, bez ohledu na vzdálenost nebo počasí.

Samozřejmě sem do kostela chodil s ní.

Pořád si pamatuji tu hudbu. Kostel Svatého Judy byl místem, kde jsem uchopil katolický zpěvník; All Things Bright and Beautiful, Hospodin jest můj pastýř, Víra našich otců, tvořily denní program. Ale největší megahity si nechávali na Vánoce: My tři králové, například – ani já jsem neodolal a tuhle jsem si zpíval nahlas; byla to opravdová, mužná hymna, hrdá a mocná – nebo Ó křesťané všichni, která mohla být zpívána latinsky jako „Adeste Fideles“ pokud se kněz cítil sebejistě.

Některé z těch chvalozpěvů jako Ve stáji na slámě musí být úžasné. Byly napsány, aby uchvátily představivost lidí od pěti do devadesáti pěti let. Některá aranžmá byla přivlastněna od titánů jako J. S. Bach, takže jsem byl, aniž bych to věděl, vystaven některým z nejlepších kousků, co kdy byly napsány. Varhany cestuji mezi durovou a mollovou stupnicí a mě za krkem vstávají chlupy.

Většina evropské popové hudby je založena na hudbě z křesťanských kostelů, stejně jako hodně amerického popu je založeno hudbě z kostelů evangelia, která je více výzvou a odezvou. Na tento názor mě přivedl Le Bon. Zkušenost s hudbou z kostela z mého dětství nikdy nezmizela a nepřestala být hlubokou inspirací pro jakékoliv psaní písní, na kterém se podílím.

Druhý mámin zachránce z jejího předměstského exilu přišel cestou technologie a jejího tranzistorového rádia, které bylo vždy zapnuté a naladěné na „Light Programme“ na BBC. Vzpomínka, co mě kterýkoliv nový den probouzela, byl zvuk toho rádia. Slýchával jsem rádio dříve, než jsem viděl nebo slyšel kohokoliv z rodičů.

Máma zbožňovala populární hudbu. Jako teenager byla fanynka, Jeannie, která se pohybovala v zákulisí, idolizovala si frontmany kapel svých dnů: Harry James, Artie Shaw. Nedávno jsem našel malou černou knihu, která jí patřila, kam si, svým vždy elegantním rukopisem, přepsala asi šedesát hitů té doby, názvy jako My Foolish Heart, Come with Me My Honey a Boy of My Dreams.
Celá tahle vášeň po ni – a skoro pro všechny ostatní v zemi – vygradovala, když se v roce 1962 objevili Beatles, když mi byly dva. Byli ve stejné míře romantičtí, drzí a dobrodružní. A byli z Liverpoolu.

Všechny ty novopečené matky, milující „helmy na hlavách“ – zatímco jsme se my učili chodit, někteří z nás pořád ještě v postýlkách – nám zpívaly Love me do, All my loving nebo She loves you…
Oidipe, dělej, co tě baví.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *