27 Perfect Pop

BBC Radio 1 reagovalo dobře na náš singl Planet Earth, když jsme ho 2. února vydali. John Peel ho hrál. A Andy Peebles a Peter Powell ho hráli taky. V pořadu Roundtable, který se vysílal v pátek večer na Radio 1 a věnoval se recenzím, poznamenal Jonathan King, že náš singl zní jako „když se někdo snaží znít jako Blondie“, což nebylo daleko od pravdy. Lokální stanice po celé zemi si našeho singlu taky všimly. BRMBBirminghamu, což jsme čekali, ale taky PiccadillyManchesteru a CapitalLondýně.

Tiskové zprávy bývají zajímavé čtení.

Nick řekl: „Chtěli jsme vybrat všechny ty dobré elementy z různých druhů hudby, ale se zaměřením na disco, kde se počítá jen ten finální celkový beat.“

„Zpočátku, když jsme založili kapelu,“ říkal John, „to, co jsme hráli, byla víceméně avantgardní anglická muzika.“

36

Andy říká: „Moje kytara není hlavní nástroj, v žádném případě nepřevládá. Jen přidává ten pravý nádech a energii.“

A zpráva pro tisk pokračuje: Na rozdíl od Spandau Ballet, Duran Duran rádi hrají naživo. „Nevidíme smysl v tom se nesnažit oslovit co nejvíce lidí je možné,“ říká Nick. „Jaký je jinak smysl toho být v kapele?“

Britové milují hudbu a milují novotu. Proto britská hitparáda „UK Top 30“ vždy odrážela špičku současné populární hudby lépe, než hitparáda jakékoliv jiné země na světě. Když rockeři z padesátých let, Little Richard a Jerry Lee Lewis, poprvé přišli do Británie, dostalo se jim vřelejšího přivítání, než v jejich domovině. To samé s hvězdami Motownu. Jimi Hendrix přišel do Británie, protože jeho manažer věděl, že tam dosáhne svých cílů. Británie „stvořila“ the Beatles, Bowieho, Pink Floyd, Led Zeppelin. Ten seznam je nekonečný.

To, co uspěje v Británii, se ujme po celém světě. Každá země, co se zajímá o moderní hudbu, sleduje co se tam děje. Kanada, Austrálie, Spojené Státy – vlastně kdekoliv, kde je slušný základ pro „anglofilii“. V pevninské části Evropy to takový efekt nemělo: Německo, Francie, Itálie – země, které měly vlastní pop, který byl v jejich vlastním jazyce. Ale pop je Anglicko-Americký fenomén, zpívaný anglicky, a progresivní pop se skoro vždy odehrává v Anglii.

Je rozhodně daleko jednodušší mít hit v Británii, než ve Spojených Státech, což, už jenom kvůli jejich rozloze, vyžaduje kampaň o rozměrech vojenské operace, abyste dostali skladbu do Top 20. V Británii, pár obstojných recenzí v hudebních týdenících a jedno nebo dvě zahrání na Radio 1, jedno nebo dvě vystoupení v televizi, a potom, pokud váš song není „naprostá a úplná sračka“ (jako by asi řekl Bob Geldof), se dostane na nižší příčky popové hitparády.

Což je chvíle, kdy začíná skutečná práce.

10. února se Planet Earth dostalo do britské popové hitparády na 97. pozici a následující den jsme natáčeli naše první vystoupení v britské televizi, v teď už zaniklé popkulturní show „Look! Hear!“, v komplexu studií Pebble Mill StudiosBirminghamu, který patřil BBC. BBC poslala obrovskou limuzínu, aby mě vyzvedla, což na Simon Road způsobilo docela poprask.

Potom jsme po dálnici přijeli do severního Londýna a shromáždili se ve studiu, abychom natočili video.

Částečně i díky pomoci od Mollyho Meldruma, „australského Johna Peela“, se Planet Earth blížilo na vrchol hitparády v Austrálii rychleji než v Británii. V žádném případě jsme tam nemohli letět, abychom tomu pomohli, prostě to nebylo praktické.

Jedna obzvlášť zajímavá žena – která ráda seděla provokativně za svým stolem a dávala na odiv své dosti pěkné nohy – seznámila Paula Berrowa s konceptem „propagačních videoklipů“.

„Umělci s nimi slaví obrovský úspěch“, řekla a nabádala ho, aby se podíval na video k písni Vienna od Ultravox a I Don’t Like Mondays od Boomtown Rats.

Radila, abychom vzali v úvahu klip k Bohemian Rhapsody od Queenu, a zvlášť poukazovala na to, jak skvěle to video začalo prodávat jak kapelu, tak onu píseň.

Pokračovala, že nebylo drahé udělat videa – rozhodně levnější než pět zpátečních letenek do Austrálie – a v rukou správného režiséra můžou prodat image kapely mnohem líp než obvyklý playback v televizi. Kolem produkce videí se v Londýně vytvářel domácký průmysl – a nejlepší režisér, který tam pracoval a pro Duran Duran odvedl nejlepší práci, byl Russell Mulcahy.

Russell přijel z Austrálie a režíroval video k písni „Vienna“. Nešlo popřít, jak působivé to bylo a jak skvěle to fungovalo, tak ho Paul najal, aby režíroval video pro „Planet Earth“.

Setkali jsme se s ním v televizním studiu ve čtvrti St. John’s Wood a nebyli jsme si tak úplně jistí, co tam máme dělat.

Russell byl živel; podsaditý chlapík s hromadou energie a nenuceným smyslem pro humor. Bylo nám s ním příjemně, a vypadal, že to vnímá stejně. Na natáčení jsem si půjčil starou červenou baskytaru Rickenbacker, ani jsem se neobtěžoval přivézt svoji Aria Pro. Od té doby jsem musel často vysvětlovat mladším baskytaristům, že jsem Rickenbacker nepoužíval při nahrávání Planet Earth.

Znova jsme si oblekli naše nové hadry – Simon si vybral bílou košili z obchodu PX, kterou jsem měl oblečenou na focení v Milton Keynes, a já se znova oblekl celý do kůže. Přivedli jsme s sebou Gay Johna a Patricka z klubu Rum Runner, aby před kamerami předvedli „novoromantický“ tanec – máchání rukama, pokyvování hlavou a luskání prsty.

Co na tom bylo nejvíce působivé, jsme zjistili, když jsme se dívali o několik dní později na výsledný produkt. Byla to ta práce s barevným sklem – otáčející se Země na začátku a ta věc, ze které Simon na konci videoklipu „skáče“ – cool speciální efekty, které nikdo z nás nečekal.

Nikdy se mi nelíbilo otvírat pusu podle playbacku. Je to skoro stejná práce jako vystoupení, ale nemá to šťávu. Ale bylo jasné, že video za deset tisíc liber byla dobrá investice. Okamžitě bylo posláno do Austrálie, kde pomohlo singlu „Planet Earth“, aby se dostal na první příčku hitparády.

Naše první vlastní turné po Británii mělo za úkol přilákat pozornost k našemu singlu. Nejprve jsme se vrátili do prostor Aston University, potom jsme se přesunuli do Liverpoolu, Manchesteru a Londýna.

To pondělí nám volali, abychom vystoupili v „Top of the Pops“, po čemž jsme toužili, protože to byl stále nejdůležitější hudební pořad v zemi.

Vystoupit v „Top of the Pops“ nebylo tak jednoduché, jak to vypadalo. Unie hudebníků měla dohodu s BBC, která přesně určovala, že všichni umělci, kteří měli vystoupit v pořadu, museli znova nahrát skladbu před zástupci unie a pracovníky z BBC, aby se ujistili, že hudebníci v pořadu jsou ti samí, co skladbu nahráli.

Ty úmysly byly možná vznešené, ale realita byla taková, že to byla pro každého umělce, kterému mohlo trvat nahrát svůj part víc než šest hodin – což byl čas, který BBC určila pro opětovné nahrání skladby – příšerná zátěž. Zejména 10cc si jednoho deštivého manchesterského rána prošli peklem, když se snažili znova nahrát „I’m Not in Love“, jejich vícestopé mistrovské dílo ve stylu producentra Spectora. Poté si veřejně stěžovali a jaksi odhalili všechny ty lži. Reprodukovat několik dní nebo i týdnů práce během jednoho dne bylo idiotické a upřímně řečeno nemožné.

Proto došlo mezi umělci, zástupci nahrávacích společností, BBC a Unií hudebníků k ohavnému kompromisu. Fungovalo to nějak takhle: v úterý ráno přišli do nahrávacího studia v Londýně producenti a technici se svým vybavením a aparaturou. Umělci se dostavili na místo kolem poledne a ve 12:50 přišel zástupce Unie a potkal se se zástupcem nahrávací společnosti. Přišel a bylo to jako scéna, kterou by lépe nevymyslel ani Kafka. Následovalo představování. Kapela zamávala přes sklo a dělala, že se dává do práce.

V jednu se člověk z naší nahrávací společnosti otočil na chlápka z Unie hudebníků a řekl „Nezajdem na oběd?“

„Dobrý nápad.“

A v tu chvíli zmizeli na „tekutý“ oběd na účet podniku. Vrátili se kolem čtvrté, mírně opilí, zrovna včas na to, aby jim producent – v našem případě Colin – pustil finální mix „nové nahrávky“, která údajně byla zrovna dokončena, přesto že jsme polovinu času nebyli vůbec nazvučení. Podepsaly se papíry a všichni odcházeli domů šťastní.

Jaká sračka! Tahle šaráda pokračovala dalších deset let, než se konečně uvolnily pravidla.

Středa byla velký den. V jedenáct si nás zavolali do televizního centra BBCShepherd’s Bush na první ze třech zkoušek.

Tahle „živá“ show – kde pustili předem nahranou skladbu a my dělali, že hrajeme – byla v televizi další den – ve čtvrtek v noci.

Všichni jsme věděli, že to je super pauza, ale nemohla být načasovaná hůř. Vzhledem k tomu, že první show našeho turné byla toho večera v Londýně. Ale nějak jsme si našli čas, abychom zajeli do Sundown na ulici Charing Cross Road na krátkou zvukovou zkoušku mezi přípravami na „Top of the Pops“.

Přes všechny tyhle kraviny bylo docela fajn být uvnitř těch studií, po všech těch letech, kdy jsem tu show sledoval s mámou, u Nicka nebo u Davida Twista.

Byli tam The Who – opravdu důležité figury na hudebním poli, teď už pamětníci – a Soft Cell, zástupci New WaveLeedsu, s extrémně cool podáním jejich „Tainted Love“ v polstrované cele. Na zkoušce jsem koukal na obě jejich vystoupení. Sice jsme si nepovídali, když jsme se sešli kolem monitorů, ale byla tam kapka uznání. The Who vypadali přívětivěji než Soft Cell, ale to nikoho nepřekvapilo. The Who si mohli dovolit být velkorysí. Pro giganty jako oni jsme nebyli konkurencí.

Ve skutečnosti to všechno bylo pragmatické; všechno mělo svoji funkci. Bylo zajímavé, jak dosáhli toho, jak show vypadala. Vzhled, který byl značně zdokonalen od prvního vysílání „Top of the Pops“ v roce 1964. Stále větší roli v tomto pořadu hrálo publikum, které utvářelo vzhled této show stejně jako umělci. Diváci byli ve skupinách na třech hlavních „tribunách“, které tvořily scénu, a byly jim dány přísné pokyny ohledně toho kdy tleskat, kdy tančit a jak hluční mohou být.

Režisér show seděl ve své kontrolní místnosti nad studiem a jeho pokyny, které dával přes repráky, byly jako hlas z nebe. Kamery se motaly kolem nás, zachycovaly naše pózy a většinou se soustředily na to kladné. Simon si při této příležitosti natočil vlasy. Roger se skoro topil v suchém ledu.

Bylo těžké to brát vážně. Sledovat znova tu nahrávku, poté co jsme byli „zpracování“ tou „Top of the Pops“ mašinerií, bylo zábavné. Ale patřili jsme teď do klubu. Popová kapela, co v dobré víře pokoří hitparádu.

Navázali jsme na turné následující večer v Rock CityNottinghamu, kde jsem poprvé zažil pohromu se svými kontaktními čočkami. V reakci na náhlý pohyb hlavou v polovině „Anyone Out There“ mi vypadla levá čočka. Místnost byla najednou rozmazaná. Instinkty zavelely. Viděl jsem ji, jak se drze leskne na koberci. Klekl jsem si, jediným elegantním pohybem ji vzal a dal si ji do kapsy, aniž bych vynechal jedinou notu. Na konci skladby mi přinesli zrcadlo, abych si ji mohl znova nasadit. Byl to nervy drásající okamžik a představa, že by se to mohlo stát znova, mě každou noc děsila. Díky Bohu a Rusům za laserovou operací očí, která přišla právě včas, když jsme se v roce 2002 dali znova dohromady.

Když bylo naše první celostátní turné u konce, byli jsme připraveni dokončit album. Nick, Simon a Andy zmizeli s Colinem na několik týdnů v obytných prostorech v Chipping Norton, aby nahráli dodatečné party. Já a Roger jsme se mohli flákat, protože jsme svou práci dokončili. Měli jsme naplánované rozhovory s médii. Ty byly brnkačka a nevyžadovaly takovou sebekontrolu jako hraní. Během toho dne jsem se mohl pomalu opít a nezáleželo na tom, protože jsme tu noc nemuseli hrát.

Zjistil jsem, že mám problém s tím se zabavit, když jsem zrovna nepracoval. Zvlášť když jsem zrovna nebyl se svou přítelkyní RobertouLondýně. Nechal jsem se vtáhnout do světa nočních klubů a bylo to z velké části částí mojí identity. Zůstával sem tam déle a déle. A většinu nocí se to protáhlo do dalšího dne. Navykl jsem si míchat alkohol a začal jsem poznávat ještě více vzrušující zážitky, když jsem míchal alkohol s drogami.

Velkou částí mytologie rocku sedmdesátých let, na kterém jsem vyrostl, byl kokain. Šlo to ruku v ruce se slávou, úspěchem a prodeji desek. Dokonce to nebylo tajemstvím. Četl jsem o tom na stránkách NME.

Už jsem předtím zkusil kokain v klubu Rum Runner, kde byl populární u části té pochybnější klientely, která se o něj ráda podělila s oblíbenci. V Londýně, ve světě hudebního průmyslu, bylo užívání kokainu stejně normální jako pinta piva v hospodě v Birminghamu. Jeli v tom všichni a nikdo se za to necítil špatně. V průmyslu se braly v úvahu všechny hodiny ztracené kvůli kocovině a zamotaným myšlenkám. Každý týden stovky gramů na účet nahrávacích společností napříč městem.

Byla to ve skutečnosti docela sranda. Nikdo to nebral vážně a nikdo nebyl na léčení. Zatím.