26 Manic Panic

Na začátku ledna, po tom co jsme se sotva stačili vzpamatovat ze silvestrovské party v klubu Rum Runner, Duran Duran se rychle pustili do práce. Vrátili jsme se do studia s Colinem, kde jsme nahráli zbytek skladeb, které tvořily naše debutové album. Ve studiu Red Bus jsme nahráli baskytaru a bicí ke „Careless Memories“, „Night Boat“, „Anyone Out There“, „To The Shore“, „Faster Than Light“ (skladba, kterou jsme použili jako B stranu na singlu „Girls On Film“), „Tel Aviv“ a skladbu, ze které se stala „Khanada“ (B strana na singlu „Careless Memories“).

Colinovým plánem bylo dokončit základní stopy, složené ze sekvencerů, baskytary, bicích, rytmické kytary, spolu s pomocnými vokály (letmé náznaky zpěvu, které pomáhaly všem si pamatovat aranžmá písní), a poté se přesunout do Chipping Norton Recording Studios, nahrávacího studia, ve kterém zároveň bydlel jeho personál, abychom tam pracovali na klávesových partech, dodatečných kytarových stopách a finálních vokálních stopách. Nahrávací sessions rytmické sekce pro album „Duran Duran“ trvaly celkem deset dní, včetně času před Vánocemi, který jsme strávili nahráváním skladeb „Planet Earth“ a „Girls on Film“.

35

Také jsme nahráli prodlouženou verzi „Planet Earth“, určenou pro kluby. Změnili jsme aranžmá verze ze singlu, čímž jsme vytvořili dlouhé intro v 4/4 taktu, vedené kopákem, a dále prodlouženou „mezihru“, abychom skladbu prodloužili a byla dynamičtější. Přidali jsme skoro dvě minuty, takže ve výsledku byla dlouhá šest minut a deset sekund. Na rozdíl od tanečních remixů pozdějších let, neexistovalo nic jako „vyjmout a vložit“, každou notu jsme hráli živě a hrdě. Napodobovali jsme tím ty skvělé klubové remixy, které vycházely v New Yorku, zejména Chic. Colin přivedl sekci dechových (dřevěných a žesťových) nástrojů, „the Grosport Horns“ – Andy Hamilton na saxofon a Spike Edney na trombón – aby tomu dodali šťávu a funkový nádech. Bylo to poprvé, kdy jsme se setkali se studiovými hudebníky. Roger přidal hromadu perkusí. Já přidal tzv. „slap bass“. Protože byla tato nová verze určená pro noční kluby a bary, pojmenovali jsme ji „night version(„noční verze“) a na desku, doprostřed ke štítku, jsme vyškrábali vzkaz „Duranies rock on“, jako malou zprávu světu od nás.

Všichni jsme museli ocenit další aspekt velkomyslnosti společnosti EMI, když nám Rob Warr, který pracoval v marketingu, představil Perryho Hainese, který navštěvoval ty nejvíc nóbl akce a šel si za svým i přes mrtvoly. Perry právě s Terrym Jonesem založil magazín i-D. Hainesův i-D pro naši scénu znamenal zhruba to, co pro punkery časopis Sniffin‘ Glue. Rob Warr nařídil Perrymu, aby nás vzal do Londýna, koupil nám nějaké oblečení a nechal nás ostříhat v salónu Antenna na konci ulice Kensington Church Street.

Osobně jsem se domníval, že naše účesy byly v pohodě, ale když myslel. Předtím nás všechny stříhal a barvil nám vlasy kamarád z klubu Rum Runner Mitch Wilson, který se svojí sestrou Tracey vedl salon ve Wolverhamptonu. Byla to skvělá doba pro barvy na vlasy, protože předešlý rok vznikly značky barev na vlasy jako „Crazy Colour“ a „Manic Panic“ a rozhodně nám pomohly určit náš vzhled. Simon už nebyl blond, měl teď hnědé vlasy, což byla příležitost pro Nicka, aby šel na blond. Andy přišel s dvoubarevným černo-blond sestřihem „skunka“, který poté zpopularizoval LimahlKajagoogoo. A Roger ke svojí přírodní černé přidal modrou. Já nakonec zůstal u vínové. Vždycky jsem cítil, že nejlepší účesy přichází za pomoci oddané přítelkyně. A Andy si nakonec Tracey vzal.

Vážně, Londýn nás o vlasech nemohl nic naučit, ale Perry byl fantastický v tom, že nám osobně obstarával nákupy. První zastávka byla PX v obchodním centru Covent Garden, kde oblékali i Spandau Ballet, takže jsme tam museli být opatrní. Vybral jsem si tmavě červenou mušketýrskou košili, další takovou v bílé barvě a purpurovo-šedý opasek z šatníku Adama Anta. Odtud nás Perry vzal do obchodu Antonyho Price, který byl na King’s Road ve čtvrti Chelsea a zvěčněn v písni „Trash“ od Roxy Music. V porovnání s historicky nepřesnou nostalgií obchodu PX, zboží v Plaze bylo děsně cool. Ve výloze stála figurína s výrazně šedým oblekem ze žraločí kůže, uhlazeným účesem a lesklými botami. Uvnitř Plazy bylo oblečení seřazeno v chromovaných regálech, které lemovaly obě strany obchodu – jedna byla pro holky, druhá pro chlapce.

Já odcházel s tou nejbáječnější upnutou koženou bundou, která byla dlouhá po zadek a nebyla podobná žádné jiné kožené bundě, co jsem do té doby viděl. Roger a Nick měli volné obleky ve stylu Humphreyho Bogarta ze čtyřicátých let, ve světle (šmolkově) modré a levandulové barvě. Oblečení, které jsme toho dne koupili, tvořilo základ našeho šatníku několik dalších měsíců.

Při našem prvním focení, které sponzorovalo EMI, nás fotograf Andy Earl vzal do moderního komplexu budov v Milton Keynes. Tohle byl důležitý krok v počátečním vytváření značky „Duran Duran“. Ty fotky připomínaly něco, co bylo futuristické, ale taky klasické a romantické. Novoromantismus. Vypadali jsme všichni cool, klidně a sebejistě. Arogantně dokonce. A sexy.