25 Divine Decadence

Po tom, co jsme dokončili svoji práci ve studiu Red Bus, jsme se vrátili do Birminghamu. Na Štědrý den jsme hráli v klubu Cedar, jednom z největších klubů s živou muzikou ve městě. Byl to první z mnoha triumfálních návratů do našeho rodného města.

Přestože jsme ho ještě nevydali, bylo skvělé, že jsme mohli říct: „Tohle je náš nový singl.“ Hráli jsme „Planet Earth“ dvakrát, podruhé jako přídavek, a k zemi se snášeli stuhy, když jsme na jeviště zvali mnohé hvězdy klubu Rum Runner, jako Koryn Foxx a Gay Johna, aby se k nám v celé své kráse a půvabu přidali.

Ve vzduchu byla nádherná dekadence.

Po vřelosti a pohostinnosti vánoc na Simon Road – příbuzní, přátelé, Otec vánoc Cassidy, a ubytování se s Nickem za rohem na Mill Close – pocit změny a očekávání se vznášel ve vzduchu. Bylo mi jasné, že celá moje rodina se vydá na tuto cestu se mnou a že jsem nesl pomyslnou pochodeň našeho příjmení. Byl to Nigel – „promiň, Johne“ – kdo proslaví naši rodinu.

Na Silvestra jsme prostě museli hrát v klubu Rum Runner. Vzhledem k tomu, že Rum Runner uměl pařit skoro v jakýkoliv den v týdnu, čekala nás pozoruhodná noc.

Jednou z výhod naší nově nalezené slávy bylo konto na taxík a buď Nick nebo já jsme zavolali a objednali si odvoz. Jak jsme seděli na zadním sedadle taxíku taxislužby Maypole, měli byste problém najít na této planetě dva více nadšené jedince, kteří byli rádi za to, kým právě byli.

Nebyl to ani rok, co jsme do toho klubu vkročili poprvé, ale změny, které jsme od toho momentu zažily, byly ohromující. Jedna z věcí, které se změnily, bylo to, že jsme už nemuseli čekat ve frontě. Kývnutí od vrátného Ala a hostesky Elayne, a zvedli provaz ze sametu, aby nás nechali projít. Nemuseli jsme přepočítávat drobné, tak jako v klubu Barbarella’s několik let předtím. Margaret, která se na nás dívala od pokladny, se na nás usmála na přivítání a gestem nám ukázala, ať jdeme dál. Byla to naše výsada.

Fronty byly dnes v noci delší než před rokem, protože klub Rum Runner se stával slavným, stejně jako my. Zdálo se, že víc a víc birminghamských nočních ptáků chtělo hrát mezi MirroFlexem a DJskými stánky z dubových barelů.

Paul jmenoval nového manažera klubu, aby mohl trávit více času prací s kapelou. Zatímco kouřil doutník, usmál se a kývl, abychom šli dál. Zkontrolovali jsme své kabáty a prošli kolem schodů k baru – který teď ležel ladem, když tam byla v bednách uložená naše aparatura, připravená pro novoroční studiové sessions – a  ponořili se do hudby, do pulzujících rytmů Yellow Magic Orchestra, Grace Jones nebo Bowieho. Podle MirroFlexu a růžových neonů jsme zjistili, že jsme doma. Jako ve všech skvělých klubech, to, že jste byli uvnitř, vás donutilo cítit se výjimečně. Jedním z vyvolených. Hádám, že je to krásou toho sametového „lana“. Pokud si to sametové lano vybere vás.

3334

Měl jsem novou přítelkyni. Roberta Earl-Price. Roztomilá bruneta, o které bych si ještě před pár měsíci myslel, že je mimo moji ligu. Předtím chodila s jedním z těch více nóbl chlapem z města, který měl přehled o módě. Všichni věděli a uznávali, že byl cool, a přesto ho nechala, aby byla se mnou.

Nedokázal jsem si to vysvětlit. Ale koho to zajímá?

Tady je.

„Hej! Čau, Johnny!“

Dáme si pusu. Hezky voní. Po parfému, laku na vlasy a alkoholu. Vdechl jsem tu vůni. Jdeme ruku v ruce k baru. Je poslední den roku 1980, takže si musíme dát sklenku chlazeného bílého vína.

Klub je plný a to je sotva deset večer. Není tu nikdo, kdo by tomu, jak vypadá, nevěnoval hodně času a námahy. Jak by to jen řekli v Kabaretu (film z roku 1972). „I ti, co jsou heterosexuální, jsou krásní.“

Byli to ti, kdo se přehnaně zajímali o módu, jako Patti Bell a Jane Kahn, kdo určovali směr. Byli to oni, kdo pozvedl úroveň krejčovství, tzv.: krejčovskou horečku, na úplně jinou úroveň. Na novou úroveň, která pobuřovala a byla moderní. Některé ovlivnil Adam Ant – určitě byl přítomný – a Gary Numan: černá kravata, černé boty, blond vlasy. A potom tam byly holky s krajkami, volány a vágními vlasy s příčesky – stoupenci Vivienne Westwood. A také jsou tam punkeři, kteří se to snažili změnit – nebylo příliš pozdě, trochu rockabilly s patkami a pomádou – a spolu to fungovalo zatraceně dobře.

Tři minuty před půlnocí si bubny a basové syntezátory dávají pauzu a je čas na Sinatru. „New York, New York“, hymnu klubu. Všichni jsou na tanečním parketu, zpívají, připíjí si, jsou šťastní, veselí a svobodní.

Roberta a já jsme byli přesně tam, ve středu toho všeho, a hudba nikdy nezněla líp.