23 Bidding Wars

V listopadu nás Berrowovi „koupili“ na turné, kde jsme dělali předkapelu Hazel O’Connor. Kupování umělců na turné bylo tenkrát běžnou praktikou. Myšlenkou bylo dát slibným umělcům příležitost se ukázat. Mohli ukázat, co v nich je na pódiích slušné velikosti, s propracovaným osvětlením a zvukem, před slušně velkým publikem.

Stálo to asi dvacet tisíc liber a Michael prodal svůj byt, aby to zaplatil.

Hazel O’Connor byla divoké dítě – zpěvačka, herečka a exotická tanečnice a žila po celém světě. V roce 1979 dorazila do studia s Tonym Viscontim a nahrála album skladeb, které tvořily základ pro filmový muzikál Breaking Glass. Hazel hrála Kate, naštvanou zpěvačku-skladatelku, kterou zastupuje štramák, kterého hrál Phil Daniels. Ten film režíroval Brian Gibson, který o mnoho let později prodal mně a Gele svůj dům v Los Angeles. Výkonným producentem Breaking Glass byl mladý Dodi Fayed.

Po tom, co byl tento film hitem, dala Hazel dohromady kapelu, Hazel O’Connor’s Megahype, a vyjeli hrát velká koncertní místa – OdeonBirminghamu, Colston HallBristolu – a vyprodali většinu koncertů. Myšlenka hraní na tomhle konkrétním turné se nám zamlouvala, protože Hazel nepřitahovala ten druh fanatismu, jako někteří umělci, přes který se předskokan nemohl dostat. Nešli jsme hlavou napřed proti zdi lhostejnosti. Mohli jsme Hazel přijmout.

Turné trvalo tři týdny, od 18. listopadu do 6. prosince.  Připojili jsme se k turné „Megahype“ během sobotní noci v klubu Top Rank, v centru Cardiffu. Možná tam nebyli fanatici, ale publikum, kterému jsme tam byli vystaveni, nebylo takové, jako publika kterým jsme hráli předtím. Ragbyoví chuligáni, kteří pili pivo – bylo celkem blízko tomu, jak by se dali popsat. Nick a já už jsme si zvykli na to, že na nás chrlili urážky za to, jak jsme se oblékali. Křičeli na nás věci jako „Teplouši!“, „Slečinky!“ a „Ču*áci!“. „Čuráci!“ – byla tenkrát fráze celkem používaná a zastupovala všehochuť nadávek. A nebyla taky pod naši úroveň. Byla to nadávka, kterou jsme pravděpodobně nejčastěji křičeli zpátky na ten dav. Byli jsme rádi, když náš set v Cardiffu skončil.

Na tomto turné jsem nosil hedvábnou blůzu Dior, která patřila mojí přítelkyni a černé kalhoty z PVC. Začal jsem si barvit vlasy na tmavě červenou a můj make up byl černý. Stěží to byl Ziggy Stardust, ale tady to bylo v roce 1980 stále provokativní, stejně jako hudba, která byla vším, jen ne starým dobrým rokenrolem. Trvalo déle, aby se chytila města jako Cardiff. Hit by pomohl. Něco v rádiu. Někdo jako John Peel, kdo by řekl „Tihle hudebníci jsou cool.“

Svět klubu Rum Runner byl ochranným krunýřem. Byl to náš vlastní svět a člověk lehce zapomněl, že většina lidí se neoblékala stejně jako mi a že jsme byli součástí kultu.

Když jsme naši kapelu vzali mimo půdu klubu, mimo onen kult, často jsme narazili na vlnu odporu, lhostejnosti nebo dokonce nenávisti. Nezastavilo nás to nebo nedonutilo zmírnit náš vzhled, naopak, stali jsme se ještě více rozdílnými.

Cardiffu jsme pokračovali dál, do kina Manchester Apollo, se svými koženými sedačkami a vysokým balkónem – náš první divadelní zážitek. Na těchto větších jevištích jsme se dále cítili víc a víc doma. Naše kapela pro ně dýchala. Poté jsme dorazili na univerzity v Sheffieldu a Lancasteru.

Zlatým hřebem každého Hazelina večera byla balada „Will You?“ z Breaking Glass. Všichni jsme se seřadili u odposlechového pultu, nalevo od jeviště, a sledovali jsme kapelu, jak hraje tuto nádhernou baladu, ve které saxofonista Wesley Magoogan předvedl sólo, jež bylo emocionálním vrcholem celé show. Nikdy nezůstalo jediné oko suché.

Zatímco jsme jezdili z města do města v pronajatém karavanu Winnebago, Paul s Michaelem vytvářeli vazby s londýnským hudebním průmyslem a přiváděli zástupce různých nahrávacích společností, aby se na nás podívali. Museli jsme vytvořit atraktivní „balíček“. Paul a Michael byli dospělí. Byli pracovití a měli vizi. To nahrávací společnosti baštily víc, než cokoliv jiného. Kapelu, která vypadala dobře a měla skladby, které byly chytlavé, hlavně si uvědomovala, kam patří.

V zákulisí jsme se scházeli s lidmi z nahrávacích společností a vyptávali se nás, čeho bychom chtěli dosáhnout. Machrovali jsme s tím, z čehož se stávalo naše heslo: „Chceme do roku 1984 hrát v Madison Square Garden.“

Bylo to samé „my, my, my“.

„Chceme být nejpopulárnější kapelou na světě.“

Chlápek z nahrávací společnosti: „Fajn, s tím vám můžeme pomoct. Je to velmi lákavá myšlenka.“ (Chlápek se otáčí k manažerům) „Kolik bude stát, abychom se k vám přidali, chlapi?“

Paul odpověděl: „Tohle snad není místo, kde bychom měli vést tuto diskuzi, pánové.“ A vedl je někam, kde je víc soukromí.

Pro nahrávací společnosti je to sázka. Cestou zpět do Londýna se o nás mezi sebou bavili v autě, možná říkali: „Myslím si, že na to mají. Vypadají tak odhodlaně.“

Druhý z nich: „Potkals už někdy ambicióznější partu děcek? Kdo si myslí, že jsou?“

V pátek 4. prosince, po tom co jsme předchozí noc hráli v Norwichi, jsme jeli v našem karavanu do Londýna. Byli jsme pozvání do kanceláří společností EMI a Phonogram, dvou favoritů v tom, z čeho se teď k našemu potěšení stal závod o to, kdo s námi podepíše smlouvu, válka o lepší nabídku.

Napřed jsme navštívili celosvětovou centrálu společnosti EMI, sedmipatrovou kancelářskou budovu postavenou na počátku šedesátých let ze skla a betonu, vedle Wallace Collection na Manchester Square (oblast W1 v Londýně). Tato budova se objevila na obale prvního alba Beatles, Please Please Me – kde se bájná čtveřice nahýbala z balkónu.

EMI zajistili to, aby se o nás naplno postarali. Generál šarmem byl Terry Slater, který vedl oddělení pro hledání talentů. Terry byl Londýňan, co mluvil dialektem Cockney, měl plnovous a byl předtím sám muzikant – hrál na baskytaru s Everly Brothers.

Nalevo od Terryho byl Dave Ambrose, kterého nám Rob představil o týden dříve v Leedsu. Když jsme následovali Terryho a Davea do Terryho kanceláře v rohu v přízemí, každá sekretářka po nás koukala – vřelé přivítání a úsměv – a my jim je vraceli.

V rohu místnosti byl klavír. Sedl jsem si na stoličku, co byla před ním. Terryho oči se rozslzely. „Neexistuje nic takového, jako když u klavíru sedí Freddie (Mercury)! Tady poprvé zazpíval „Mama, just killed a man“.“

Freddie Mercury byl jeden z těch, kteří s Terrym dříve podepsali smlouvu.

Terry řídil Rolls-Royce, bezostyšně, a později dělal manažera kapele Aha. Dave Ambrose byl protikladem Terryho. Roztomilý, zničený a milý chlapík, který měl instinktivní cítění na hudbu. Pomalu a opatrně se procházel po místnosti, zatímco jsme my mluvili.

Během hodiny jsme byli okouzlení „Největší hudební společností na světě.“

Bylo těžké přijít na řadu po EMI. Tím pádem bylo pravděpodobné, že, když jsme přišli do kanceláří Phonogramu ve třetím patře kancelářské budovy, kterou sdíleli s hudebním obchodem Chappell, nebudeme tak ohromeni.

Ne že by Roger Ames, který to tam vedl, nebyl působivý, byl, a měl stejně zajímavou vizi pro kapelu. Ve skutečnosti si Paul a Mike lépe padli do oka s Rogerem než s Terrym, a když nás sedm vyšlo na ulici New Bond Street, řekli nám svůj názor.

„Tohle jsou ti správní lidé,“ řekl Mike.
„Rozhodně. Fakt chytrej chlap. Líbí se mi,“ dodal Paul.
„Líbí se nám EMI,“ řekli jsme my, jednohlasně. „Podepíšeme smlouvu s nima.“

Byl to puč. Nechávali jsme si od Mika a Paula radit ohledně byznysu od prvního dne, a nevedli nás špatným směrem, ale byli jsme uchvácení kouzlem EMI. Ta možnost podepsat smlouvu s nahrávací společností, kde byli Beatles, Queen – dokonce Rolling Stones byli tenkrát pod smlouvou s EMI – byla příliš dobrá na to, abychom ji ignorovali. A po debaklu se Sex Pistols se EMI hrnuli do poskytnutí náhrady modernímu světu. Nebylo náhodou, že jeden z první lidí, které jsme v kancelářích na Manchester Square potkali, byl Malcom McLaren. Věděl, že EMI je nejlepší mezinárodní hudební společnost se sídlem v Londýně; to byl přední důvod, proč s nimi Sex Pistols podepsali smlouvu. EMI je vyhodili po tom, co se na titulky novin dostal skandál ohledně jejich vystoupení v TV v denní době, ale byla to chyba. Měli se jich držet.

Malcolm nyní dělal manažera Bow Wow Wow a vzal je okamžitě přímo do EMI. Dave a Terry, kteří nechtěli podruhé prohrát, s nimi dychtivě podepsali smlouvu.

Chtěli i nás a my chtěli je. Tak jednoduché to bylo.

Následující noc skončilo „Megahype“ turné v londýnském Dominion Theatre. Simon a Andy skočili na jeviště na přídavek – „Suffragette City“ od Bowieho.

Po všem tom nadšení z našeho prvního celostátního turné jsme odjížděli domů s mezinárodní nahrávací smlouvou. Mise splněna.

32


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *