22 Taylor, Taylor, Taylor, Rhodes, Le Bon

Krátce po tom vystoupení jsme se rozhodli, že si všechen náš výdělek rozdělíme rovným dílem. Každý cent z každého prodaného lístku a výnosů z každého alba, které uděláme, každé skladby kterou napíšeme, rozdělíme na pět.

A zrovna tak je důležité, že každá píseň bude připsána pětici „Taylor, Taylor, Taylor, Rhodes, Le Bon“, nejmódnější obchodní společenství, pokud něco takového existuje.

Dalo nám to rovný podíl v kapele a každý z nás musel respektovat ostatní. To je důvod, proč jsme dnes stále spolu.

Existuje jen velmi mále kapel, které takhle fungují. Ale Duran Duran byli vždy odlišní. Kapelu založili vedlejší členové – Nick a já – místo toho, aby kapela byla postavena kolem zpěváka/autora písní, což je obvyklejší způsob, jakým vznikají kapely. Takže to, že jsme měli tuhle „rovnost“, přišlo přirozeně. Byla to teenagerovská demokracie.

Když se dřete celé hodiny ve studiu a cestujete celou noc z Philadelphie kamkoliv, všichni jsou si rovni. To je jedno z mých základních přesvědčení. Kdokoliv může přijít se „zárodkem“ nějakého nápadu. Ale nemá žádnou hodnotu, pokud nemáte tým, který je připraven ten nápad postrčit a rozvinout ho, dokud se z něj nestane něco hmotného. A to pak musíte prodat.

Na tuhle filozofii ohledně rovnosti jsme byli hrdí. Ta myšlenka v nás vyvolávala pocit vzrušení. Cítili jsme se být moderní. Dokázal jsem si představit, jak se setkáme s lidmi z nahrávací společnosti a řekneme jim: „Jo, všechny písně píšeme společně a všechno si dělíme na pět dílů. A co s tím uděláte?

Náš zvuk se vyvíjel a stejně tak naše vystupování. Přišel čas na logo. Na něco odlišného.  Setkali jsme se s Johnem Warwickerem, který byl taky na univerzitě v Birminghamu (který později založil návrhářskou společnost Tomato) a požádali jsme ho, aby pro nás navrhl nějaké plakáty. Přišel s něčím docela pozoruhodným, naprosto odlišným a naprosto aktuálním. Ty plakáty byly trojúhelníkové, neonově modré a růžové. Pozadí bylo tvořené MirroFlexem z klubu Rum Runner. V noci jsme vyšli ven s lepidlem a pokryli město naší novou identitou. Mike Berrow neutíkal dost rychle a zatkli ho, další důkaz toho, že Berrowovi byli stejně angažovaní jako nás pět z kapely.

Dohody, ke kterým jsme s Paulem a Michaelem dospěli, včetně procent, které dostanou z našich nahrávek, vystoupení a zboží (trička apod.) byly předmětem vášnivých debat po několik nadcházejících let. Někteří z nás jsou pořád naštvaní. Někteří z nás jsou filozofičtí. Jakkoliv jsme se tenkrát rozhodli a jakkoliv naivní se to může s třicetiletou perspektivou zdát, mám sklony k tomu si myslet, že to, co jsme dělali, bylo cool, protože to dostalo naši show do světa a všechny to motivovalo.  Na pódiu bylo pět hvězd, a naši manažeři byli také hvězdy. Nebyl na to místo dosazen žádný hlupák, aby pouze poslouchal naše příkazy. Berrowovi byli kreativní a měli vizi, a to nám dovolilo se soustředit na to, co bylo nejdůležitější.

Koupili nám nahrávací čas ve studiu AIR Studios. Byla to moje první zkušenost s 24stopým studiem. Jedna z mých oblíbených kapel, Japan, pracovala jen kousek od nás. Nahráli jsme novou verzi „Girls on Film“, která pořád nebyla úplně přesná a verzi „Tel Aviv“, která se potom taky značně změnila, do doby než si našla cestu na debutové album.

Začali jsme spolu mít určitý vzhled, takže když jsme vystoupili na jeviště, tak jsme zaprvé vypadali jako kapela a zadruhé nevypadali jako žádná jiná kapela. Proto nám Berrowovi koupili oblečení a potom zařídili a zaplatili focení se slavnými fotografy.

Měli jsme agenta v Londýně, Roba Halletta v agentuře Derek Block. Stal se prvním, kdo za nás bojoval v hlavním městě. Někým, kdo v tomto byznysu o kapele mluvil nahlas, a Rob byl žvanil.

Rob měl známosti v Birminghamu, protože reprezentoval jak UB40 tak Dexys Midnight Runners. Od manažera Dexys slyšel, že budeme mimo Birmingham úspěšní.

Hlavní funkcí agenta bylo domlouvat koncerty. Rob pro nás získal žádané místo v londýnském klubu Marquee.

Další investice Berrowových byla nutná, abychom mohli cestovat do Londýna po dálnici se stylem. Žádný Ford Transit. Pořídili jsme si šestisedadlový Citroen CS z konce sedmdesátých let, ve francouzské modré (tmavě azurová). Páni, jakmile jsme se dostali na dálnici, sešlápli jsme plyn až k podlaze.

Za volantem seděl Simon Cook, náš kamarád z publika z klubu Rum Runner, kterého jsme nyní zaměstnávali jako řidiče a hlídače. Bylo fajn mít na palubě skvělého člověka, jako byl on. Byl předtím v armádě, takže jsme se nemuseli bát střetům s agresivními fotbalovými fanoušky. S tím Citroenem jsme najeli hodně mil, většinu z nich po dálnici M1. Naše vybavení jelo za námi v pronajaté dodávce Ford, kterou řídil další člen našeho rozrůstajícího se týmu.

Byl to Simon Cook, kdo dal nepřímo Simonovi (Le Bon) přezdívku „Charlie“. Jednoho večera začalo Andyho frustrovat, že má kolem sebe dva Simony a řekl: „Nemůžu to ku*va vydržet. Ty, le Bone, jaké je tvoje druhé jméno?“

„Charles,“ odpověděl neochotně Simon le Bon.

„Fajn,“ řekl Andy. „Ty seš Charlie. A ty“ – ukazoval prstem na Simona Cooka „seš Simon.“

Začínali jsme zjišťovat, že se nemáme s Andym hádat, když je naštvaný.

Rob Hallett brzo pokračoval s domlouváním koncertů. Po Marquee nám dohodil prestižní místo v divadle Lyceum Theatre, kde jsme byli předskokany pro Pauline Murray and the Invisible Girls. John Cooper Clark byl na programu taky. Pauline byla předtím zpěvačka v kapele Penetration. Human League jim dělali předskokany v době, kdy se svými několika syntezátory a bicím automatem udělali dojem na Nicka.

Kdokoliv, kdo navštívil LyceumLondýně, ví jak krásné to je divadlo. Nic takového ve smyslu architektury a výzdoby v Birminghamu není. Bylo to největší pódium, na které jsem kdy vstoupil, a bylo to zastrašující. Nejen kvůli té architektuře, ale také kvůli londýnské široké veřejnosti, která měla tendenci se na lidi z Birminghamu (tzv. Brummies) dívat spatra. A také kvůli možnosti, že se objeví redaktor Melody Makeru nebo NME.  Nebo někdo z nahrávací společnosti, kdo hledá talenty. Museli jsme předvést to nejlepší, a právě to jsme chtěli udělat.

Na těch pružných prknech pod našima nohama bylo něco uklidňujícího. Nejlepší baviči v zemi chodili po tomto pódiu po více než sto let. A takové dědictví se na vás musí projevit.

Když jsem vyšel na to pódium, pod nejvíce světly, co jsem kdy byl, a hrál s největším ozvučením, co jsem kdy hrál. Stávala se z toho tradice, do které jsem byl zapojený, nemohl jsem si pomoct. Simon to cítil stejně, s tím jak byl vychován na jevišti. A jeho máma mu připomínala: „Oči a pusa, Simone. Oči a pusa!“ Bylo možné, že přesně na tomto jevišti vystupovala jeho babička.

Náš set jako předkapela trval jen třicet minut, ale vzbudil tu pravou míru zájmu u publika a lidi z průmyslu, kteří tam přišli, aby viděli nás nebo jiného umělce na programu. Rozhodně se o nás diskutovalo stejně, jako o hlavním účinkujícím.

Jedním z důvodů, proč jsem si věřil, že budeme dost dobří pro velké koncertní místa, bylo to, co jsem začínal chápat ohledně Rogera. Byl naprosto spolehlivý, nikdy zde nebylo žádné drama, vztek nebo podobné hovadiny. Jako bubeník i jako člověk byl vždy přesný. Pro baskytaristu, který se snaží stát se lepším baskytaristou, stát se umělcem, to mělo zásadní význam.

Roger a já jsme vždy první, kdo si gratuluje za dobře odvedenou práci po show, ačkoli nesmírně decentním způsobem.

Roger: „Myslím, že to bylo celkem dobré.“
Já: „Dosud nejlepší“
Roger: „Chvíli mi trvalo, než sem se do toho dostal. Ty zas*ané sluchátka mi spadly během druhé skladby.“
Já: „Fakt? Mě jsi připadal dobrej.“
Roger: „Byla tam jedna nebo dvě dobře vypadající kočky“
Já: „Rozhodně.“
Roger: „Myslím že si zajdu na drink na bar a mrknu na Pauline Murray.“
Já: „Oukej. Sejdem se tam.“

Samozřejmě, ty kočky co tam byly, nám tu noc byly k ničemu, protože do půlnoci jsme byli nacpaní zpátky v Citroenu a mířili jsme zpět do Birminghamu. Právě včas na poslední rundu v Rum Runneru.

31


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *