21 The Final Debut

Stanovili jsme datum, kdy budeme hrát dole v klubu pod neony a zdmi pokrytými MirroFlexem; středa, 16. července 1980.

Všichni pracovali se stejným odhodláním a nadšením. Simonovi zbývala ještě jedna herecká povinnost – vystoupení na Festivalu v Edinburghu. Po jeho návratu odešel ze studií na univerzitě úplně, aby se mohl naplno soustředit na hudbu.

Hudebníci typicky nejsou nejupovídanější stvoření. Jsou nejzřetelnější, když hrají s ostatními (dobrou) hudbu. Neobjímali jsme se – zatím (ten zvyk jsem nabyl, až když jsem se přestěhoval do Los Angeles). Tenkrát v létě roku 1980, vzájemné uznání a chvála, protože jsme všichni přispěli k tomuto skvělému hudebnímu projektu, který se hrnul kupředu, se vyjadřovalo malým přikyvováním, mrkáním a úsměvy napůl.

29

Neměli jsme leadera. Navzdory tomu, že jsme s Nickem prožili tolik a spolu s Rogerem táhli prapor Duran Duran kolem Birminghamu po několik let, nikdy jsme neříkali ostatním, co hrát, co zpívat nebo jak se oblékat. Všechny noty, beaty a rýmy vycházeli z individuální duše každého z nás.

To je, jak by to mělo být, každý ve svém koutě. Žádný šéf. Nikdo, komu by musel někdo jiný říkat, jak vystupovat. Musel jsem makat na svých basových linkách; každá nota, kterou jsem zahrál, musela být silnější, než ta předchozí. Nikdo mi nemusel říkat, co mám hrát, a všichni jsme přistupovali k práci stejným způsobem. Makat a hrát.

Náš smysl pro rovnost byl zřejmý právě z toho, jak zřídka jsme komentovali podíl ostatních. Kapely zřídka mají tenhle moment, kdy jeden člověk skóruje a všichni ostatní skočí na něj. Hrajete spolu skladbu dobře, a všichni to ví. Nehrajete dobře, a jediné uznání, které se vám dostane, je že se za vámi nikdo neohlédne. Nebyl jsem vždy týmovým hráček, ale právě tehdy a tam jsem měl ze všeho, co jsme dělali, dobrý pocit.

A nekonaly se žádné další konkurzy. Díky bohu.

Nás pět se od té doby scházelo každý den kolem druhé, celé odpoledne jsme hráli a poté odešli do klubu Rum Runner, abychom plánovali a strategizovali. Ani jednou jsme nezapochybovali o tom, že se nám to povede. Všechna sebejistota, kterou jsme já, Nick a Roger měli, byla teď výrazně posílena sebejistotou Paula a Michaela /manažerů/, Andyho a teď Simona. Poznávali jsme se navzájem, jak po osobní tak po hudební stránce, a budovali důvěru a intimnost.

Klub Rum Runner se probouzel okolo sedmé. Berrowovi nás všechny zaměstnali na částečný úvazek, abychom pomohli vyrovnat jejich peněžní výdaje, které za nás učinili. Protože jsem pořád bydlel doma s rodiči, toto zaměstnání také pomohlo zmírnit obavy mých rodičů. Můj plán zůstat doma se prodloužil o dvanáct měsíců.

Simon a já jsme někdy vybírali vstupné a někdy jsme byli s Rogerem za barem. Andy oblékl zástěru a pracoval v kuchyni, kde vařil chilli, pro které byl klub v okolí známý. A Nick dostal to nejlepší; byl DJ.

Co pouštěl? Pojďme se podívat:

Yellow Magic Orchestra – Computer Games
Mick Ronson – Only After Dark
The Psychedelic Furs – Sister Europe
Roxy Music – Over You
Iggy Pop – Nightclubbing
John Foxx – Underpass
Wire – I Am the Fly
Siouxsie and the Banshees – Hong Kong Garden
Grace Jones – Pull Up to the Bumper
Kraftwerk – The Model
Donna Summer – I Feel Love
The Cure – A Forest
Lou Reed – Walk on the Wild Side
Japan – Gentlemen Take Polaroids
Magazine – Shot by Both Sides
David Bowie – Always Crashing in the Same Car
Orchestral Manoeuvres in the Dark – Electricity
Bryan Ferry – The “In” Crowd
Public Image Ltd – Public Image
The Human League – Being Boiled
Marianne Faithfull – Broken English
Joy Division – Love Will Tear Us Apart

O několik let později jsme s Nickem vydali na CD mixtape všech těchto skladeb, které jsme pojmenovali „Only After Dark“.

Všechny tyto kapely a zpěváci nás silně ovlivňovali. A navrch každý člen kapely přidal něco zvláštního, unikátního, ze své vlastní praxe. Andy nebyl členem Glam rocku nebo klubu punkerů. Jeho vzory byly v heavy blues rocku, jako AC/DC a Van Halen, což vedlo k tomu, že se náš zvuk pohnul dopředu. A to bylo proč, když se všechny ostatní anglické kapely našeho druhu zastavili na hranicích, my prorazili ve Spojených Státech.

Ale to přišlo později.

Momentálně jsme museli dokončit skladby, které jsme začali, než se objevil Simon, a také napsat nějaké nové.

Šablona“ pro to, jak jsme obvykle skládali písně, byla do určité míry vytvořena toho prvního dne.

Jamování, přicházení na rytmy, akordové postupy a melodie. Skladby se začaly rychle rozvíjet.

Jsem rychlý. Všichni jako kapela jsme. Když začneme společně psát skladbu, obvykle rychle narazíme na něco zajímavého. Ale v tomto bodě je to jen čistá energie. A je to vzrušující, protože každý nápad má potenciál, aby se stal něčím fantastickým.

Skladba „Sound of Thunder“ se napsala skoro sama první den, kdy s námi Simon zpíval. Ostatní písně, jako „Night Boat“ nám byly vnuknuty technologiemi a postavené kolem Nickova klávesového samplu a Andyho nadšeným použitím jeho nového kytarového syntezátoru Roland. Představili jsme Simonovi hlavní riff z „Girls on Film“, kterého jsme se nikdy nepustili, a on se dal okamžitě do přepisování slok.

Jak se blížila polovina července, dosáhli jsme očekávaného výsledku. Měli jsme krátký, ale bezvadný set skladeb, s kterými jsme lidem z Birminghamu představili nejnovější a doufejme poslední ztělesnění kapely Duran Duran.

Standing on the edge of the quay
No lights flashing on the water for me
Fog in my mind darkens in my eyes
Silently screaming for a distant sound
Ripple river yellows, rising for a breath of breathing and drowns
Stillness overcomes me in the night, listen to the rising water moan
I’m waiting, waiting for the Night Boat

Night Boat“ byla první píseň, kterou jsme hráli živě s konečnou formací Duran Duran, a hráli jsme ji přesně tak, jak se objevila na našem debutovém albu.

Byl to pozoruhodný vývoj od našeho předchozího vystoupení na veřejnosti. Andy a Simon s sebou oba přinesli nejvyšší úroveň toho být „cool“, talentu a hudební tvořivosti.  A oba byli tak rozdílní a jaksi obohatili kapelu. Simonův post-punkový intelektualismus a Andyho syrový ale dobře zpracovaný styl hraní mnohonásobně znásobil půvab kapely.

Učinili nás milionkrát zajímavějšími a dobře jsme to věděli.

Publikum v klubu Rum Runner byla celkem cool parta, taková byla atmosféra, proto jsme nečekali bouřlivý aplaus; klidné ocenění kladným, pozitivním pohledem bylo nejvíc, v co jsme mohli doufat. A toho se nám také dostalo. Ale když jsem se na ně díval, mohl jsem říct, že máme něco, co jsme neměli minule. Nazvěme to „X faktor“.

Po „Night Boat“ následovala píseň „Sound of Thunder“, kdy jsme to rozbalili čtyřčtvrteční rytmickou sekcí, která dobře definovala náš zvuk. Roger živě nikdy předtím takhle nehrál, něco jako New Yorský bubeník z Parliament-Funkadelic nebo tak něco. Jeho kamarádi v publiku byli překvapení.

Byli jsme nervózní a na jevišti jsme byli každý sám za sebe ještě víc, než tomu bylo ve zkušebně. Ale cool odstup byl typický pro rok 1980.

Mým nervům nepomáhalo navíc to, že jsem byl na jevišti poprvé bez brýlí. Právě jsem si zvykl na kontaktní kočky, ale stále jsem se cítil jako batole ve vodě bez rukávků.

Simon oslovil dav.

„Jsme Duran Duran, a chceme být kapelou, na kterou budete tančit, až spadne bomba. Tohle je „Late Bar“. Napsali jsme ji pro vás, abyste na ni tančili.“

Roger to odpočítal: „1-2-3-4.“

A šli jsme.

Líbil se mi Simonův přízvuk z Home Counties, výrazná verze dialektu Cockney. Už jsme nebyli jen Birminghamská kapela. Spolu se Simonovým původem a Andyho původem v North Country jsme se nevědomky staly perfektní popovou skupinou Staré Anglie. Ale to jsme zamaskovali moderními barvami na vlasy, make-upem a oblečením, takže to nikdo neviděl. Byla to naše nejsilnější tajná zbraň. Když byl Londýn v anglické kultuře pop-music vším, s příležitostnými zmínkami o Manchesteru a Liverpoolu, stali jsme se kapelou obyčejných lidí, za kterou se celá země mohla postavit.

Dívaje se na fotky z toho prvního vystoupení, na ty z nás, co byli na jevišti a v publiku, zaráží mě, jak eklektická a pobuřující ta scéna byla.

Celkem obvyklé pro úterní noc v roce 1980.

Všichni si barvili, stylizovali a vyholovali si vlasy. Většina nosila make-up. Bylo to pásmo mezi punkem, Goth a nesouměrnými předělávkami věcí ze čtyřicátých let, které mezi nimi určovali styl popové kultury několika dalších let.

Nick a já jsme byli pořád sousedé, dvojčata z Hollywoodu, takže na konci vystoupení jsme spolu jeli domů taxíkem. Přirozeně jsme cestu domu strávili tím, že jsme mluvili o tom, kam nás za posledních několik týdnů dostala naše práce. I když jsme navždy zůstali hlavními plánovači, nikdy jsme nebyli diktátoři. I přes určitý výsměch od našich vrstevníků jsme neztráceli naději.

Teď, zatímco se kolem taxíku míhaly temné ulice Birminghamu, plánovali jsme odvážný cíl pro naši kapelu, která zatím napsala jen deset skladeb; být hlavními hvězdami na koncertu v Hammersmith Odeon do roku 1982, ve Wembley do roku 1983 a Madison Square GardenNew Yorku do roku 1984.

Byl to plán, který se zdál být naprosto dosažitelný.

30


Komentáře

21 The Final Debut — 1 komentář

  1. Jak už jsem napsal, naprostá paráda! Čte se to jedním dechem. Kdyby se to podařilo přeložit celý, to by byla bomba. Pak by stálo za to, nabídnout to nějakýmu vydavatelství. Skvělý kousek do knihovničky. Ale chápu, že je s tím hodně práce a stojí to dost času. Vivat Duran Duran!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *