21 The Final Debut

Stanovili jsme si datum, kdy budeme hrát dole v klubu pod těmi neony a zdmi pokrytými MirroFlexem; ve středu, 16. července 1980.

Všichni pracovali se stejným odhodláním a nadšením. Simonovi zbývala ještě jedna herecká povinnost – vystoupení na Festivalu v Edinburghu. Po návratu z tohoto představení odešel z univerzity úplně, aby se mohl naplno soustředit na hudbu.

Hudebníci typicky nejsou nejupovídanější stvoření. Jsou nejzřetelnější, když hrají s ostatními (nejlíp dobrou) hudbu. Neobjímali jsme se –zatím (ten zvyk jsem nabyl, až když jsem se přestěhoval do Los Angeles). V roce 1980 jsme si vzájemné uznání a chválu, protože jsme všichni společně přispěli k tomuto skvělému hudebnímu projektu hrnoucímu se kupředu, vyjadřovali malým přikyvováním, mrkáním a lehkými úsměvy.

29

Neměli jsme leadera. Navzdory tomu, že jsme s Nickem prožili tolik a spolu s Rogerem, táhli pomyslný prapor Duran Duran po Birminghamu po několik let, jsme nikdy neříkali ostatním, co hrát, co zpívat nebo jak se oblékat. Všechny noty, beaty a rýmy vycházely z individuální duše každého z nás.

Takhle by to mělo být, každý ve svém koutě. Žádný šéf. Nikomu z nás nemusel nikdo jiný říkat, jak vystupovat.  Musel jsem makat na svých basových linkách; každá nota, kterou jsem zahrál, musela být silnější, než ta předchozí. Nikdo mi nemusel říkat, co mám hrát, a všichni jsme přistupovali k práci stejným způsobem. Makat a hrát.

Náš smysl pro rovnost byl zřejmý právě z toho, jak zřídka jsme komentovali podíl ostatních. Kapely zřídka mají tenhle moment, kdy jeden člověk válí a všichni ostatní se toho chytí. Když tu skladbu hrajete dobře, všichni to ví. Když ji nehrajete dobře, dostane se vám jen toho, je že se za vámi nikdo neohlédne. Nebyl jsem vždy týmovým hráčem, ale právě tehdy jsem měl ze všeho, co jsme dělali, dobrý pocit.

A nekonaly se žádné další konkurzy. Díky bohu.

Nás pět se od té doby scházelo každý den kolem druhé, celé odpoledne jsme hráli a poté odešli do klubu Rum Runner, abychom plánovali a strategizovali. Ani jednou jsme nezapochybovali o tom, že se nám to povede. Všechna sebejistota, kterou jsme měli, byla teď výrazně posílena sebejistotou manažerů Paula a Michaela, Andyho a teď Simona. Poznávali jsme se navzájem, jak po osobní tak po hudební stránce, a budovali důvěru a intimnost.

Klub Rum Runner se probouzel okolo sedmé. Berrowovi nás všechny zaměstnali na částečný úvazek, abychom pomohli vyrovnat jejich peněžní výdaje, které za nás učinili. Protože jsem pořád bydlel doma s rodiči, takže tohle zaměstnání pomohlo zmírnit jejich obavy. Můj plán zůstat doma se prodloužil o dvanáct měsíců.

Simon a já jsme někdy vybírali vstupné a někdy jsme byli s Rogerem za barem. Andy oblékl zástěru a pracoval v kuchyni, kde vařil chilli, pro které byl klub v okolí známý. A Nick dostal tu nejlepší práci, stal se DJem.

Co pouštěl? Pojďme se podívat:

Yellow Magic Orchestra – Computer Games
Mick Ronson – Only After Dark
The Psychedelic Furs – Sister Europe
Roxy Music – Over You
Iggy Pop – Nightclubbing
John Foxx – Underpass
Wire – I Am the Fly
Siouxsie and the Banshees – Hong Kong Garden
Grace Jones – Pull Up to the Bumper
Kraftwerk – The Model
Donna Summer – I Feel Love
The Cure – A Forest
Lou Reed – Walk on the Wild Side
Japan – Gentlemen Take Polaroids
Magazine – Shot by Both Sides
David Bowie – Always Crashing in the Same Car
Orchestral Manoeuvres in the Dark – Electricity
Bryan Ferry – The “In” Crowd
Public Image Ltd – Public Image
The Human League – Being Boiled
Marianne Faithfull – Broken English
Joy Division – Love Will Tear Us Apart

 

O několik let později jsme s Nickem vydali na CD mixtape všech těchto skladeb, které jsme pojmenovali Only After Dark.

Všechny tyto kapely a zpěváci nás silně ovlivňovali. A navrch každý člen kapely přidal něco zvláštního, unikátního, ze své vlastní praxe. Andy nebyl členem Glam rocku nebo klubu punkerů. Jeho vzory byly v heavy blues rocku, jako AC/DC a Van Halen, což vedlo k tomu, že se náš zvuk pohnul dopředu. A to bylo proč, když se všechny ostatní anglické kapely našeho druhu zastavili na hranicích, my prorazili ve Spojených Státech.

Ale to přišlo později.

Momentálně jsme museli dokončit skladby, které jsme začali, než se objevil Simon, a také napsat nějaké nové.

Obvykle jsme psali podle stejné šablony, jako tomu bylo u prvních písní.

Jamování, přicházení na rytmy, akordové postupy a melodie. Skladby se začaly rychle rozvíjet.

Jsem vcelku rychlý. Všichni jako kapela jsme rychlí. Když začneme společně psát skladbu, obvykle rychle narazíme na něco zajímavého. Ale v tomto bodě je to jen čistá energie. A je to vzrušující, protože každý nápad má potenciál, aby se stal něčím fantastickým.

Skladba Sound of Thunder se napsala skoro sama první den, kdy s námi Simon zpíval. Ostatní písně, jako Night Boat nám byly vnuknuty technologiemi a postavené na Nickově klávesovém samplu a Andyho nového kytarového syntezátoru Roland, z kterého byl nadšený. Představili jsme Simonovi riff Girls on Film, kterého jsme se nikdy nepustili, a on se dal okamžitě do přepisování slok.

Jak se blížila polovina července, dosáhli jsme očekávaného výsledku. Měli jsme krátký, ale bezvadný set skladeb, s kterými jsme lidem z Birminghamu představili nejnovější a doufejme poslední ztělesnění kapely Duran Duran.

Standing on the edge of the quay
No lights flashing on the water for me
Fog in my mind darkens in my eyes
Silently screaming for a distant sound
Ripple river yellows, rising for a breath of breathing and drowns
Stillness overcomes me in the night, listen to the rising water moan
I’m waiting, waiting for the Night Boat

Night Boat byla první píseň, kterou jsme hráli živě s konečnou formací Duran Duran, a hráli jsme ji přesně tak, jak se objevila na našem debutovém albu.

Od našeho předchozího vystoupení na veřejnosti to byl pozoruhodný posun. Andy a Simon s sebou oba přinesli nejvyšší úroveň toho být „cool“, talentu a hudební tvořivosti.  A oba byli tak rozdílní a jaksi obohatili kapelu. Simonův post-punkový intelektualismus a Andyho surový, ale propracovaný styl hraní mnohonásobně znásobil půvab kapely.

Učinili nás milionkrát zajímavějšími a dobře jsme to věděli.

Publikum v klubu Rum Runner byla celkem cool parta, a podle toho vypadala atmosféra, proto jsme nečekali bouřlivý aplaus; klidné ocenění kladným, pozitivním pohledem bylo nejvíc, v co jsme mohli doufat. A toho se nám také dostalo. Ale když jsem se na ně díval, mohl jsem s klidem říct, že máme něco, co jsme neměli minule. Nazvěme to „X faktor“.

Po Night Boat následovala píseň Sound of Thunder, kdy jsme to rozbalili čtyřčtvrteční rytmickou sekcí, která dobře definovala náš zvuk. Roger živě nikdy předtím takhle nehrál, něco jako New Yorský bubeník z Parliament-Funkadelic nebo tak něco. Jeho kamarádi v publiku byli překvapení.

Byli jsme nervózní. Na jevišti jsme mnohem více než ve zkušebně působili každý sám za sebe. Ale ten cool odstup byl typický pro rok 1980.

Mým nervům nepomáhalo navíc to, že jsem byl na jevišti poprvé bez brýlí. Právě jsem si zvykal na kontaktní kočky, ale stále jsem se cítil jako batole ve vodě bez rukávků.

Simon oslovil dav.

„Jsme Duran Duran, a chceme být kapelou, na kterou budete tančit, když vybouchne bomba. Tohle je skladba Late Bar. Napsali jsme ji pro vás, abyste na ni tančili.“

Roger to odpočítal: „1-2-3-4.“

A spustili jsme.

Líbil se mi Simonův přízvuk z Home Counties, výrazný dialekt zvaný Cockney. Už jsme nebyli jen Birminghamská kapela. Spolu se Simonovým původem a Andyho původem v North Country jsme se nevědomky staly perfektní popovou skupinou Staré Anglie. Ale to jsme zamaskovali moderními barvami na vlasy, make-upem a oblečením, takže to nikdo neviděl. Byla to naše nejsilnější tajná zbraň. V době kdy byl Londýn v anglické kultuře pop-music vším, s příležitostnými zmínkami o Manchesteru a Liverpoolu, stali jsme se kapelou obyčejných lidí, za kterou se celá země mohla postavit.

Když koukám se na fotky z toho prvního vystoupení, na ty z nás, co byli na jevišti a v publiku, zaráží mě, jak eklektická a pobuřující ta scéna byla.

Celkem obvyklé pro úterní noc v roce 1980.

Všichni si barvili, stylizovali a vyholovali si vlasy. Většina nosila make-up. Bylo to něco mezi punkem, Goth a nesouměrnými předělávkami věcí ze čtyřicátých let, a určovalo styl popové kultury několika dalších let.

Nick a já jsme byli pořád sousedé, jako dvojčata z Hollywoodu, takže na konci vystoupení jsme spolu jeli domů taxíkem. Přirozeně jsme cestu domu strávili tím, že jsme mluvili o tom, kam nás za posledních několik týdnů dostala naše práce. I když jsme vždycky plánovali hlavně my, nikdy jsme nic nediktovali ostatním. I přes určitý výsměch od našich vrstevníků jsme neztráceli naději.

Teď, zatímco se kolem taxíku míhaly temné ulice Birminghamu, plánovali jsme odvážný cíl pro naši kapelu, která zatím napsala jen deset skladeb; být hlavními hvězdami na koncertu v Hammersmith Odeon do roku 1982, ve Wembley do roku 1983 a Madison Square Garden v New Yorku do roku 1984.

Byl to plán, který se zdál být naprosto dosažitelný.

30


Komentáře

21 The Final Debut — 1 komentář

  1. Jak už jsem napsal, naprostá paráda! Čte se to jedním dechem. Kdyby se to podařilo přeložit celý, to by byla bomba. Pak by stálo za to, nabídnout to nějakýmu vydavatelství. Skvělý kousek do knihovničky. Ale chápu, že je s tím hodně práce a stojí to dost času. Vivat Duran Duran!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *