2 Jack, Jean a Nigel

Kostel tady prostě byl. Stejně jako elektřina, topení nebo černobílá televize – něco, co prostě existovalo. Předpokládal jsem, že tam všichni chodí pětkrát do týdne. Nevěděl jsem, že jsem jen jeden druh. Že jsem římský katolík.

Tyhle věci nezpochybňujete, když jste malí. Nikdy jsem se neptal, proč máma a já chodíme skoro každý den do kostela nebo proč, když nás táta v sobotu vezl, nás jen vyhodil a poté vyzvedl.

Mí rodiče vyrůstali v centru Birminghamu. Máma se narodila v Liverpoolu, ale když byla batole, její rodina, Hartovi, se přestěhovala do Birminghamu na Colemeadow Road, kde obývali velký rodinný dům na rohu. To místo potřebovali. Máma byla z pěti sourozenců, dokud její sestra Nora neporodila Trevora, kterého rodina vychovávala, tím pádem jich bylo šest. Mámin táta, Joseph, který zemřel, než jsem se narodil, strávil svůj produktivní věk v pracovních vztazích. Původně pracoval pro svaz, který stavěl lodě, poté se přestěhoval do Birminghamu za lepší prací. Primátor Birminghamu mu byl na pohřbu.  Směrem od domu Hartových byly menší, těsné viktoriánské řadové domky, které byly dobře stavěné, malé ale hrdé, se záchodem vzadu.

5                                                              6
7

Taylorovi bydleli v jednom z nich, v domě číslo 10. Můj táta Jack se narodil jako John v roce 1920. Díky tomu byl – v roce 1939 mu bylo devatenáct – jasným kandidátem pro odvod do armády, aby bojoval v druhé světové válce. Byl poslán do Egypta, kde mu dali správní místo; dělal záznamy, řídil náklaďáky a vozil důstojníky po základně. Jeden víkend měl mít volný a být v Káhiře, ale vyměnil si toto volno s jiným vojákem. Tento dobrý skutek nezůstal nepotrestán. Ten víkend se německá armáda zmocnila základny, kde byl umístěn táta, a byl s mnoha dalšími zajat. Britští zajatci byli poté transportování přes Itálii do Německa, kde byli internováni v lágru Stalag 344.

Zbývající tři roky války strávil táta tam. Byl nucen vyžít ze syrových brambor, řídkých polévek a příležitostných balíčků s jídlem od Červeného kříže. Aspoň že nekouřil, a tak mohl své příděly tabáku vyměnit za několik brambor navíc.

Máma mi tajně říkávala: „Táta si prožil ve válce hrozné časy, ale nikdy o nich nebude mluvit.“ Tátovy válečné vzpomínky byly ve formě hnědožlutého slona v našem obyváku. Nikdo o něm nemohl mluvit, ale všichni jsme s tím tak nějak žili, stále, i o dvacet let později.

Teď je mi jasné, že táta měl posttraumatickou stresovou poruchu a to, co opravdu potřeboval, byla terapie, které by se mu v této době dostalo. Nejvíce, co se komu podařilo z táty na toto téma dostat, když byl zatlačen do kouta, bylo: „V porovnání s Georgem jsem to měl lehké.“

George byl tátův bratr. Jejich otec zemřel, když táta měl pět a George deset, tak se z George stal něco jako náhradní rodič. Táta si ho idolizoval. George byl zajat Japonci, když sloužil na Barmě a byl umístěn do dolu blízko Nagasaki, pouhé míle od místa, kde byla svržena atomová bomba, a na vlastní kůži cítil ten výbuch.

Když se táta po válce dostal zpět do Birminghamu, uprostřed oslav dne vítezství, jeho matka Frances a jeho starší sestra Elsie byly samozřejmě velmi šťastné, že ho vidí. Ale v domácnosti stále panovalo silné napětí, protože nikdo nedostal zprávu od George. Dokonce ani nikdo nevěděl, zda vůbec přežil, a tohle zastínilo tátův návrat.

Za necelý rok, jako ve scéně, kterou by mohl zrežírovat sám Steven Spielberg, čekal táta na autobus, který ho zaveze do práce, když sotva rozpoznal postavu, která kráčela naproti němu ulicí v ranní mlze. Byl to jeho bratr George. Volný ode dne vítězství nad Japonskem, ale vychrtlý a vyčerpaný nejen svým zajetím, ale také dlouhou cestou z Tichomoří a poté napříč Spojenými státy vlakem.

Jsem si jistý, že Georgovi připadalo, že se i táta dost změnil. Ale byli s tím vším srovnaní, oba měli až nadměrný smysl pro zodpovědnost, a neukápla jediná slza. Potřásli si rukou, možná se objali. Táta si možná nechal ujet několik autobusů, ale dost pochybuju, že si vzal volno. Brečely tenkrát jen ženy.
Tento příběh se tátovi tak těžko vyprávěl, že mi ho neřekl dříve, než mi bylo přes čtyřicet a jemu přes osmdesát.

Druhá světová válka byla všudypřítomná, když jste vyrůstali v šedesátých letech v Anglii. Byla to ohromná událost, která zasáhla každého. I když táta do války jít nechtěl, všichni ostatní o ní nedokázali přestat mluvit. Převládala i v televizi a filmech.

Máma, Jean, narozena jako Eugenie, měla své vlastní válečné zážitky, pracovala na montážní lince automobilky Austin v Longbridge, která byla přestavěna, aby vyráběla díly pro masivní bombardéry Avro Lancaster. Ve čtyřicátých letech jí taky bylo přes dvacet, a užívala si společnosti a přátelství, která navázala na odpolední směně.

Od roku 1946 pokračoval styl života, který byl přerušen válkou, a přemýšlení se vrátilo k normálu: práce, manželství a zakládání rodin. Vrátila se naděje. Máma s tátou o sobě jako sousedé věděli léta, ale znali se pouze od vidění. Táta byl dobrý kamarád máminých bratrů, Sida a Alfa, a jedné noci, na Billesley Arms, ti tři zosnovali plán.

Příští sobotu, za jasného listopadového rána, táta přikráčel k domu Hartových a zaklepal na vchodové dveře. Jelikož ho rodina znala, ihned ho pozvali dál. Ale tentokrát tam nebyl, aby se zeptal, jestli by Sid nechtěl jít zítra rybařit nebo jestli půjde Alf hrát později bowls do Billesley. Byl tam, aby se starého Joe Harta zeptal, jestli by mohl vzít jeho mladší dceru Eugenie na rande.

Nemyslím si, že kterýkoliv z mých rodičů očekával od lásky a manželství hodně. Oba byli spíš praktičtí lidé, chtěli mít rodinu a nechtěli zestárnout sami. Oba cítili obrovský vděk, že je ten druhý chtěl a přijal, ale nikdy to neřekli nahlas.

Už od první schůzky věděli, že se k sobě dobře hodí, a věděly to i jejich rodiny a přátelé. Mezi jejich blízkými se stalo jejich partnerství symbolem přežití v následcích války; dvě rodiny dělnické třídy daly své nejmladší dohromady. Jejich manželství bude mnohým velkou chloubou.

Všech čtyřicet dva hostů na svatbě žilo jen v okruhu několika mil. Když mi bylo deset, byli vším, co jsem v životě měl; byli stavebními kameny mého života. Byli to slušní, upřímní a milující lidé. Byl jsem vychován, abych je miloval stejně, jako oni milovali mě – bez úsudků a bezpodmínečně. Na svatbě mých rodičů bylo něco, co představovalo vrchol života rodiny anglické dělnické třídy.

V padesátých letech  19. století byl nedostatek nových dostupných domů, které byli k mání. Další z důsledků války, takže poté, co se máma s tátou vzali, dočasně se usadili s máminými rodiči.

Brzy na to se stávají částí diaspory dělnické třídy, která se musela přestěhovat z center měst do nových sídlišť a zahradních měst, které byly postaveny, aby nahradily rozbombardované centra a ubytovala se v nich rozrůstající se populace. Mnohokrát se bude v rodině vyprávět o tom, jak v roce 1954 táta v pondělí v sedm ráno čekal před přívěsem, kde měli kancelář šéfové, kteří dohlíželi na staveniště, a požadoval, aby mohl koupit poslední dostupný dům.

Nový dům byl perfektní. Měl dvě místnosti dole a dvě nahoře, s páskem hrubé omítky s oblázky mezi přízemím a arkýři nahoře. Obyvák, kde jsme obvykle jedli, dívali se na televizi, seděli a dělali prakticky vše, měl 8 x 12 stop. V té druhé místnost dole, předsíni, byly uložené svatební dary a alkohol. My tři jsme tam každou neděli obědvali a každý rok tam byl postaven vánoční stromeček. Kromě toho jsme ji nepoužívali.

Dům číslo 34 na Simon Road měl svou vlastní garáž, kde můj táta trávil víkendy a hrabal se ve svém autě. Před domem byla malá zahrádka a trochu větší byla vzadu.

V červnu roku 1960 mě máma porodila v nemocnici Sorrento Maternity Hospital v Solihullu. Porod byl bez komplikací. Nikdy se mnou nebyly problémy, říkala mi. Brzo mě přivezli zpět z nemocnice, v tu chvíli už byl dům dobře zabydlený a pohodlný, dokonale útulný pro novorozeně.

Rodiče mě pojmenovali Nigel. Byla to docela neobvyklá volba. Moje druhé jméno bylo John.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *