2 Jack, Jean a Nigel

Kostel prostě byl. Jako elektřina, teplo nebo černobílá televize – něco, co prostě existovalo. Předpokládal jsem, že tam všichni chodí pětkrát do týdne. Nevěděl jsem, že jsem jeden z podmnožiny, druhu. Římský katolík.

Neptáte se na věci, jako je tahle, když jste malí. Nikdy jsem se neptal, proč máma a já chodíme skoro každý den do kostela nebo proč, když nás táta v sobotu vezl, jen nás vyhodil a poté vyzvedl.
Mí rodiče vyrůstali v centru Birminghamu. Máma se narodila v Liverpoolu, ale když byla batole, její rodina, Hartovi, se přestěhovala do Birminghamu na Colemeadow Road, kde obývali velký rodinný dům na rohu. To místo potřebovali. Máma byla z pěti sourozenců, dokud její sestra Nora neporodila Trevora, kterého rodina vychovávala, což dělalo šest. Mámin táta, Joseph, který zemřel, než jsem se narodil, strávil svůj produktivní věk v pracovních vztazích. Původně pracoval pro svaz, který stavěl lodě, poté se přestěhoval do Birminghamu za lepší prací. Primátor Birminghamu mu byl na pohřbu.  Nahoru po ulici, od domu Hartových, obydlí byla menší, těsné viktoriánské řadové domky, které byly dobře stavěné, malé ale hrdé, se záchodem vzadu.

5                                                              6
7

Taylorovi bydleli v jednom z nich, v domě číslo 10. Můj táta Jack, se narodil jako John v roce 1920. Díky tomu byl – v roce 1939 mu bylo devatenáct – primárním masem pro druhou světovou válku. Byl poslán do Egypta, kde mu dali správní místo; dělal záznamy, řídil náklaďáky a vozil důstojníky po základně. Jeden víkend měl mít volno a být v Káhiře, ale vyměnil si volno s jiným vojákem. Tento dobrý skutek nezůstal nepotrestán. Ten víkend se německá armáda zmocnila základny, kde byl umístěn táta, a byl s mnoha dalšími zajat. Britští zajatci byli poté transportování přes Itálii do Německa, kde byli internováni ve Stalagu 344.

Zbývající tři roky války strávil táta tam. Byl nucen žít ze syrových brambor, slabých polévek a příležitostných balíčků s jídlem od Červeného kříže. Alespoň nekouřil, tak mohl své příděly tabáku vyměnit za několik brambor navíc.

Máma mi tajně říkávala: „Táta prožil ve válce hrozné časy, ale nikdy o nich nebude mluvit.“ Tátovy válečné vzpomínky byly ten hnědožlutý slon v našem obýváku. Nikdo o něm nemohl mluvit, ale všichni jsme s tím žili, stále, o dvacet let později.

Teď je mi jasné, že táta měl posttraumatickou stresovou poruchu a to, co opravdu potřeboval, byla terapie, které by se mu v této době dostalo. Nejvíce, co se komu podařilo na toto téma dostat, když byl zatlačen do kouta, bylo: „V porovnání s Georgem jsem to měl lehké.“

George byl tátův bratr. Jejich otec zemřel, když táta měl pět a George deset, tak se George stalo něco jako náhradní rodič. Táta si ho idolizoval. George sloužil na Barmě a byl zajat Japonci a umístěn do dolu blízko Nagasaki, pouhé míle od místa, kde byla svržena atomová bomba, a cítil ten výbuch.

Když se táta po válce dostal zpět do Birminghamu, uprostřed oslav dne vítězství, jeho matka Frances a jeho starší sestra Elsie byly velmi šťastné, že ho vidí. Ale v domácnosti stále panovalo silné napětí, protože nikdo nedostal zprávu od George, dokonce ani nikdo nevěděl, zda přežil, a tohle vrhlo stín na tátův návrat.

Za necelý rok, ve scéně, kterou by mohl zrežírovat Steven Spielberg, čekal táta na autobus, který ho zaveze do práce, když nejasně rozpoznal postavu, kráčející naproti němu ulicí z ranní mlhy. Byl to jeho bratr George, volný ode dne vítězství nad Japonskem, ale vychrtlý a vyčerpaný nejen svým zajetím, ale také dlouhou cestou z Tichomoří a poté napříč Spojenými státy vlakem.
Jsem si jistý, že táta Georgovi přidal taky jinak. Ale byli vyrovnaní, každý se svým nadměrným smyslem pro zodpovědnost, a mezi těmito muži neukápla jediná slza. Potřásli si rukou, možná se objali. Táta možná nechal projet několik autobusů, ale velmi pochybuji, že si vzal volno. Jakékoliv slzy ronily ženy.

Tento příběh se tátovi tak těžko vyprávěl, že ho se mnou nesdílel, než mu bylo přes osmdesát a mě přes čtyřicet.

Druhá světová válka byla všudypřítomná, když jste vyrůstali v šedesátých letech v Anglii. Byla ohromná událost, která zasáhla každého. Přes tátovu neochotu do ní jít, nikdo jiný o ní nemohl přestat mluvit. Ovládala televizi a filmy.

Máma, Jean, narozena jako Eugenie, měla své vlastní válečné zážitky, pracovala na montážní lince automobilky Austin v Longbridge, která byla přestavěna, aby vyráběla části pro masivní bombardéry Avro Lancaster. Také, když jí ve čtyřicátých letech bylo přes dvacet, se těšila ze společnosti a přátelství na odpolední směně.

V roce 1946, průběh života, který byl přerušen válkou, začal znova a přemýšlení se vrátilo k normálu: práce, manželství a zakládání rodin. Vrátila se naděje. Máma s tátou o sobě jako sousedé věděli léta, ale znali se pouze od vidění. Táta byl dobrý kamarád máminých bratrů, Sida a Alfa, a jedné noci, na Billesley Arms, ti tři zosnovali plán.

Další jasné listopadové sobotní ráno táta kráčel blokem k domu Hartových a zaklepal na vchodové dveře. Jelikož ho rodina znala, ihned ho pozvali dál. Ale tentokrát tam nebyl, aby se zeptal, jestli by Sid nechtěl jít zítra rybařit nebo jestli půjde Alf hrát později bowls do Billesley. Byl tam, aby se starého Joe Harta zeptal, jestli by mohl vzít jeho mladší dceru Eugenie na rande.

Nemyslím si, že kterýkoliv z mých rodičů očekával hodně od lásky a manželství. Oba byli praktičtí lidé, chtěli mít rodinu a nechtěli zestárnout sami. Oba cítili obrovský vděk, že je ten druhý chtěl a přijal, ale nikdy to tak nevyjádřili.

Od první schůzky věděli, že se k sobě dobře hodí, a věděly to i jejich rodiny a přátelé. V jejich komunitě bylo jejich partnerství symbolem přežití v následcích války; dvě rodiny dělnické třídy daly své nejmladší k sobě. Jejich manželství bude mnohým velkou chloubou.

Všech čtyřicet dva hostů na svatbě od sebe žilo jen několik mil. Když mi bylo deset, byli v mém životě téměř vším; byli látkou, která mě tvořila. Byli to slušní, upřímní a milující lidé. Byl jsem vychován, abych je miloval stejně, jako oni milovali mě – bez úsudků a bezpodmínečně. Na svatbě mých rodičů bylo něco, co představovalo vrchol života rodiny anglické dělnické třídy.

V padesátých letech  19. století byl nedostatek nových dostupných domů, další odkaz války, takže poté, co se máma s tátou vzali, dočasně se usadili s máminými rodiči.

Brzy se stanou částí diaspory dělnické třídy, která se musela přestěhovat z center měst do nových sídlišť a zahradních měst, která byla postaveny, aby nahradila rozbombardované centra a ubytovala rozrůstající se populaci. Mnohokrát se bude v rodině vyprávět, jak v roce 1954 táta v pondělí v sedm ráno čekal před přívěsem, kde měli kancelář šéfové, kteří dohlíželi na staveniště, a požadoval, aby mohl koupit poslední dostupný dům.

Nový dům byl perfektní. Měl dvě místnosti dole a dvě nahoře, s páskem hrubé omítky s oblázky mezi přízemím a arkýři nahoře. Obžvák, kde budeme jíst, dívat se na televizi, sedět a dělat prakticky vše, měl 8 x 12 stop. Ta druhá místnost dole, známá jako „přední místnost“, byla ta, kde byly uložené svatební dary a alkohol. My tři jsme tam každou neděli obědvali a každý rok tam byl postaven vánoční stromeček. Kromě toho jsme ji nepoužívali.

Dům číslo 34 na Simon Road měl svou vlastní garáž, kde můj táta trávil víkendy a hrál si se svým autem. Před domem byla malá zahrádka a trochu větší byla vzadu.

V červnu roku 1960 mě máma porodila v nemocnici Sorrento Maternity Hospital v Solihullu. Porod byl bez komplikací. Nikdy se mnou nebyly problémy, říkala mi. Brzo mě přivezli zpět z nemocnice, v tento okamžik už byl dům dobře zabydlený a pohodlný, dokonale útulný pro novorozeně.
Rodiče mě pojmenovali Nigel. Byla to docela neobvyklá volba. Moje druhé jméno bylo John.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *