19 Music Never Sounded Better

V únoru jsme s Nickem obcházeli koncertní místa v Birminghamu a hledali jsme netradiční místa, na kterých bychom hráli, jako galerie a kavárny. Přestože naše rezidence v hospodě Crown sloužilo kapele Dada dobře, nyní jsme se dohodli, že uděláme cokoliv, abychom se vyhnuli okruhu hospod. Zatuchlé, nasáklé pivem, viktoriánské koberce a ponuré vitráže pro nás byly umíráčkem.

Dělávali jsme si srandu z kapel, které se zdály být neustále v rezidenci v těch samých starých, unavených hospodách, které tvořily méně inspirativní konec místní birminghamské rockové scény. Na rádiu BRMB noční DJ Robin Valk vždy říkával: „A ve středu zazáří v hospodě Barrel Organ kapela Bright Eyes.“ Hroutili jsme se v záchvatu smíchu. Zářili teď v Barrel Organ po tolik let, že bylo těžké uvěřit, že ještě nějaká záře zbyla.

27

Jediná kapela, která to dělala správně, byli Fashion. The Police zavedli do hudebního slovníku pojem „bílé reggae“ a Fashion ho měli hodně. Také měli zajímavý elektronický aspekt synthpopu, který jsme shledávali atraktivním, a toho nejzábavnějšího bubeníka na scéně, Dicka Davise. Navíc, díky Mulliganovi (baskytarista Fashion), blonďatému studentu umění s dredy, který hrál na klávesy a na basu, měli ty nejlepší letáky, jaké město kdy vidělo.

Sledovali jsme Fashion pozorně, v podstatě stejným způsobem, jako jsme sledovali UB40, kromě toho, že s Fashion to bylo více o konceptu; síla a podstata byla v nápadech.

Jedno páteční odpoledne jsme Nick a já navštívili galerii Ikon v centru města, jako součást našeho pokračujícího hledání speciálních koncertních míst, a diskutovali jsme s nimi o možnosti pořádání happeningu. Jdouc odsud pěšky ulicí Hill Street, všimli jsme si plakátů na „Bowieho noc“ v nočním klubu s názvem Rum Runner. „Nové zvuky, nové styly“, sliboval plakát.

Vypadá to zajímavě.

Šli jsme až na Broad Street a zaklepali na dveře klubu Rum Runner.

Jediná věc, co jsem věděl o Rum Runner, byla, že je hodně staromódní. Nikdy jsem tam nebyl. Nick taky ne. Rum Runner nebyl na našem radaru. Vždy jsem předpokládal, že přitahuje starší klientelu, stejně jako jazzový klub Opposite Lock za rohem. Byl použitý jako místo v seriálovém dramatu Gangsteři, z produkce birminghamské BBC.

Poslali nás nahoru po požárním schodišti do kanceláře klubu, kde jsme se seznámili s Paulem Berrowem, vysokým, celkem sympatickým chlápkem, oblečeným v uhlazeném ne-birminghamském oblečení; hedvábné šály, kravaty, obleky se seersuckeru a ručně vyrobené trička, to bylo Paulovou doménou.

Nahráli jsme další sadu písní ve studio Boba Lamba, tentokrát s Jeffem Thomasem za mikrofonem, a podali jsme tuto kazetu Paulovi, doufajíce že by si ji někdy v budoucnu poslechl.

Ale Paul ji chtěl slyšet tam a tehdy. Nedočkavě odpověděl: „Následujte mě, kluci. Poslechněme si to dole.“

Částečně za tím, že Paul chtěl pustit naši kazetu hned, bezpochyby stálo to, že byl velmi pyšný na aparaturu v klubu Rum Runner a byl rád, že ji měl komu ukázat. On a jeho bratr Michael byli v klubu Studio 54New Yorku a byli unešení. A vytvářeli něco podobného doma. Jejich otec vlastnil řetězec nejlepších míst ve městě – klubů a kasin – a dal svým synům Run Runner jako dárek.

Michael, uvážlivější z bratrů, tam ten den nebyl. Kdyby tam byl, nevím, zda by se zbytek té příhody odehrál.

Paul zapnul zesilovač a čtyři repráky, asi 180cm vysoké, se probudily za bzukotu k životu.

Strčil kazetu do přehrávače a zmáčkl „play“.

Hudba nikdy nezněla líp, jako v té místnosti.

Paulovi se líbilo, co slyšel na kazetě, a vypadalo to, že se mu s Nickem líbíme. Byl od přírody optimista a idealista.

„Tohle je zatraceně zajímavé“, řekl. „Bratr a já jsme přemýšleli, že se dáme na management. Proč nepřijdete dnes v noci do klubu a nepřivedete s sebou zbytek kluků?“

Proto jsme se později té noci objevili s Nickem, abychom Paulovi představili zbytek kapely – náš kvintet s Rogerem za bicími, Alanem Curtisem na kytaru a Jeffem Thomasem za mikrofonem. Vypadalo to, že si všichni dobře rozumíme, tak Paul souhlasil, že nám zařídí vystoupení v klubu, v březnu, s kapelou Fashion jako hlavním aktem, a Duran Duran jako předskokany.

O několik dní později jsme přestěhovali naši aparaturu do klubu Rum Runner. Jeden z barů nebyl využíván a stal se místem, kde jsme aparaturu zapojili. Paul řekl, že tam můžeme přes den cvičit.

Mít spojení s Rum Runner bylo pro Duran Duran rozhodujícím. Paul a Michael se stali našimi patrony a toto zařízení nás efektivně reprezentovalo.

Dohoda byla jasná: naší prací bylo psát písně a zdokonalovat náš zvuk, a bylo zodpovědností bratrů Berrowových, aby nám našli místa, kde budeme hrát, koupili nám výbavu, kterou jsme potřebovali, a nakonec nám zajistili nahrávací smlouvu.

12. března jsme poprvé hráli v klubu, na nízkém provizorním pódiu vedle stánku DJe. V tu dobu se to zdálo být našim nejlepším vystoupením k dnešnímu dni a já byl spokojený s tím, kde jsme byli a kam jsme mířili. Ale v 8 hodin následujícího rána mi zavolal Alan Curtis. Byl v servisní oblasti dálnice M1. Úzkostlivě strkal mince do telefonní budky a snažil se mi vysvětlit: „To místo se mi nelíbí. Znervózňuje mě. Jedu zpět do Londýna.“

Prostě jsem to nechápal.

Musel se dívat na Gangstery.

Potom se Jeff začal hádat s Paulem. Hudební rozdíly, mezi zpěvákem a manažerem? Jeden z nich musel jít. A nebyl to Paul. Jiného zpěváka jsme najít mohli, ale manažer jako Paul přijde jednou za život.

Zůstali jsme s Paulem a Jeff byl ze hry. Teď jsme hledali zpěváka a kytaristu.

Přesto to nebylo až tak skličující. Náš závazek Paulovi, Michaelovi a klubu Rum Runner nám dal stupeň pohodlí, jaký jsme předtím nezažili.

Paul a Michael investovali do nějaké aparatury pro nás. Potřeboval jsem si polepšit od levné basy Hondo, kterou jsem používal a těžkopádné kombo, které mě doprovázelo. Vyměnil jsem ho za úhledné kombo Peavey a reproduktorovou bednu, která s ním ladila. Pro mou další basu jsem hledal nějakou, kterou budu moct považovat za svou. Nějakou se stylem.

Dalším příkladem toho, jak se měnila pravidla na začátku osmdesátých let, bylo ve výrobě hudebních nástrojů. Fender a Gibson měli v hudbě sedmdesátých let monopol. Každý hrál na Fender nebo Gibson a většina baskytaristů používala Fender Precision. Nechtěl jsem být součástí jakékoliv tradice. Bylo to časem nebo tím, že jsem byl teenager? Jak jsem zestárl, tradice, a být součástí kontinua baskytaristů, autorů a umělců, se pro mě stala důležitějším.

Ale v roce 1980 jsem chtěl stát co nejvíc stranou od toho, co přišlo předtím. Z Japonska přicházela vlna výrobců, vyrábějících nástroje, které byly mohutné a stylové a bylo všeobecně známo, že uspěly. To samé se stalo s auty o deset let později.

Líbily se mi basy Ibanez, které používal Sting, ale byly drahé. V obchodě Jones a Crossland na Queensway jsem viděl a zkusil si basu, která se mi na pohled líbila, od Japonského výrobce, o kterém jsem předtím neslyšel, Aria. Vypadala podobně, jako Ibanez, a v nabídce byly dva modely; 1200, který měl dva snímače a aktivní elektroniku – která vyžadovala 6V baterky, aby ji napájely –; a model 600, s jedním snímačem, žádnou aktivní elektroniku, ale byl elegantní a velmi pěkný, ze dřeva dvou barev. Byla taky o polovinu levnější. Možná Berrowovi tu útratu platili, ale neměl jsem v úmyslu je využívat.

Byla to dobrá volba; Aria se stala mým charakteristickým nástrojem a dostal mě kolem světa.

Nikdy jsem neměl ten druh vztahu se svými baskytarami, jak člověk slýchává ostatní kytaristy mluvit o svých šesti-strunných milenkách. Nevařím snídani se svou basou upnutou, a nikdy jsem nebyl známý s tím, že bych si ji bral do postele. Jen jednou či dvakrát v opravdu zoufalých dobách. Nikdy ze mě nebyl blázen do techniky a pořád používám komba Peavey.

Každou noc jsme v klubu Rum Runner byli vystaveni tomu nejlepšímu ze současné hudby – Evropská taneční hudba, funk, disco a jazz funk – vše doprovázenou stálým proudem archivního vína, šampaňského, trochu si zakouřit teď a potom znova, a dokonce i trochu drog.

Několik dalších měsíců jsme strávili konkurzy na zpěváka a kytaristu. Přicházeli za námi z celé oblasti Midlands, někteří z ještě větší dálky – odpovídali na inzeráty, které jsme podali do hudebního tisku. Kytaristům jsme říkali, že zpěvák je nemocný a to samé jsme o kytaristovi říkali zpěvákům. A celou tu dobu jsme Roger, Nick a já vylepšovali to, co bylo páteří pro styl, který se stal zvukem Duran Duran.

Andy Taylor se narodil na severovýchodním pobřeží Anglie, v Cullercoatsu, okres Northumberland. Tvrdej chlap z tvrdýho kraje. Že chce být kytaristou, se ve svém životě rozhodl brzy. Byl o rok starší, než já a nešel na vysokou školu, tak už pracoval několik let profesionálně jako hudebník. Měl kapelu, která pravidelně dělala turné po leteckých základnách v Německu. Andy zpíval, hrál na kytaru a řídil dodávku Ford a dokázal ji opravit, pokud to bylo nutné. Jeho zkušenost byla úplně jiná než naše.

Noc předtím, než přijel Andy, aby se s námi potkal a hrál, jsem sledoval kytaristu Garyho Moora v televizi. Byl jsem unesen jeho schopností „přepnout“ z blues rocku na neklidné funkové styly. Cítil jsem, že naše kapela potřebuje podobnou úroveň umu a všestrannosti. Gary Moore byl náhodou Andyho oblíbený kytarista. Andy nevypadal jako jeden z nás. Objevil se, na sobě tričko s logem ve stylu tabulky čokolády Kit Kat, na kterém bylo napsáno „Have a break/Have a kwik kwap“. Jak Nick vždy říkával, budoucnost byla předurčená.

A je to pravda. Nemluvil nebo nevypadal jako jeden z nás, ale byli jsme propojeni skrz hudbu, a to bylo vše, na čem záleželo.

Andymu se líbilo, co se stalo v den jeho konkurzu, a souhlasil, že se přestěhuje do Birminghamu. Paulův bratr Michael věnoval Andymu volné místo ve svém bytě, a Andy brzo trávil většinu svých nocí s modelkou Janine Andrews, známé z Page 3 z novin The Sun. Birminghamský život mu vyhovoval.

Třetí Taylor? To je vtip? Po celé týdny si Nick myslel, že ano. Teď už jsme byli opět čtyři.

Obchodní partner Paula a Michaela na poloviční úvazek, Keith Baker, začal posedle trvat na tom, abychom přijali místní krásku a servírku v klubu Rum Runner, Elayne Griffiths, jako naši zpěvačku.

Několik týdnů měla tato myšlenka nějakou hodnotu. Přinesli do klubu kamery, aby ji natočili, jak zpívá dvě z našich skladeb. Sundal jsem si brýle, protože jsme jen dělali, že hrajeme a nepotřeboval jsem pořádně vidět na hmatník. Po filmování Elayne poznamenala: „Měl by sis pořídit kontaktní čočky. Bez těch brýlí vypadáš roztomile.“

Jo?

Mezi Andym, Rogerem, Nickem a mnou vládl pocit, že Elayne nebyla tou pravou zpěvačkou pro naši kapelu. Nebylo to naší vizí. Ve skutečnosti jsme se stali její doprovodnou kapelou.

Konkurzy pokračovaly.


Komentáře

19 Music Never Sounded Better — 2 komentáře

  1. Čauky, rád bych si početl, bude ještě pokračování? Případně, kde se dá sehnat alespoň v anglištině?
    Díky. M.

    • Pokračování určitě bude, akorát mám momentálně problémy s USBčky, takže se nedostanu k disku, kde mám rozdělaný překlad. Jakmile problém vyřeším, dopřekládám další kapitolu. Originál zašlu v PDFku :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *