17 Legs for Days

Abychom doprovodili naše nová jména a zvuk, který nám Bob pomohl vytvořit, na pódium, potřebovali jsme kytaristu na plný úvazek. Bylo jasné, že mám lepší pocit z baskytary a dynamika bicích/basy, kterou jsme spolu s Rogerem dál rozvíjeli, fungovala. Navíc v roce 1979 byly stovky děcek, které chtěly hrát na kytaru a velmi málo těch, kteří chtěli hrát na basu. Setkali jsme se s Alanem Curtisem, Londýňanem, který žil v Cradley Heath se svojí přítelkyní, a požádali ho, aby se k nám přidal. Přivedli jsme našeho kamaráda Fozziho z kapely Vision Collision jako příležitostného komparzistu, aby přidal oduševnělé doprovodné vokály. Sebejistota kapely na jevišti rostla.

Ve squatu vzbudil náš nový hudební směr pohrdání a podezření. Když jsme po vystoupení přenášeli aparaturu zpět po schodech nahoru do Andyho pokoje, byli jsme konfrontováni slovy „DISCO JE NA HOVNO!“, natřenými červenou barvou na domovních dveřích.

23

24

25

Na to, abychom se obtěžovali takovýmto dětinstvím, jsme byli příliš hnáni vlastním pokrokem. Puritáni the Hawks – neboť to byli oni s tím štětcem – už nebyli v kurzu. My jsme dělali něco nového, čerpali jsme inspiraci z toho, co se dělo TEĎ, ne před dvaceti lety. Snažili jsme se inovovat. Oni byli pozadu.

Ale vše nebylo růžové. Náš vztah s Andym se začal rozpadat a po několika dalších vystoupeních s ním jsme se rozhodli ho nechat odejít. Nebylo to osobní, ale Nick, Roger a já jsme si prostě nedokázali představit, že bychom se s ním vydali na tu dlouhou cestu za úspěchem, což bylo právě to, co jsme chtěli.

Nahradili jsme Andyho Jeffem Thomasem, zpěvákem z Rogerovy staré kapely, the Scent Organs. Zůstala s námi Andyho přítelkyně Jane, která teď chodila s Nickem, což Andyho ještě víc ponížilo, a pomáhala nám řídit kapelu. Ve stejnou dobu jsem začal chodit s ex-přítelkyní kytaristy the Hawks.

Byla to první holka, se kterou jsem spal. Následující ráno jsme spolu šli do kostela, byla to hodná katolická holka. To rozpoutalo boj kapel.

Chtěl jsem přítelkyni, to je jisté. Malá pastva pro oči nikdy neublížila žádnému hudebníkovi. Ale nechystal jsem se příliš se zavázat. Neměl jsem absolutně zájem o manželství a příliš jsem se obětoval klukům v kapele, na to abych byl dobrým přítelem. Ve skutečnosti, nebyl jsem ničí představou o dobrém příteli po dalších dvacet let nebo nějak tak.

Jane, Nick a já jsme se té zimy poprvé vydali naproti nahrávacím společnostem v Londýně.  Vzali jsme naše nejnovější demo nahrávky do společností Island, Phonogram a EMI.

Dokonce jsme se dostali do oddělení pro objevování talentů společnosti Island a komusi jsme tam pustili naše skladby.

„Odkud jste chlapci?“
„Z Birminghamu.“
„Ze severu, co? Jaký je název kapely?“

Řekli jsme mu. Poklepával kazetou o dlaň a uvažoval.

„Dobře. Pojďme si to pustit.“

Poslouchali jsme. Pochvalně přikyvoval. Potřeboval jsem na záchod. Po poslední skladbě vytáhl kazetu z přehrávače a nabídl nám ji zpátky.

„Můžete si ji nechat. Je na ní naše číslo.“

Podíval se lépe, jako by se ujišťoval, že jsme nelhali.

„Jo, dobře. Dobré vědět. Děkuji, že jste přišli.“

A byli jsme zpátky na ulici na náměstí svatého Petra.

Do Vánoc se Jane od nás odloučila. Škoda. Měla sexy dlouhé nohy. Ale nestačily na to, aby nám získala smlouvu.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *