16 Plans for Nigel

Dalším krokem bylo přijít do skutečného nahrávacího studia. Bob Lamb (producent, který stál za prvními demo nahrávkami kapely) se brzy po tom stal legendou mezi birminghamskými kapelami. Byl bubeníkem v kapele Stevena Gibbonse, hlavním produktu birminghamského rocku před punkovou érou. Jejich úspěch nebyl zrovna obrovský, ale dostali se do Top of the Pops s jejich předělávkou skladby Chucka Berryho – Tulane a byli na turné po amerických arénách, jako předkapela pro the Who, kteří byli jejich fanoušky. Bob investoval svůj honorář do malého, ale dokonalého nahrávacího studia se čtyřstopým záznamem, vestavěného do obývacího pokoje jeho bytu v Kings Heath.

Byl to soucitný a povzbuzující producent, který stál u zrodu kapely UB40, když produkoval jejich první hit King, a jejich debutové album Signing On. Bylo to inspirativní pro birminghamské kapely, protože UB40 byli unikátní; šli svou vlastní cestou – nahráli své album s minimálním rozpočtem, vydali ho skrz vlastní vydavatelství – a skončilo to celosvětovým hitem.

Andy Wickett, Roger, Nick a já jsme si na den rezervovali Bobovo studio. Poprvé jsme byli vystavení vícestopému nahrávání. První věcí, co Bob udělal, bylo nazvučit Rogerovy bicí. Nikdy předtím jsem neviděl, jak se to dělá. Věnoval čas tomu, aby každý buben zněl správně. Zaujaly mě ty kabely, konektory a knoflíky. Nechápal jsem, že tak dlouho trvalo, než jsem slyšel první nahrávku. Nahráli jsme čtyři skladby, mezi nimi první návrh na Girls on Film. Nahrál jsem basovou linku, s Rogerem za bicíma a potom nahrával s playbackem kytary zvlášť, jelikož jsme stále ještě nenašli kytaristu na plný úvazek. Když jsme zpětně poslouchali první hrubé mixy, nemohli jsme uvěřit tomu, co Bob udělal s naším zvukem. Byl naprosto inspirován disco zvukem a nahrál Rogerovu hajtku zvlášť; trik, který se naučil od Amerických disco producentů. Byli jsme semknutí a funky, a s Bobovou pomocí jsme se přesunuli z našeho křehkého prostředí umělecké školy, abychom vytvořili zvuk taneční, životaschopné popové skupiny.

Na kazetě s demo nahrávkami jsem se objevil uveden pod mým rodným jménem, Nigel. Nebylo to dlouho před tím, co jsem se rozhodl, že popová hvězda, co se jmenuje John Taylor, zní lépe než Nigel Taylor.

Už léta jsem měl Nigela dost. Ti pitomci kolem mě si z něj rádi dělali srandu. V televizním skeči Upperclass Twit of the Year v Monty Pythonovi, se největší pitomec ze všech jmenoval Nigel. Školní den, který následoval po odvysílání, byl noční můra. A kapela XTC právě vydala skladbu Making Plans for Nigel, o hrozně zásadovém svatouškovi ze sousedství.

Jména Nigel jsem se musel zbavit.

Ale John – Johhny – byl rocker. Johhny Rotten, Johnny Thunders, Johnny Ramone.

Bylo to víc, než si přisvojit pseudonym. Potřeboval jsem objevit sebe sama. Nebýt maminčin mazánek. Nechtěl jsem, aby mi kdokoliv říkal Nigele; kapela, mí přátelé, moje rodina. Trvalo mámě roky, než si zvykla na Johna.

Chovají se lidé jinak k Johnovi, než k Nigelovi? Je to jako blondýny a brunety.

21

22

Kdybych měl větší vizi, držel bych se Nigela a byl bych jediný Nigel v hudebním byznysu plném Johnů. Ale zas tolik jsem si nevěřil.

Každopádně, změnit si jméno byl závazek, prohlášení záměru, jako nový účes. Trvalý.

Nick a já jsme byli v tomhle zajedno. Smýšleli jsme stejně. Ale jemu se jeho křestní jméno líbilo. Bylo to jeho příjmení – Bates – které mu nepasovalo. Dlouho jsme prodiskutovávali naše příslušné alternativy.

John, Johhny, Jon Ravel? Možná.

Nicholas, Nick, Nik Dior?

Nakonec jsme se dohodli na prozaičtějším Johnu Taylorovi a Nicku Rhodesovi.

Zdálo se, že Rhodes je ta správná kombinace vysokého a nízkého umění, čerpali jsme od manažera the Clash, Bernieho, a vysoké módní kněžky, Zandry.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *