16 Plans for Nigel

Dalším krokem bylo vstoupit do skutečného nahrávacího studia. Bob Lamb (producent, který stál za prvními demo nahrávkami kapely) se chystal stát legendou mezi birminghamskými kapelami. Byl bubeníkem v kapele Stevena Gibbonse, hlavním produktu birminghamského rocku před punkové éry. Jejich úspěch nebyl zrovna obrovský, ale dostali se do Top of the Pops s jejich předělávkou skladby Chucka BerryhoTulane a byli na turné po amerických arénách, jako předkapela the Who, kteří byli jejich fanoušky. Bob investoval svůj honorář do malého, ale dokonalého nahrávacího studia se čtyřstopým záznamem, vestavěného do obývacího pokoje jeho bytu v Kings Heath.

Byl to soucitný a povzbuzující producent, který stál u zrodu kapely UB40, když produkoval jejich první hit King, a jejich debutové album Signing On. To bylo inspirativní pro birminghamské kapely, protože UB40 byli unikátní; šli svou vlastní cestou – nahráli své album s minimálním rozpočtem, vydali ho skrz vlastní vydavatelství – a skončili s celosvětovým hitem.

Andy Wickett, Roger, Nick a já jsme si na den rezervovali Bobovo studio. Poprvé jsme byli vystavení vícestopému nahrávání. První věcí, co Bob udělal, bylo nazvučit Rogerovy bicí. Nikdy předtím jsem neviděl, jak se to dělá. Věnoval čas tomu, aby každý buben zněl správně. Zaujaly mě ty kabely, konektory a knoflíky. Nechápal jsem, co tak dlouho trvalo, než jsem slyšel první playback. Nahráli jsme čtyři skladby, mezi nimi první návrh na Girls on Film. Nahrál jsem basovou linku, s Rogerem za bicíma a potom nahrával s playbackem kytary zvlášť, jelikož jsme stále ještě nenašli kytaristu na plný úvazek. Poslouchaje zpětně první hrubé mixy, nemohli jsme uvěřit tomu, co Bob udělal s naším zvukem. Byl naprosto inspirován diskem a nahrál Rogerovu hajtku zvlášť; trik, který se naučil od Amerických disco producentů. Byli jsme semknutí a funky, a s Bobovou pomocí jsme se přesunuli z našeho křehkého prostředí umělecké školy, abychom vytvořili zvuk taneční, životaschopné popové skupiny.

Na kazetě s demo nahrávkami jsem se objevil uveden pod mým rodným jménem, Nigel. Nebylo to dlouho před tím, co jsem se rozhodl, že popová hvězda, co se jmenuje John Taylor, zní lépe než Nigel Taylor.

Už léta jsem měl Nigela dost. Bylo to oblíbené jméno pro pitomce pro tolik satiry. V televizním skeči Upperclass Twit of the Year (Pitomec roku z vyšší třídy) v Monty Pythonovi, se největší pitomec ze všech jmenoval Nigel. Školní den, který následoval po odvysílání, byl noční můra. A kapela XTC právě vydala skladbu Making Plans for Nigel, o hrozně zásadovém svatouškovi ze sousedství.

Nigel musel jít.

Ale JohnJohhny – byl rocker. Johhny Rotten, Johnny Thunders, Johnny Ramone.

Bylo to víc, než si vzít pseudonym. Potřeboval jsem objevit sebe sama. Nebýt maminčin a tatínkův syn. Nechtěl jsem, aby mi kdokoliv říkal Nigele; kapela, mí přátelé, moje rodina. Trvalo mámě roky, než si zvykla na Johna.

Chovají se lidé jinak k Johnovi, než k Nigelovi? Je to jako blondýny a brunety.

21

22

Kdybych pro sebe měl větší vizi, držel bych se Nigela a byl bych jediný Nigel v hudebním byznysu přeplněném samým Johnem a Johnnym. Ale zas tolik jsem si nevěřil.

Každopádně, změnit si jméno byl závazek, prohlášení záměru, jako nový účes. Trvalý.

Nick a já jsme byli v tomhle zajedno. Smýšleli jsme stejně. Ale jemu se jeho křestní jméno líbilo. Bylo to jeho příjmení – Bates – které do toho obrázku nepasovalo. Dlouho jsme prodiskutovávali naše příslušné alternativy.

John, Johhny, Jon Ravel? Možná.

Nicholas, Nick, Nik Dior?

Nakonec jsme se dohodli na prozaičtějším Johnu Taylorovi a Nicku Rhodesovi.

Zdálo se, že „Rhodes“ má správnou kombinaci vysoké a nízké kultury, jako by čerpalo od manažera the Clash, Bernieho, a vysoké kněžky módy, Zandry.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *