15 Everybody Dance

Duran Duran dále hráli v kulturním středisku Cannon Hill Arts Centre 8. května (50 pencí za lístek) a potom v klubu Barbarella’s 1. června.

Jdouce zpět do Hollywoodu z konečné stanice autobusu Maypole, Nick a já jsme byli přesvědčení, že Duran Duran mají budoucnost. Opravdu jsme se spojili s davem v klubu Barbarella’s. V jejich reakci na to, co děláme, bylo dost pozitivity, aby nás podpořili. Byli jsme na správné cestě.

A potom, pohroma.

Po vystoupení v Barbarella’s uběhlo několik dní, kdy jsme já ani Nick nemohli sehnat Steva nebo Simona. Co se to sakra dělo?

A potom se k nám dostalo, že oba dělají hudbu ve squatu Cheapside s několika členy kapely TV Eye, další místní kapelou. A můj nejstarší kamarád, David Twist, mezi nimi.

20

Rychle jsem jel k Nickovi domů na Mill Close.
„Věřil bys tomu kur**?“ řekl jsem.
„Ču*áci!“ odsekl Nick.
To nebyl čas, abychom hráli Chartbuster (desková hra ze světa pop music). Sázky na to byly příliš vysoké.

Byli jsme rozrušení. Ale ne zničení. Byli jsme naštvaní.

Vztek je dobrý.

Vztek je podněcující. Všimli jste si někdy, jak často hraje fotbalový tým lépe poté, co je jeden z hráčů poslán ze hřiště? Spisovatel a novinář Malcolm Gladwell o tom určitě musí mít teorii. Všechno se obrátilo proti nám. Steve a Simon si dovolili s námi nepočítat, mysleli si, že to bude lepší bez nás.

Ustoupili jsme do místnosti nad obchodem s hračkami a osnovali naši pomstu.

Museli jsme tuhle krizi zvrátit.

Co jsme Nick a já udělali? Zavolali jsme Andymu Wickettovi, zpěvákovi kapely TV Eye, o kterém jsme věděli, že byl teď bez práce, a požádali jsme ho, aby se přidal k Duran Duran. Vzal to všema deseti. Byla to uzavřená hra škatule hejbejte se s birminghamským přízvukem.

Andy uspořádal setkání s Rogerem Taylorem, bubeníkem jedné z těch lepších birminghamských kapel, the Scent Organs. My čtyři jsme se potkali další pátek na domácí party.

Roger Taylor je jeden z nejmilejších chlápků kdokoliv mohl kdy potkat. Pracoval na výrobní lince v závodě na auta RoverSolihullu, jako jeho otec, ale chtěl dělat hudbu na plný úvazek.

Na chlapa, který neměl nic radši, než se vymlátit na svých bicích, měl Roger velmi pohodové a bezstarostné chování. Bylo na něm něco neformálního z padesátých let, s jeho sestřihem Jamese Deana a fajnovým stylem. A jeho pověst ho předcházela. Když před rokem hráli the Damned v klubu Barbarella’s, jejich bubeník Rat Scabies vstal zpoza bicích a vyzval kohokoliv z publika, aby usedl na jeho místo. Roger to udělal.

Nikdy jsem si nepředstavoval, že by s námi chtěl Roger hrát. Přemýšlel jsem o něm, jako by byl na jiné úrovni. Ale cítil, kam vítr fouká a nechtěl se jenom tak plácat bez cíle. Chtěl dělat hudbu, která měla energii a postoj punku, ale která byla také nová a odlišná. Souhlasil, že přijde a zaimprovizuje si s Andym, Nickem a se mnou.

Duran Duran verze 2.0 se přesunuli z hračkářství a vyložili aparaturu v druhém patře squatu Cheapside kapely TV Eye, kde Andy Wickett stále bydlel a uplatňoval novou hudební zónu přívětivou budoucnosti, zatímco the Subterranean Hawks, Stevova a Simonova nová kapela – ti bastardi! – byla ve třetím patře, pracující na jejich odkazu Rolling Stones/Boba Dylana.

Scéna byla připravena na vážný souboj kapel.

Nevyhnutelně se obě strany potkávaly; v nevyhrazených časech byla setkání v neutrálních „demilitarizovaných“ oblastech jako byla chátrající přízemní kuchyně, kde se nikdy nemylo nádobí a vyměňovali se úšklebky a cigaretové papírky.

Povýšené elitářství se občas plížilo dolů z třetího patra, obzvláště když jsme začali vylepšovat náš zvuk, aby v sobě začlenil taneční beaty. Když se Roger přidal ke kapele, stále jsem hrál na kytaru, a začal jsem více pilovat rytmický styl, který by se semknul s jeho bubnováním.

Hudebně jsme se pouštěli mimo punkovou bublinu a měli jsme společenský život, který jsme museli sladit. Rádi jsme chodili do vináren, jako je Hawkins, vedle nahrávací společnosti Virgin Records na Corporation Street. Dívky tam byly přitažlivější a vítali nás a chovali se k nám lépe, než ve špinavých birminghamských hospodách.

Vinárny nás také vystavili širší hudební stravě. Když jsem poprvé slyšel skladbu Everybody Dance od Chic, bylo to ve vinárně. Dopad té skladby na mě byl obrovský, protože baskytara v ní působila jako hlavní nástroj. Nikdy jsem neslyšel baskytaru hrát takhle. Tato nahrávka pro mě byla tak revoluční, jako byla Anarchy in the U.K. Vzal jsem baskytaru, kterou měl Andy Wickett ve svém pokoji a začal jsem na ni hrát. Zjistil jsem, že dokážu docela snadno imitovat styl baskytaristy Chic, o jehož jméně jsem neměl ani ponětí, spolu s basovými linkami jiných populárních disco hitů, jako You Make Me Feel (Mighty Real) zpěváka Sylvestera. To, co jsem postrádal v technice hraní, doplnil jsem pózou.

Roger a já jsme byli nadšení při představě hraní ve stylu těchto disco kapel a začali jsme spolu tvořit zvuk. Začali jsme dokonce mluvit o rytmické sekci, výrazu, o kterém nevěřím, že byl by použit punkovou kapelou. Baskytara převládala, zakleslá v hlubokých notách spolu s Rogerovým basovým bubnem (kopákem). Líbila se mi ta souhra a výměna energie, která se mezi námi konala.

To bylo to, co mi říkali mé instinkty; soustřeď se na basu. Otázka kytaristy bude zodpovězena brzy. Rozhodl jsem se investovat něco z mých skrovných peněžních prostředků do své vlastní baskytary – levná kopie baskytary Hondo, která vypadala ošklivěji, než ve skutečnosti byla.

Často myslím na to, vzhledem k počtu hodin, které jsem v průběhu let strávil při pohledu na Rogerův obličej, jak jsem šťastný, že mám tak příjemný, nekritický a přátelský obličej, abych se na něj díval. Je také ten nejméně náladový chlápek, jakého znám. Pěkná jin pro mou jang.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *