15 Everybody Dance

Duran Duran dále hráli v kulturním středisku Cannon Hill Arts Centre 8. května za 50 pencí za lístek a potom v klubu Barbarella’s 1. června.

Když jsme z konečné stanice autobusu Maypole šli s Nickem zpět do Hollywoodu, byli jsme přesvědčení, že Duran Duran mají budoucnost. Bylo to, jako bychom s tím davem v klubu Barbarella’s měli opravdové spojení. Jejich pozitivní reakce nám byla obrovskou podporou. Byli jsme na správné cestě.

A potom, pohroma.

Po vystoupení v Barbarella’s uběhlo několik dní, kdy jsme já ani Nick nemohli sehnat Steva nebo Simona. Co se to sakra dělo?

A potom se k nám dostalo, že oba dělají hudbu ve squatu Cheapside s několika členy kapely TV Eye, další místní kapelou. A můj nejstarší kamarád, David Twist, mezi nimi.

20

Rychle jsem jel k Nickovi domů na Mill Close.
„Věřil bys tomu kur**?“ řekl jsem.
„Ču*áci!“ odsekl Nick.
Teď nebyl ten správný čas, abychom hráli Chartbuster (desková hra ze světa pop music). V sázce bylo příliš.

Byli jsme rozrušení a naštvaní, ale ne zničení

Vztek je dobrý.

Vztek je podněcující. Všimli jste si někdy, jak často hraje fotbalový tým lépe poté, co je jeden z hráčů poslán na lavičku? Spisovatel a novinář Malcolm Gladwell o tom určitě musí mít nějakou teorii. Všechno se obrátilo proti nám. Steve a Simon se rozhodli, že už s námi nepočítají. Mysleli si, že to bude lepší bez nás.

Stáhli jsme se do místnosti nad obchodem s hračkami a osnovali naši pomstu.

Museli jsme tuhle krizi přečkat.

A co že jsme s Nickem udělali? Zavolali jsme Andymu Wickettovi, zpěvákovi kapely TV Eye, o kterém jsme věděli, že byl teď bez práce, a požádali jsme ho, aby se přidal k Duran Duran. Vzal to všema deseti. Hotové škatule hejbejte se po celém Birminghamu.

Andy zařídil setkání s Rogerem Taylorem, bubeníkem jedné z těch lepších birminghamských kapel, the Scent Organs. Setkali jsme se následující pátek na domácí party.

Roger Taylor je jeden z nejmilejších chlápků, které potkáte. Pracoval na výrobní lince v závodě na auta Rover v Solihullu, jako jeho otec, ale chtěl dělat hudbu na plný úvazek.

Na chlapa, který na světě neměl radši nic jiného, než se vymlátit na svých bicích, se Roger choval velmi uvolněně a klidně. Bylo na něm něco neformálního z padesátých let, s jeho sestřihem Jamese Deana a fajnovým stylem. A jeho pověst ho předcházela. Když před rokem hráli the Damned v klubu Barbarella’s, jejich bubeník Rat Scabies vstal zpoza bicích a vyzval kohokoliv z publika, aby usedl na jeho místo. Roger to udělal.

Nikdy bych si nemyslel, že s námi Roger bude chtít hrát. Měl jsem za to, že je na úplně jiné úrovni. Ale cítil, kam tohle všechno směřuje a taky nechtěl se jenom tak plácat bez cíle. Chtěl dělat hudbu, která měla energii a punkový postoj, ale která byla také nová a odlišná. Souhlasil, že přijde a zaimprovizuje si s Andym, Nickem a se mnou.

Duran Duran ve verzi 2.0 se přesunuli z hračkářství a vyložili aparaturu v druhém patře squatu Cheapside, který patřil kapele TV Eye, kde Andy Wickett stále bydlel a na nové hudbě, která byla připravena pro budoucnost, zatímco the Subterranean Hawks, Stevova a Simonova nová kapela – ti bastardi! – byla ve třetím patře, pracující na jejich odkazu Rolling Stones a Boba Dylana.

Scéna byla připravena na vážný souboj kapel.

Obě kapely se nevyhnutelně potkávali; neplánově jsme se potkávali v neutrálních místnostech jako byla chátrající přízemní kuchyně, kde se nikdy nemylo nádobí a zatímco jsme po sobě nepřátelsky pokukovali, podávali jsme si cigaretové papírky.

Ti z třetího patra se cítili jako elita, obzvláště když jsme začali vylepšovat náš zvuk, aby v sobě začlenil taneční beaty. Když se Roger přidal ke kapele, stále jsem hrál na kytaru, a začal jsem více pilovat rytmický styl, který by se semknul s jeho bubnováním.

Po hudební stránce jsme se často pouštěli mimo punk a měli jsme společenský život, který jsme museli sladit. Rádi jsme chodili do vináren jako Hawkins, vedle nahrávací společnosti Virgin Records na Corporation Street. Dívky tam byly přitažlivější, vítaly nás a chovaly se k nám lépe, než ve špinavých birminghamských hospodách.

Vinárny nás také vystavily širšímu hudebnímu spektru. Skladbu Everybody Dance od Chic jsem poprvé slyšel ve vinárně. Dopad té skladby na mě byl obrovský, protože baskytara v ní působila jako hlavní nástroj. Nikdy jsem neslyšel baskytaru hrát takhle. Tato nahrávka pro mě byla tak revoluční, jako byla Anarchy in the U.K. Vzal jsem baskytaru, kterou měl Andy Wickett ve svém pokoji a začal jsem na ni hrát. Zjistil jsem, že dokážu docela snadno imitovat styl baskytaristy Chic, o jehož jméně jsem neměl ani ponětí, spolu s basovými linkami jiných populárních disco hitů, jako You Make Me Feel (Mighty Real) zpěváka Sylvestera. To, co jsem postrádal v technice hraní, doplnil jsem pózou.

Roger a já jsme byli nadšení při představě hraní ve stylu těchto disco kapel a začali jsme spolu tvořit. Začali jsme dokonce mluvit o rytmické sekci. Nevěřím, že o něčem takovém by kdy mluvila punková kapela. Baskytara převládala, zakleslá v hlubokých notách spolu s Rogerovým kopákem. Líbila se mi ta souhra, která se mezi námi konala.

To bylo to, co mi říkaly mé instinkty; soustřeď se na basu. Nějaký kytarista se určitě brzy najde. Rozhodl jsem se investovat něco z mých skrovných peněžních prostředků do své vlastní baskytary – levná kopie baskytary Hondo, která vypadala ošklivěji, než ve skutečnosti hrála.

Často myslím na to, vzhledem k počtu hodin, které jsem v průběhu let strávil pohledem na Rogerův obličej, jak jsem šťastný, že u sebe mám tak příjemného, nekritického a přátelského člověka. Je také ten nejméně náladový chlápek, jakého znám. Jako jin pro mou jang.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *