14 Ballroom Blitz with Synthesizers

Nevím, zda to bylo dobou, ve které jsme žili, nebo jestli mít sedmnáct je prostě takové, ale zdálo se nám, že se v tu chvíli dělo tolik okolo hudby; punk rock se přeměnil na New Wave, což byla prázdná fráze, o které se zdálo, že v sobě jímá prakticky cokoliv, co dělal kdokoliv, komu bylo méně než dvaadvacet. Bylo zde mnoho nových forem hudby, která nás inspirovala. Siouxsie and the Banshees byli mí oblíbení, a cítil jsem, že o ně mám zájem, protože jsem je viděl hrát pro 60 lidí, potom pro hlučnou stovku lidí, potom pro tisíc lidí, potom dostali nahrávací smlouvu, která je dostala do Top of the Pops.

Další kapelou, kterou jsem rád sledoval, byli the Heartbreakers, které založil bývalý člen New York Dolls Johnny Thunders. Malcolm McLaren zařídil, aby přiletěli do Británie a hráli se Sex Pistols na jejich turné Anarchy in the U.K., a nikdy vlastně neodjeli zpátky domů. Připojili se k Britským punkerům a zjistili, že zde můžou hrát pro mnohem větší publika, než ve Státech. Když byl Johnny Thunders na pódiu, bylo to něco vzrušujícího, nebezpečného a nepředvídatelného. Ten New Yorský postoj. Možná, že to byla jeho závislost na heroinu. Ale bylo to něco tak neskutečně opravdového.

Steve Jones byl vždy upřímný o tom, jaký vliv na něj měl styl hraní Johnnyho Thunderse. V dokumentu The Filth and the Fury je hrozně vtipná část, kde jsou záběru obou kytaristů prokládané, což jasně ukazuje zrovna to, jak moc z Thundersova postoje si Steve vypůjčil.

Něco podobného by se dalo udělat se mnou. Naučil jsem se vzít Thundersovy charakteristické ligatury a kytarové riffy, a transponovat je na basu, a šklebit se u toho podobně jako on. Poprvé, co jsem viděl Thunderse, bylo na pódiu na Birminghamské univerzitě. Předkapelou byla kapela, o které jsem předtím neslyšel, the Police. V tu dobu jsem propašoval na každý koncert, na který jsem šel, magnetofon na kazety, a zapnul nahrávání, když začali hrát, i když jsem neměl tušení, kdo to byl. Bylo docela možné, že kapela, o které jste do včerejška nikdy neslyšeli, se zítra stane vaší oblíbenou.

Zpěvák the Police hrál také na basu. Napadlo mě, že je to celkem chytré a celkem „nepunkové“. Po druhém čísle navázal kontakt s publikem, které se téměř celé skládalo ze studentů. Tohle jsem dobře znal, pamatuji si, že jsem si v tu chvíli myslel. Tenkrát jsem nevěděl, že Sting byl učitel a mluvil studentským stylem více než tím punkerským.

STING: „Jako další tady máme the Heartbreakers.“
(Já a jeden nebo dva další se usmějeme)
STING: „Neumějí moc dobře hrát, víte.“
JÁ: „Di do prdele!“
STING: „Kdo řekl, ať jdu do prdele!?“
JÁ: „Já to byl.“ (všechno tohle jde na kazetu)
STING: Je to pravda. Jsou to skvělí chlápci, ale neumějí hrát.“
JÁ: „Di do prdele, ty ču*áku!“
STING: „Uvidíš. Další píseň se jmenuje „Fall Out“… raz, dva, tři, čtyři…“

V the Heartbreakers se mýlil. Tu noc byli úchvatní. Když jsme v roce 1993 natáčeli na stanici BBC náš singl Ordinary World pro Top of the Pops, stál jsem vedle Stinga a sledovali jsme na monitoru záznam našeho vystoupení. Říkal jsem si pro sebe, že mu musím říct o té noci, ale než jsem otevřel pusu, napůl se na mě otočil a řekl: „Kéž bych napsal takovou píseň.“

Nechme to tedy tak, pomyslel jsem si.

Vidět poprvé the Human League byl další zlom. S Nickem jsme je viděli, když byli předkapelou kapel Siouxsie and the Banshees a Penetration, v Mayfair Ballroom (taneční hala a koncertní sál) v nákupním centru Bullring. Dívali jsme se ohromeně, v tichém úžasu. Neměli bubeníka. Žádné kytary.

Místo toho měli tři syntezátory a bicí automat.

To přispělo k mnohem více vzrušující mu návrhu, než že se budu snažit Nicka naučit hrát na kytaru, a to sehnat syntezátor a udělat z něj Nickův nástroj.

Nickova máma Sylvie koupila za 200 liber první syntezátor Wasp, který dorazil do Birminghamu, v obchodě s hudebninami Woodroffe. Byla to ta nejlepší investice, kterou kdy udělala.

Koupili jsme si také bicí automat Kay za patnáct liber. Měl předvolby jako je „mambo“, foxtrot“, „pomalý rock“ nebo „waltz“. Takže s Nickem, který ovládal klávesy, nastavoval tempo a mačkal knoflíky na automatu Kay; Stevenem Duffym, který zpíval a hrál na basu; a se mnou na kytaru; jsme v prostorách nad obchodem s hračkami Nickovy mámy nahráli naše první nahrávky na magnetofon na kazety. Výsledné „album“ bylo nazváno Dusk and Dawn. Pojmenovali jsme kapelu Duran Duran.

Odkud název pochází? Každý fanoušek to ví. Z filmu Barbarella, s Jane Fondovou v hlavní roli, jako nekrásnější astronautkou/detektivkou, kterou kdy galaxie viděla, jenž je vyslána na misi, aby „našla Doktora Duranda-Duranda a…zajistila, že je tu bezpečno.“

Tak proč ne kapela Durand-Durand? Protože ve filmu neslyšíte písmena D na konci, ani pomlčku, a v té době neexistovala imdb.com (mezinárodní filmová databáze).

Chudák starý Durand, kterého hrál Milo O’Shea, ukradl Excessive Machine – stroj, který zaručoval, že přivede ženy do stavu extrémního potěšení a ještě dál – a kdo mu to mohl mít za zlé? Woody Allen udělal parodii se svým vynálezem Orgasmatronu. Barbarella je mistrovské dílo evropského kýče a byli jsme pořád hrdí na naše spojení s ním.

Přivedli jsme Stevova kamaráda Simona Colleyho, aby hrál na klarinet a příležitostně na baskytaru na prvním živém vystoupení Duran Duran, v přednáškovém sále naší vysoké školy, 5. dubna 1979 v 6 odpoledne – prakticky během vyučování. Bylo to ve smyslu performance artu. Poslouchal jsem nedávno záznam toho koncertu. Je těžké si tu samou kapelu představit, jak vyprodá Madison Square Garden. Ale jako alternativní rockeři (přesnější shoe-gazeři (shoegazering –poddruh alternativního rocku), dělající hluk, v duchu kapel My Bloody Valentine nebo the Jesus and Mary Chain, jsme se mohli ocitnout s úplně jinou kariérou.

Naši přátelé se tam ukázali – celkem asi dvacet nebo třicet – aby nás podpořili, a využili jsme promítací plátno, abychom ukazovali abstraktní snímky určené k tomu, aby posílili význam písní. The Human League to dělali také.

Hudba byla v plném proudu a my se hýbali s ní. Byli jsme duchem doby. Od dob Shock Treatment jsme nevědomky využili všech změn, které se děly v kultuře. Vyvinuli jsme se z toho hluku třech akordů. Aspirovali jsme na něco jiného, něco svěžího a nového. Multimédia, móda, tanec, umění. To vše jsme chtěli smíchat dohromady.

Přebal alba Dusk and Dawn obsahoval černobílou fotokopii New Yorské ulice, vyfocenou s dlouhou expozicí, světla aut se vlekla po bulváru Park Avenue. Do pravého horního rohu jsme vložili fotku nás třech, s efektem, který způsobil, že v našich tvářích nebyly přítomny žádné rysy. Možná to bylo umění – nebo možná jsem to přehnal s kontrastem na školní kopírce.

Názvy skladeb byly Soundtrack, Aztec Moon Rich, Take (the Lines and the Shadows) – což znělo jako něco, co by napsal Simon– Hold Me/Pose Me, A Lucien Melody a Hawks Don’t Share.

Byl jsem velmi hrdý na tento první pokus o vytvoření alba a rozhodl jsem se, že album použiju jako ročníkovou práci. Každému ze studentů byl přidělen určitý prostor v hlavním sále, aby ukázali plody své práce. Pokryl jsem mé místo na stěně lesklým plastovým pytlem do popelnice a umístil osamělou kazetu na stůl před ním. Vypadalo to docela dobře.

Byla nutná určitá dávka drzosti, abych zachoval vážnou tvář, když se lidi ze školy a mí spolužáci sešli v kruhu u mojí prezentace. Posunul jsem svobodu uměleckého projevu Stevena Duffyho na novou úroveň.

Profesor Grundy zvedl kazetu a opatrně ji držel.

Grundy: „A co je přesně tohle?“
Já: „Na tomhle jsem posledních šest měsíců dělal.“
Grundy: „A k čemu doufáš, že ti to bude?“
Já: „Získám nahrávací smlouvu.“
Grundy: „I když se to vlastně nevztahuje k tvojí práci v kurzu, nebo snad ano?“
Já: „Proč by mělo? Copak jste nás nenabádal k tomu, abychom přemýšleli více svobodně o tom, co je a co není umění? Tohle je umění, protože říkám, že je.“
(Nezajímalo mě to, jestli mě pustí dál nebo ne.)
Grundy: „No, jsem rád, že ses za ten čas, co jsi tu byl, něco naučil, Nigele.“

To byl můj poslední den v akademickém světě. O několik týdnů později jsem dostal dopis, ve kterém stálo, že jsem nebyl přijat na žádný BA (Bakalář svobodných umění) kurzů, na které jsem se hlásil.

Tajně jsem měl radost. Vše, co jsem chtěl dělat, bylo dělat muziku, vylepšit tyto myšlenky, které jsme měli jako kapela, a hrát tak často, jak jen to bylo možné.

Ale musel jsem to vysvětlit mámě a tátovi, jelikož jsem chtěl i nadále bydlet u nich.

Přišel jsem k nim s mnohem větší pokorou než k mým vysokoškolským profesorům. To, co jsem navrhoval – abych nešel do práce – jim bylo proti srsti. Odporovalo to všemu, co znali. Viděli v mém muzicírování při nejlepším koníček, nad kterým se člověk usměje, ale ne že bych na tom postavil kariéru.

Nepomohl tomu ani fakt, že tátu propustili pro nadbytečnost – rád tomu říkal předčasný odchod do důchodu – v padesáti sedmi, a kdybych v tomhle dokázal uspět, mohli bychom na nějakou dobu spolu žít ze státní podpory.

„Potřebuju jen nějaký času, mami, tati. Je to opravdu to, chci dělat.“

„Já nevím. Jacku, co myslíš?“

Jejich zklamání bylo znatelné. Oba snili o tom, že budou mít syna na univerzitě. Bylo to pro ně příliš velké sousto.

Musel jsem si najít další argumenty. „Neříkám, že nechci nic dělat. Nebudu se flákat kolem domu. Budu pracovat na hudbě. Ale potřebuji to dělat na plný úvazek.“

Táta to vůbec nechápal. Ten debakl v práci, který vedl k jeho „brzkému odchodu do důchodu,“ ho zanechal ohromeného a bez nápadů. Ale ten rebel, co v něm byl, mě ve skutečnosti chtěl podporovat.

„Myslím, že bychom to mohli zkusit. Pouze jeden rok.“

To bylo vše, co jsem potřeboval. Cítil jsem to. Sotva jsem se dokázal ovládat. V návalu emocí, jaký byl u nás doma ojedinělý, jsem je objal a brečel, protože jsem si uvědomoval význam toho, co se dělo.

Rodiče o tom sice pochybovali, ale dali mi rok na to, abych si šel za svým sen. To byl ten nejlepší dárek, jaký mi kdy dali.

Nebylo času nazbyt.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *