14 Ballroom Blitz with Synthesizers

Nevím, zda to bylo dobou, ve které jsme žili, nebo jestli mít sedmnáct je prostě takové, ale zdálo se nám, že se v tu chvíli dělo tolik okolo hudby; punk rock se přeměnil na New Wave (Novou vlnu), což byla prázdná fráze, o které se zdálo, že v sobě jímá prakticky cokoliv, co dělal kdokoliv, komu bylo méně než dvaadvacet. Bylo zde mnoho nových forem hudby, která nás inspirovala. Siouxsie and the Banshees byli mí oblíbení, a cítil jsem, že o ně mám zájem, protože jsem je viděl hrát pro 60 lidí, potom pro hlučnou stovku lidí, potom pro tisíc lidí, potom dostali nahrávací smlouvu, která je dostala do Top of the Pops.

Další kapelou, kterou jsem rád sledoval, byli the Heartbreakers, které založil bývalý člen New York Dolls Johnny Thunders. Malcolm McLaren zařídil, aby přiletěli do Británie, aby hráli se Sex Pistols na jejich turné Anarchy in the U.K., a nikdy vlastně neodjeli domů. Připojili se k Britským punkerům a zjistili, že zde můžou hrát pro mnohem větší publika, než ve Státech. Když byl Johnny Thunders na pódiu, bylo na tom něco vzrušujícího, nebezpečného a nepředvídatelného. Ten New Yorský postoj. Možná, že to byla jeho závislost na heroinu. Přišel jako skutečná věc.

Steve Jones byl vždy upřímný o tom, jaký vliv na něj měl styl hraní Johnnyho Thunderse. V dokumentu The Filth and the Fury (Špína a zuřivost) je hrozně vtipná část, kde jsou záběru obou kytaristů prokládané, což jasně ukazuje zrovna to, jak moc z Thundersova postoje si Steve „vypůjčil“.

Něco podobného by se dalo udělat se mnou. Naučil jsem se vzít Thundersovy charakteristické ligatury a kytarové běhy, a transponovat je na basu, spolu s doprovázejícími úšklebky. Poprvé, co jsem viděl magii Thunderse, bylo na pódiu na Birminghamské univerzitě. Předkapelou byla kapela, o které jsem předtím neslyšel, the Police. V tu dobu jsem propašoval na každý koncert, na který jsem šel, magnetofon na kazety, a zapnul nahrávání, když začali hrát, i když jsem neměl tušení, kdo to byl. Bylo docela možné, že kapela, o které jste do včerejška nikdy neslyšeli, se zítra stane vaší oblíbenou.

Zpěvák the Police hrál také na basu. Napadlo mě, že je to celkem chytré a celkem „nepunkové“. Po druhém čísle navázal kontakt s publikem, které se téměř celé skládalo ze studentů. Příliš známé, pamatuji si, že jsem si v tu chvíli myslel. Tenkrát jsem nevěděl, že Stingbyl učitel a mluvil studentským stylem více než tím punkerským.

STING: „Jako další tady máme the Heartbreakers.“
(Já a jeden nebo dva další se usmějeme)
STING: „Neumějí hrát, víte.“
JÁ: „Di do prdele!“
STING: „Kdo řekl di do prdele!?“
JÁ: „Já to byl.“ (všechno tohle jde na kazetu)
STING: Je to pravda. Jsou to skvělí chlápci, ale neumějí hrát.“
JÁ: „Di do prdele, ty ču*áku!“
STING: „Uvidíš. Další píseň se jmenuje „Fall Out“ (Vypadněte)!  Raz, dva, tři, čtyři…“

the Heartbreakers se mýlil. Tu noc byli úchvatní. Když jsme v roce 1993 natáčeli na stanici BBC náš singl Ordinary World (Obyčejný svět) pro Top of the Pops, stál jsem vedle Stinga a sledovali jsme na monitoru záznam našeho vystoupení. Říkal jsem si pro sebe, že mu musím říct o té noci, ale než jsem otevřel pusu, napůl se na mě otočil a řekl: „Kéž bych napsal tuto píseň.“

Nechme to tedy tak, pomyslel jsem si.

Vidět poprvé the Human League byl další zlom. Nick a já jsme je viděli, když byli předkapelou kapel Siouxsie and the Banshees a Penetration, v Mayfair Ballroom (taneční hala a koncertní sál) v nákupním centru Bullring. Dívali jsme se ohromeně, v tichém úžasu. Neměli bubeníka. Žádné kytary.

Místo toho měli tři syntezátory a bicí automat.

To přispělo k mnohem více vzrušující mu návrhu, než že se budu snažit Nicka naučit hrát na kytaru, a to sehnat syntezátor a udělat z něj Nickův nástroj.

Nickova máma Sylvie koupila za 200 liber první syntezátor „Wasp“, který dorazil do Birminghamu, v obchodě s hudebninami „Woodroffe“. Byla to ta nejlepší investice, kterou kdy udělala.

Koupili jsme si také bicí automat Kay za patnáct liber. Měl předvolby jako je „mambo“, foxtrot“, „pomalý rock“ nebo „waltz“. Takže s Nickem, který ovládal klávesy, nastavoval tempo a mačkal knoflíky na automatu Kay; Steven Duffym, který zpíval a hrál na basu; a já sám na kytaru; my tři jsme v prostorách nad obchodem s hračkami Nickovi mámy udělali naše první nahrávky na magnetofon na kazety. Výsledné „album“ bylo nazváno Dusk and Dawn (Soumrak a svítání). Pojmenovali jsme kapelu Duran Duran.

Odkud název pochází? Každý fanoušek to ví. Z filmu Barbarella, s Jane Fondovou v hlavní roli, jako nekrásnější astronautkou/detektivkou, kterou kdy galaxie viděla, jenž je vyslána na misi, aby „našla Doktora Duranda-Duranda a…ochránila bezpečnost hvězd.“

Tak proč ne kapela Durand-Durand? Protože ve filmu neslyšíte písmena D na konci, ani pomlčku, a v té době neexistovala imdb.com (mezinárodní filmová databáze).

Chudák starý Duran(d), kterého hrál Milo O’Shea, ukradl „Excessive Machine“ („Nadměrný stroj“) – stroj, který zaručoval, že přivede ženy do stavu extrémního potěšení a víc – a kdo mu to mohl mít za zlé? Woody Allen udělal parodii se svým vynálezem Orgasmatronu. Barbarella je mistrovské dílo evropského kýče a byli jsme pořád hrdí na naše spojení s ním.

Přivedli jsme Stevova kamaráda Simona Colleyho, aby hrál na klarinet a příležitostně na baskytaru na prvním živém vystoupení Duran Duran, v přednáškovém sále naší vysoké školy, 5. dubna 1979 v 6 odpoledne – prakticky během vyučování. Bylo to ve smyslu performance artu. Poslouchal jsem nedávno záznam toho koncertu. Je těžké si tu kapelu představit, jak vyprodá Madison Square Garden. Ale jako alternativní rockeři (přesnější shoe-gazeři (shoegazering –poddruh alternativního rocku), záležitost dělající hluk, v duchu kapel My Bloody Valentine nebo the Jesus and Mary Chain, mohli jsme mít úplně jinou profesní zkušenost.

Naši přátelé se tam ukázali – celkem asi dvacet nebo třicet – aby nás podpořili, a využili jsme promítací plátno, abychom ukazovali abstraktní snímky, určené k tomu, aby posílili význam písní. The Human League to dělali také.

Hudba byla v pohybu a my se hýbali s ní. Byli jsme duch času. Od dob Shock Treatment jsme nevědomky využili všech změn, které se děly v kultuře. Vyvíjeli jsme se od tří-akordového zlostného hluku. Aspirovali jsme na něco jiného, něco svěžího a nového. Multimédia, móda, tanec, umění. To vše jsme chtěli směsici.

Přebal alba Dusk and Dawn obsahoval černobílou fotokopii New Yorské ulice, vyfocenou na dlouhou expozici, světla aut se vlekla nahoru a dolů po bulváru Park Avenue. Do pravého horního rohu jsme vložili fotku nás třech, s podivně chybějícími rysy našich tváří. Možná to bylo umění – nebo možná jsem to přehnal s kontrastem na školní kopírce.

Názvy skladeb byly Soundtrack, Aztec Moon Rich, Take (the Lines and the Shadows) – což mohl být jeden ze Simonových názvů – Hold Me/Pose Me, A Lucien Melody a Hawks Don’t Share.

Byl jsem velmi hrdý na tento první pokus o tvorbu alba a rozhodl jsem se, že album nabídnu jako projekt na konci roku. Každému ze studentů byl přidělen určitý prostor v hlavním sále, aby ukázali plody své práce. Pokryl jsem mé místo na stěně lesklým plastovým pytlem do popelnice a umístil osamělou kazetu na stůl před ním. Vypadalo to docela dobře.

Byla nutná určitá dávka drzosti, abych zachoval vážnou tvář, když se lidi ze školy a mí spolužáci sešli v kruhu u mojí prezentace. Vzal jsem model svobody výkladu Stevena Duffyho a přenesl ho na jinou úroveň.

Profesor Grundy zvedl kazetu a opatrně ji držel.

Grundy: „A co je přesně tohle?“
Já: „Je to to, co jsem posledních šest měsíců dělal.“
Grundy: „A co doufáš, že s tím budeš dělat?“
Já: „Získám nahrávací smlouvu.“
Grundy: „I když se to vlastně nevztahuje k tvojí práci v kurzu, nebo ano?“
Já: „Proč by mělo? Copak jste nás nenabádal k tomu, abychom přemýšleli více svobodně o tom, co je a co není umění? Tohle je umění, protože říkám, že je.“
(Nestaral jsem se o to, jestli mě pustí dál nebo ne.)
Grundy: „No, jsem rád, že ses něco naučil za ten čas, co jsi tu byl, Nigele.“

To byl můj poslední den v akademickém světě. O několik týdnů později jsem dostal dopis, ve kterém stálo, že jsem nebyl přijat na žádný BA (Bakalář svobodných umění) kurzů, na které jsem se hlásil.

Tajně jsem měl radost. Vše, co jsem chtěl dělat, bylo dělat muziku, vylepšit tyto myšlenky, které jsme měli jako kapela, a hrát tak často, jak jen to bylo možné.

Ale musel jsem to vysvětlit mámě a tátovi, jelikož jsem chtěl i nadále bydlet doma.

Přišel jsem k nim s mnohem větší pokorou než k mým vysokoškolským profesorům. To, co jsem navrhoval – abych nešel do práce – jim bylo proti srsti. Odporovalo to všemu, co znali. Viděli v mém muzicírování při nejlepším koníček, nad kterým se člověk usměje, ale ne že bych na tom postavil kariéru.

Mému případu nepomohl fakt, že tátu propustili – rád tomu říkal předčasný odchod do důchodu – v padesáti sedmi, a kdybych v tomhle dokázal uspět, mohli bychom na nějakou dobu spolu žít ze státní podpory.

„Potřebuju jen nějaký času, mami, tati. Je to opravdu to, chci dělat.“

„Já nevím. Jacku, co myslíš?“

Jejich zklamání bylo znatelné. Oba snili o tom, že budou mít syna na univerzitě. Bylo to pro ně příliš velké sousto.

Musel jsem si najít další argumenty. „Neříkám, že nechci nic dělat. Nebudu posedávat kolem domu. Budu pracovat na hudbě. Ale potřebuji to dělat na plný úvazek.“

Táta byl celkem mimo. Ten debakl v práci, který vedl k jeho „brzkému odchodu do důchodu,“ ho zanechal ohromeného a bez nápadů. Ten rebel, co v něm byl, mě chtěl podporovat.

„Myslím, že bychom to mohli zkusit. Pouze jeden rok.“

To bylo vše, co jsem potřeboval. Cítil jsem to. Sotva jsem se mohl kontrolovat. V návalu emocí, jaký byl v domě číslo 34 ojedinělý, jsem je objal a brečel, protože jsem věděl význam toho, co se dělo.

Máma a táta mi dali výhodu pochybnosti a dovolili mi jít si za svým cílem po dvanáct měsíců. To byl ten nejlepší dárek, jaký mi kdy dali.

Nebylo času nazbyt.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *