12 Shock Treatment

David, Gareth, Roy a já jsme byli součástí revoluce Punk-rock 101 a přejmenovali jsme naši kapelu na Shock Treatment podle skladby Gimme Gimme Shock Treatment od The Ramones.

Začali jsme psát písně. Jednoduché, k věci a byly to písně, které reprezentovaly svoji dobu. Písně jako Freedom of Speech, I Can’t Help It  a UK Today mohla v té době napsat téměř kterákoliv teenagerovská kapela, ačkoli názvy jako Cover Girls a Striking Poses naznačují zájmy jiné než politické. Nicméně to nebylo nic hlubokého, skoro všechno to byla napodobenina, ale BYLY to písně, se slokami, refrény a primitivními kytarovými sóly. Naučili jsme se také pár převzatých skladeb. Žalozpěv I Wanna Be Your Dog se třemi akordy od The Stooges byla píseň, kterou mohl zvládnout každý, a Substitute od The Who, kterou nahráli i Sex Pistols.

Nebyl jsem zpěvák, frontman, ale věděl jsem, co máme dělat. Věděl jsem, že potřebujeme koncert, tak jsem nám jeden zařídil. Za použití lichotek jsem přemluvil školní výbor, aby nás nechali hrát na letních tanečních, o pár týdnů později v červnu 1977.

Ztratil jsem chuť na Top of the Pops a superskupiny jako Genesis. Bylo mnohem více vzrušující a uspokojivé vidět mladé kapely, jak vystupují v klubech, které povolovaly punk. Sledovat je, se během pouhých měsíců stávaly slavnými.

Dalším krokem bylo následovat místní kapely po městě. Sledovat je, jak jejich sláva rostla během týdnů. Byl tam ještě větší pocit spojení.

Mí přátelé a já jsme rozebírali ta vystoupení v autobuse cestou domů – „Všiml sis, že mají nové kytarové kombo?“, „Líbila se ti ta úvodní píseň?“ – a také jsme kritizovali plakáty a letáky, které rozdávali.

Hockley Heath Rugby Club, místní ragbyový klub, byl výborem školy Sixth Form zvolen místem pro konání letních tanečních. Zadní stěnu místnosti lemoval bar, s několika stoly a židlemi nedbale uspořádanými, a tanečním parketem před nimi. Na obou stranách místnosti byla okna od podlahy až ke stropu, tak vzhledem k tomu, že byl červen, tam nebyla nikdy pořádně tma. Nebylo tam žádné pódium, tak jsme si naše nástroje rozložili na zem, spolu se stowattovým zesilovačem Carlsbro Stingray, vypůjčeným od kamarádů v the Prefects.

Nikdy jsem nezažil nic podobného tomu vzrušení, jaké jsem měl z toho, když jsem svou kopii kytary Telecaster zapojil do toho zesilovače.

Všechno se změnilo, když jsem se se svým nástrojem v ruce postavil před spolužáky. Už jsem nebyl ten blbeček Nigel, který nebyl nikdy povolán do školního týmu, vyhýbal se cenám, pozornosti a soutěžím. Před dnešním večerem jsem byl nikdo, ale teď jsem si připadal jako vítěz.

Byl jsem BOMBASTICKÝ!

Neměl jsem za sebou lekce a nebyl jsem virtuóz, to bylo jasné, ale napsal jsem pár písní, a přes mou omezenou techniku hraní, zněla moje kytara díky zesilovači Carlsbro a distortion pedálu Big Muff mohutně.

Měl jsem se svojí kytarou za 15 liber a půjčeným zesilovačem dostatek energie, abych změnil to, za koho mě všichni měli. Viděl jsem jim to všem na tvářích. Ne zcela to chápali, ale všichni věděli, kluci stejně jako dívky, že zde probíhaly podstatné změny.

Na konci večera vyvstaly dvě nové skutečnosti, které jsem věděl s jistotou:

  1. Shock Treatment byli hrozní.
  2. Nemohl jsem se dočkat, až to zopakujeme.

Shock Treatment odehráli několik vystoupení – dokonce nás recenzoval místní hudební fanzin Brumbeat – a přejmenovali se na the Assassins. Mám plakáty obou kapel v archivu Golden Eagle na Hill Street, v obou případech předskokani pro the Prefects. Potom jsme se David a já potkali s Markem Wilsonem, DJem, který se pohyboval na scéně, a který nás požádal, abychom se přidali ke kapele, ve které hrál na kytaru a zpíval – kapele Dada. Byla to mnohem vynalézavější hudební směs než Shock Treatment. Majitel butiku John Brocklesby hrál na růžovou baskytaru Vox a zpíval své vlastní písně. Přivedli jsme fanouška Roxy Music Marcuse, aby hrál na Stylophone (malé klávesy ovládané perem), namontovaný na žehlicím prkně (pravá Dada) a David místo zpěvu usedl za bicí. Jak šílené to je?

Johnova žena Heather nám vyrobila krásné oblečení – bílou vestu s koženým límcem, krásně ušitou, ten typ, který prodávali v obchodech – to nám dodalo určitou klasickou extravaganci.

Repertoár kapely Dada začínal skladbou Toyroom, neobvyklý chvalozpěv Marka Wilsona, oslavující radosti dětství, zpívaný za doprovodu klasického diskotékového beatu. Akordy byly D A / D A a byla sedm minut dlouhá. Nebyla zamýšlená jako mainstreamová hudba.

Šli jsme do hospody Crown na Hill Street a zeptali jsme se jich, jestli bychom mohli v úterky mívat k dispozici jejích místnost v poschodí. Tak jsme tam v květnu roku 1978 začali pobývat.

Hodně věřím v tato sídla – mít tu možnost hrát na stejném místě, tu samou noc, týden po týdnu, vás opravdu přiměje rozvinout své povědomí o tom, kdo jste a kam míříte. Máte za cíl se zlepšit a každý týden dostáváte zpětnou vazbu od kohokoliv, kdo se rozhodne, že se zastaví. Zpočátku se vaše publikum bude skoro vždy skládat z přátel a rodiny, ale po chvíli, pokud máte co nabídnout, zprávy o vaší kapele se rozšíří a lidé, které jste nikdy nepotkali nebo které neznáte, se objeví u dveří a zaplatí, aby slyšeli, co hrajete.

Po tom, co jsem toho léta řekl skeptickému kariérnímu poradci, že chci být popovou hvězdou, přihlásil jsem se na Polytechnickou vysokou školu umění a designu v Birminghamu na dvanáctiměsíční přípravný kurz. Doma jsem nikdy nepřestal kreslit a knihy jsem naplnil nápady na plakáty a loga kapely. Tyto práce a moje nadšení stačily, aby mi zajistili místo, navzdory mému špatnému výkonu na základní škole.

Přípravný kurz má fantastickou nabídku, základní umělecký kurz grafiky, módu a textil, výtvarné umění a fotografování, vše v jednom roce, s cílem pomoct vám se rozhodnout, na co byste se chtěli specializovat v pozdějších studiích na vysoké škole.

Nicméně u mě bylo rozhodnutí jít na uměleckou školu inspirované více hudebními hrdiny – John Lennon, Keith Richards, Bryan Ferry – kteří chodili na umělecké školy. Doufal jsem, že se dám dohromady s dalšími podobně smýšlejícími lidmi, stejně jako se dali oni.

Což se stalo.

Student, který mě nejvíce přitáhl, byl Stephen Duffy, budoucí zakladatel kapely the Lilac Time. V hodině kreslení, kdy zbytek nás se snažil reprodukovat každý detail předmětu, co nejpřesněji to šlo, Stephen vzal uhel a rychle na svůj papír načmáral tři nebo čtyři čáry. Podal to učiteli, jako by mu říkal „Nic z tohoto mě nezajímá.“ A učitel vždy oznámil: „Vidíte všichni? Stephenovi to dochází!“

Co víc, Stephen psal písně a hrál na baskytaru. Bezpražcovou baskytaru. Byl oproti mně hodně napřed. Do školy nosil charakteristický šifon a make-up a mluvil uvědoměle o Kerouacovi a Zimmermanovi. Jedna z jeho písní nesla tajemný název Newhaven to Dieppe (And No Wonder).

Dada se zasekla v mrtvém bodě a nepokračovala dál. Teď jsem chtěl být v kapele se Stevem, ale potřeboval jsem posily.

Navrhl jsem, aby se Steve setkal s Nickem Batesem.

Jako všichni ostatní toho roku, Nick chtěl hrát na kytaru, a já mu měl ukázat jak. Ale bylo to jako když hluchý vede slepého.

18


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *