12 Shock Treatment

David, Gareth, Roy a já jsme byli součástí revoluce Punk-rock 101 a přejmenovali jsme naši kapelu na Shock Treatment (Šoková terapie/léčba šokem), podle skladby Gimme Gimme Shock Treatment (Dejte mi léčbu šokem) od Ramones.

Začali jsme psát písně. Jednoduché, k věci a byly to písně těch časů. Písně jako Freedom of Speech (Svoboda projevu), I Can’t Help It (Nemůžu si pomoct) a UK Today (Británie dnes) mohla ten týden napsat téměř kterákoliv teenagerovská kapela, ačkoli názvy jako Cover Girls (Fotomodelky) a Striking Poses (Výrazné pózy) naznačují zájmy jiné než politické. Nicméně to nebylo nic hlubokého, skoro všechno to byla napodobenina, ale BYLY to písně, se slokami, refrény a primitivními kytarovými sóly. Naučili jsme se také pár převzatých skladeb. Žalozpěv I Wanna Be Your Dog (Chci být tvým psem) se třemi akordy od The Stooges byla píseň, kterou mohl zvládnout každý, a Substitute (Náhradník) od The Who, kterou nahráli i Sex Pistols.

Nebyl jsem zpěvák, frontman, ale věděl jsem, co máme dělat. Věděl jsem, že potřebujeme koncert, tak jsem nám jeden zařídil. Za použití lichotek jsem přemluvil školní výbor, aby nás nechali hrát na letních tanečních, o pár týdnů později v červnu 1977.

Ztratil jsem chuť na Top of the Pops a superskupiny jako Genesis. Bylo mnohem více vzrušující a uspokojivé vidět mladé kapely, jak vystupují v klubech, které povolovaly punk. Sledovat je, jak rostly během měsíců.

Dalším krokem bylo následovat místní kapely po městě. Sledovat je, jak rostly během týdnů. Byl tam ještě větší pocit spojení.

Mí přátelé a já jsme rozebírali ta vystoupení v autobuse cestou domů – „Všiml sis, že mají nové kytarové kombo?“, „Líbila se ti ta úvodní píseň?“ – a také jsme kritizovali plakáty a letáky, které rozdávali.

Hockley Heath Rugby Club, místní ragbyový klub, byl výborem školy Sixth Form zvolen místem pro konání letních tanečních. Zadní stěnu místnosti lemoval bar, s několika stoly a židlemi nedbale uspořádanými, a tanečním parketem před nimi. Na obou stranách místnosti byla okna od podlahy až ke stropu, tak vzhledem k tomu, že byl červen, tam nebyla nikdy pořádně tma. Nebylo tam žádné pódium, tak jsme si připravili skrovnou sbírku našich nástrojů na zem, náš jevištní zvuk rozšířený vypůjčením skutečného stowattového zesilovače Carlsbro Stingray, od kamarádů v the Prefects.

Nikdy jsem nezažil nic podobného tomu vzrušení, jaké jsem měl z toho, když jsem svou kopii kytary Telecaster zapojil do toho stroje.

Stoje před svými spolužáky, drže tuto „zbraň“, všechna pravidla se změnila. Už jsem nebyl ten blbeček Nigel, který nebyl nikdy povolán do týmu, který se vyhýbal cenám, pozornosti a soutěžím. Před dnešním večerem jsem byl nikdo, ale teď jsem to vedl.

Byl jsem BOMBA!

Nebral jsem lekce a nebyl jsem virtuóz, to bylo jasné, ale napsal jsem pár písní, a přes mou omezenou techniku hraní, když byla moje kytara přivedena přes zesilovač Carlsbro a distortion pedál Big Muff, zněla mohutně.

Vládnul jsem dostatkem energie a elektřiny se svojí kytarou za 15 liber a půjčeným zesilovačem, abych změnil to, za koho mě všichni měli. Viděl jsem to na všech jejich tvářích. Ne zcela to chápali, ale všichni věděli, kluci stejně jako dívky, že probíhaly nějaké hmotné, chemické a hierarchické změny.

Na konci večera vyvstaly dvě nová skutečnosti, které jsem věděl s jistotou:

  1. Shock Treatment byli hrozní.
  2. Nemohl jsem se dočkat, až to udělám znova.

Shock Treatment odehráli několik vystoupení – dokonce nás recenzoval místní hudební fanzin Brumbeat – a přeměnili se na the Assassins. Mám plakáty obou kapel v archivu Golden Eagle na Hill Street, v obou případech předskokani pro the Prefects. Potom jsme se David a já potkali s Markem Wilsonem, DJem, který se pohyboval a scéně, a který nás požádal, abychom se přidali ke kapele, ve které hrál na kytaru a zpíval – kapele Dada. Byla to mnohem vynalézavější hudební směs než Shock Treatment. Majitel butiku John Brocklesby hrál na růžovou baskytaru Vox a zpíval své vlastní písně. Přivedli jsme fanouška Roxy Music Marcuse, aby hrál na Stylophone (malé klávesy ovládané perem), namontovaný na žehlicím prkně (pravá Dada) a David místo zpěvu usedl za bicí. Jak šílené to je?

Johnova žena Heather nám vyrobila krásné oblečení – bílou vestu s koženým límcem, krásně ušitou, ten typ, který prodávali v obchodech – to nám dalo určitou klasickou extravaganci.

Zpěvník kapely Dada začínal skladbou Toyroom (místnost s hračkami), neobvyklý chvalozpěv Mark Wilsona, oslavující radosti dětství, zpívaný přes „koktavý“ diskotékový beat. Akordy byly D A / D A a byla sedm minut dlouhá. Nebyla zamýšlená jako mainstreamová hudba.

Šli jsme do hospody Crown na Hill Street a zeptali jsme se jich, jestli bychom mohli v úterky mívat k dispozici jejích místnost v poschodí. Tak jsme tam v květnu roku 1978 začali pobývat.

Hodně věřím v tato sídla – mít tu možnost hrát na stejném místě, tu samou noc, týden po týdnu, vás opravdu přiměje rozvinout smysl pro to, kdo jste a kam míříte. Máte cíl – zlepšit se – a každý týden dostáváte zpětnou vazbu od kohokoliv, kdo se rozhodne, že se zastaví. Zpočátku se vaše publikum bude skoro vždy skládat z přátel a rodiny, ale po chvíli, pokud máte co nabídnout, novinky se rozšíří a lidé, které jste nikdy nepotkali nebo které neznáte, se objeví u dveří a zaplatí, aby slyšeli, co hrajete.

Toho léta, po tom, co jsem řekl skeptickému kariérnímu poradci, že chci být popovou hvězdou, přihlásil jsem se na Polytechnickou vysokou školu umění a designu v Birminghamu na dvanáctiměsíční přípravný kurz. Doma jsem nikdy nepřestal kreslit a knihy jsem naplnil nápady na plakáty a loga kapely. Tyto práce a moje nadšení stačily, aby mi zajistili místo, navzdory mému špatnému výkonu na základní škole.

Přípravný kurz má fantastickou nabídku, základní umělecký kurz grafiky, módu a textil, výtvarné umění a fotografování, vše v jednom roce, s cílem pomoct vám se rozhodnout, na co byste se chtěli specializovat v pozdějších studiích na vysoké škole.

Nicméně u mě bylo rozhodnutí jít na uměleckou školu inspirované více hudebními hrdiny – John Lennon, Keith Richards, Bryan Ferry – kteří chodili na umělecké školy. Doufal jsem, že se dám dohromady s dalšími podobně smýšlejícími lidmi, stejně jako se dali oni.

Což se stalo.

Student, který mě nejvíce přitáhl, byl Stephen Duffy, budoucí zakladatel kapely the Lilac Time. V hodině kreslení, kdy zbytek nás se snažil reprodukovat každý detail předmětu, co nejpřesněji to šlo, Stephen vzal uhel a prudce svůj papír „zřídil“ třemi nebo čtyřmi hrubými tahy. Podával to učiteli, jako by říkal „Nic z tohoto mě nezajímá.“ A učitel vždy oznámil: „Vidíte všichni? Stephenovi to dochází!“

Co víc, Stephen psal písně a hrál na baskytaru. Bezpražcovou baskytaru. Byl hodně přede mnou. Do školy nosil charakteristický šifon a make-up a mluvil uvědoměle o Kerouacovi a Zimmermanovi. Jedna z jeho písní nesla tajemný název „Newhaven to Dieppe (And No Wonder)“ (Z Newhavenu do Dieppe (a není divu)).

Dada se zasekla v mrtvém bodě a nepokračovala dál. Teď jsem chtěl být v kapele se Stevem, ale potřeboval jsem posily.

Navrhl jsem, aby se Steve setkal s Nickem Batesem.

Jako všichni ostatní toho roku, Nick chtěl hrát na kytaru, a já mu měl ukázat jak. Jako když hluchý vede slepého.

18


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *