11 Neurotic Boy Outsider

Pokud město byla třída, časopis New Musical Express byl učebnice. NME měl v sedmdesátých letech ty nejúžasnější hippie pisatele; Nick Kent, Charles Shaar Murray, Ian MacDonald. Vypadali jako rockové hvězdy a žili jako rockové hvězdy, poflakovali se a brali s nimi drogy většinu nocí v týdnu. Nebo jsme byli vedeni v to věřit

Svět hudby, který NME otevřel, byl zjevením. Od jednoho týdne k druhému, na přebalu mohl být Miles Davis, nebo reportáž z Bowieho koncertu z New Yorku, nebo zpráva o Bobu Marleym z Jamajky.

Pro mé malé odcizené já, nechytající se ve škole, nechytající se už ani v kostele, NME mi dovolilo cítit se součástí něčeho. Součástí kotérie (= obyč. ve smyslu špatném, kamarádské sdružení, spřeženstvo dbající svých zájmů na úkor celku.), se svým vlastním jazykem, kterým jsem se učil mluvit.

16

V knižní recenzi koncem devadesátých let napsaly noviny Guardian: „NME v sedmdesátých letech byl zodpovědný za vytvoření generace neurotických chlapeckých outsiderů.“
Byl jsem jeden z těch kluků.

Byl jsem neúprosně tažen směrem k populární hudbě a kultuře kolem ní. Úplně jsem přestal chodit do školy, ale nikdy mi nepřipadalo, že bych vyjel z kolejí. Hudba mě vyživovala, a pokud jsem dostával svou potravu, co záleželo na to, odkud přišla?

Hudba sedmdesátých let se dotkla hodně nás teenagerů, sedících v našich předměstských místnostech, žijících s klaustrofobií z tátova válečného dramatu a mámina náboženského fanatismu.
Všude, kam jsem teď šel, jsem si poklepával nohou, bubnoval na palubní desku nebo hrál na klávesy na kuchyňském stole. Ale mámě a tátovi to docházelo pomalu a trvalo věky, dokud jeden z nich neřekl: „Možná je před něj potřeba postavit hudební nástroj.“

Jediný nástroj v rodině vůbec, byl, pokud vím, rozladěný klavír v babiččině domě, po kterém jsem kdysi rád dupal. Pak, v roce 1975, mi rodiče konečně koupili kytaru, celočerný akustický model, který byl kopií něčeho, na co jsem viděl hrát Bryana Ferryho, ale neměl jsem tušení, jak ji naladit a nikoho nikdy nenapadlo, že lekce nebo dvě by mohly být užitečné. Pár strun se rozbilo a během jednoho měsíce se strčila dozadu do skříně.

Nevěděl jsem, že bych mohl být „hudebník“. Hudebníci chodili do hudební školy, stali se virtuózy nebo provozovali své řemeslo po léta, nahoru a dolů po dálnicích v dodávkách Transit. To je, jak jsem si to představoval, protože umělci, kteří upoutávali mou pozornost v polovině sedmdesátých let, byly „velké“ kapely jako Genesis a The Who, s mimořádnými sólisty, progresivní rockeři jako Van der Graaf Generator nebo Queen. Prostě jsi nevyskočil na jeviště a začal takhle hrát. Vyžadovalo to roky oddanosti.

Ale něco se stalo v roce 1976, co tohle všechno změnilo. Sex Pistols vydali svou první nahrávku. Jen „Anarchy in the U. K.“ nebyla jen nahrávka, byla to revoluce. Píseň, která všechno změnila nejen pro mě, ale pro celou moji generaci.

Pamatuju si, jak jsem šel domů po tom, co jsem ji koupil. Bylo mi šestnáct. Byl listopad. Řítil jsem se nahoru do svého pokoje – tátova hi-fi sestava byla přemístěna – nesl jsem reproduktory na parapet a postavil je směrem ven, otevřel jsem okna dokořán, hraje tu nahrávku tak hlasitě, jak systém mohl zvládnout, ven přes sousedství, znova, znova a zase znova, na opakování a tak hlasitě, jak jen to šlo zesílit.
Seru na sousedy. Na všechny z nich seru.

„Nejsem ten, za koho mě máte! TOHLE jsem já!“

Po tom, co jsem pustil tu skladbu tucetkrát, popadlo mě nutkání.

„Kde je ta zasraná kytara? Kde je ta kytara?“

Vykopal jsem ji a začal do ní bušit, dvě struny, rozladěné, při Anarchy in the U.K.

A bylo to sakra skvělé.

Akustická kytara zachráněná ze skříně ten úkol nesplní. Potřeboval jsem elektrickou kytaru a našel jsem kopii Fender Telecaster v second-hand hudebninách za 15 liber.

Měla zašlou „autentickou“ úpravu se sluncem, která mému estetickému cítění nevyhovovala. S tátovou pomocí jsem ji přestříkal na hermelínovou bílou, barvu, která se mu povalovala v garáži, barvu jeho druhého Fordu Cortina. Uznal jsem, že šest strun bylo nad mé schopnosti a rozhodl jsem se, že budu používat jen pět. Ve skutečnosti jsem je všechny ani nepotřeboval. Na klasice „Boredom“, která definovala kapelu Buzzcocks, hrál Pete Shelley kytarové sólo jen s dvěma notami. Tohle byla nálada těch časů.

Stále jsem byl nejlepší kámoš s Davidem Twistem, děckem, co mě představilo Nickovi. Miloval jsem trávit čas v domě Twistových, protože nám jeho rodiče dovolili, dokonce nás nabádali, abychom v Davidově pokoji hráli na naše nástroje. David měl malý zesilovač, který mu postavil táta.

Nick trávíval víc a víc času se svojí holkou Jane. Kdykoliv jsem navštívil Nickův dům, připadal jsem si jako páté kolo u vozu. Tak tomu nebylo u Davida, který byl taky sám, osamělý loser jako já. Tak cool, jak se zdálo dělat hudbu, úroveň, na které jsme se pohybovali, byla naprosto hloupá – holkám vstup zakázán, zatím.

David zpíval, já mlátil na svoji kytaru a dělali jsme falešné koncerty, úplné, s osvětlením a úvodní hudbou. Písně byly napsány a „John West and the Sardine Cans (plechovky sardinek)“ podali na Vánoce své zahajovací vystoupení oběma párům rodičů. Typické blbé jméno. Bezvýznamné.

Potřebujíce rozšířit náš zvuk, přesvědčil jsem jednoho z mých přátel ze školy, Roye Highfielda, který měl bubny, a potom se objevil další kamarád s baskytarou. Byli jsme kapela.
A to bylo ono, chlape, to bylo ono. Bylo to jako odpálit ohňostroj. TOHLE bylo, co jsem chtěl dělat. Věděl jsem, že nechci hrát v parku fotbal.

Přesunuli jsme naši aparaturu ke Garethovi, basáku Garethovi. Jeho rodina žila ve velkém domě, s příjezdovou cestou a místem kolem, takže to bylo vhodné místo, abychom tam cvičili. Navíc měl dvě sestry, Heidi a Debbie, které rády seděly a dívaly se na nás, což bylo povzbuzující. Dokonce Gazyho máme byla roztomilá, tak v domě byly tři ženy, kterým jsme mohli hrát, což bylo velmi důležité.

Věřím, že je to známo jako múza.

17


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *