11 Neurotic Boy Outsider

Stejně jako město mi bylo třídou, časopis New Musical Express byl mou učebnicí. NME měl v sedmdesátých letech ty nejúžasnější hippie pisatele; Nick Kent, Charles Shaar Murray, Ian MacDonald. Vypadali jako rockové hvězdy a žili jako rockové hvězdy, poflakovali se a brali s nimi drogy několikrát do týdne. Nebo nás aspoň donutili tomu věřit.

Svět hudby, který NME otevřel, byl jako zjevení Boha. Jedno číslo za druhým. Někdy byl na obálce Miles Davis, jindy byla v časopisu reportáž z Bowieho koncertu v New Yorku, nebo zpráva o Bobu Marleym z Jamajky.

Pro mé malé odcizené já, nechytající se ve škole, nechytající se už ani v kostele, NME mi dovolilo cítit se součástí něčeho. Součástí spolku se svým vlastním jazykem, kterým jsem se učil mluvit.

16

V knižní recenzi koncem devadesátých let napsaly noviny Guardian: „NME v sedmdesátých letech byl zodpovědný za vytvoření generace neurotických chlapeckých outsiderů.“
Byl jsem jeden z těch kluků.

Hrozně mě to táhlo směrem k populární hudbě a kultuře kolem ní. Přestal jsem úplně chodit do školy, ale nikdy mi nepřipadalo, že bych vyjel z kolejí. Hudba mě vyživovala, a pokud jsem dostával svou potravu, co záleželo na tom, odkud přišla?

Hudba sedmdesátých let se dotkla hodně nás teenagerů, sedících v našich předměstských pokojích, žijících s klaustrofobií z tátova válečného dramatu a mámina náboženského fanatismu.

Všude, kam jsem teď šel, jsem si poklepával nohou, bubnoval na palubní desku nebo na kuchyňském stole dělal, že hraju na klávesy. Ale mámě a tátovi to docházelo pomalu a trvalo věky, dokud jeden z nich neřekl: „Možná bychom mu měli do ruky vrazit nějaký hudební nástroj.“

Jediný nástroj v rodině vůbec, byl, pokud vím, rozladěný klavír v babiččině domě, po kterém jsem kdysi rád dupal. Pak mi rodiče v roce 1975 konečně koupili kytaru, černý akustický model, který byl kopií něčeho, na co jsem viděl hrát Bryana Ferryho, ale neměl jsem tušení, jak ji naladit a nikoho nikdy nenapadlo, že by se mi mohlo hodit pár lekcí. Prasklo mi pár strun a během měsíce už jsem ji strčil do skříně.

Nevěděl jsem, že bych mohl být „hudebník“. Hudebníci chodili do hudební školy, stali se virtuózy nebo provozovali své řemeslo po léta, a jezdili po dálnicích v dodávkách Transit. To je, jak jsem si to představoval, protože umělci, kteří upoutávali mou pozornost v polovině sedmdesátých let, byly slavné kapely jako Genesis a The Who, s mimořádnými sólisty, progresivní rockeři jako Van der Graaf Generator nebo Queen. Prostě jsi nevyskočil na jeviště a nezačal takhle hrát. Vyžadovalo to roky oddanosti.

Ale něco se stalo v roce 1976, co tohle všechno změnilo. Sex Pistols vydali svou první nahrávku. Anarchy in the U. K. nebyla jen nahrávka, byla to revoluce. Píseň, která všechno změnila nejen pro mě, ale pro celou moji generaci.

Pamatuju si, jak jsem šel domů po tom, co jsem ji koupil. Bylo mi šestnáct. Byl listopad. Řítil jsem se nahoru do svého pokoje – tátova hi-fi sestava byla přemístěna – nesl jsem reproduktory na parapet a postavil je směrem ven, otevřel jsem okna dokořán a pustil tu skladbu tak nahlas, jak to jen šlo.

Ozývala se celým sousedstvím stále dokola.
Seru na sousedy. Na všechny z nich seru.
„Nejsem ten, za koho mě máte! TOHLE jsem já!“

Po tom, co jsem pustil tu skladbu tucetkrát, popadlo mě nutkání.
„Kde je ta zasraná kytara? Kde je ta kytara?“
Vytáhl jsem ji ze skříně  a začal do ní bušit, na dvě struny, ještě navíc rozladěné, podle Anarchy in the U.K.
A bylo to sakra skvělé.

Akustická kytara ze skříně ten úkol nesplní. Potřeboval jsem elektrickou kytaru a našel jsem kopii Fender Telecaster v second-hand hudebninách za 15 Liber.

Měla zašlou „autentickou“ úpravu se slunečním vzorem, která mému estetickému cítění nevyhovovala. S tátovou pomocí jsem ji přestříkal na hermelínovou bílou, barvu, která se mu povalovala v garáži, barvu jeho druhého Fordu Cortina. Uznal jsem, že šest strun bylo nad mé schopnosti a rozhodl jsem se, že budu používat jen pět. Ve skutečnosti jsem je všechny ani nepotřeboval. Na klasice Boredom, která definovala kapelu Buzzcocks, hrál Pete Shelley kytarové sólo jen s dvěma notami. Taková tenkrát panovala nálada.

Stále jsem byl nejlepší kámoš s Davidem Twistem, klukem, co mě představilo Nickovi. Rád jsem trávil čas v domě Twistových, protože nám jeho rodiče dovolili, dokonce nás nabádali, abychom v Davidově pokoji hráli na naše nástroje. David měl malý zesilovač, který mu postavil táta.

Nick trávil víc a víc času se svojí holkou Jane. Kdykoliv jsem navštívil Nickův dům, připadal jsem si jako páté kolo u vozu. Tak tomu nebylo u Davida, který byl taky sám, osamělý lůzr jako já. Dělat hudbu se zdálo být cool, úroveň, na které jsme se pohybovali my, byla naprosto hloupá – holkám vstup zakázán, zatím.

David zpíval, já mlátil na svoji kytaru a dělali jsme falešné koncerty, úplné, s osvětlením a úvodní hudbou. Složili jsme písně a naše skupina John West and the Sardine Cans na Vánoce zahrála své zahajovací vystoupení našim rodičům. Měli jsme typické blbé jméno. Bezvýznamné.
Když jsme potřebovali rozšířit náš zvuk, přesvědčil jsem jednoho z mých přátel ze školy, Roye Highfielda, který měl bubny, a potom se objevil další kamarád s baskytarou. Byli jsme kapela.
A to bylo ono, chlape, to bylo ono. Bylo to jako odpálit ohňostroj. TOHLE bylo to, co jsem chtěl dělat. Věděl jsem, že nechci hrát v parku fotbal.

Přesunuli jsme naši aparaturu ke Garethovi, našemu baskytaristovi. Jeho rodina žila ve velkém domě, s příjezdovou cestou a spoustou místa kolem, takže to bylo vhodné místo, abychom tam cvičili. Navíc měl dvě sestry, Heidi a Debbie, které rády seděly a dívaly se na nás, což bylo povzbuzující. Navíc jeho máma byla celkem roztomilá, tak v domě byly tři ženy, kterým jsme mohli hrát, což bylo velmi důležité.

Byli naší múzou.

17


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *