10 The Birmingham Flâneur

Posunul jsem své záškoláctví na další úroveň, jakmile jsem začal trávit celé školní dny v Birminghamu. Už jsem nejezdil autobusem do Redditche; prostě jsem přešel ulici ze zastávky školního autobusu a místo toho jsem nastoupil do autobusu, který jel do města.

Miloval jsem ty doubledeckery od Midland Red. Třebaže byly starší, jezdily lépe než ty pomalejší, nedbalejší autobusy West Midlands, a byly na pohled příjemnější, s úhlednějším a kompaktnějším designem. Pohled na to, jak jeden z nich přejíždí kopec a sjíždí po svahu směrem k zastávce, mě vždy potěšil.

Pokud to bylo možné, vždy jsem sedával nahoře a obsadil jedno z míst vpředu. Líbilo se mi sledovat cestu z toho nejvýhodnějšího místa, co vozidlo mohlo nabídnout. Kolem Maypole a Toy Corner Batesových, skrz předměstí Kings Heath kolem obřího supermarketu Sainsbury’s, kde jsem teď o víkendech pracoval, kolem staré rezidence Nevilla Chamberlaina v Moseley a kriketového klubu Edgbaston, nahoru na Bristol Road, kolem kina ABC (nyní McDonald’s), rychle kolem hotelu Albany, doprava u hospody Crown a kolem kina Jacey, kde jsme s mámou sledovávali pohádky a krátké filmy, ale pak už tam dávali jen porno, dvacet čtyři hodin denně. Potom jsme v jediném okamžiku zmizeli z denního světla do hloubek autobusového depa.

Tam začalo dobrodružství.

Je něco více vzrušujícího, než zvuky a vůně města? Nejde o architekturu; ten hluk uvnitř mdle černé konečné stanice autobusu byl něco jiného. Souboj převodů, zažehávání padesát let starých dieselových motorů, troubení signalizující odjezd. A ta vůně: strojírenství, ohně a oleje, udržovaného těsně pod bodem varu. Á, flotila Midland Red, průmysl symbolizující svobodu, přinášející venkov do města a město na venkov!

Z konečné zastávky jsem šel dvojitými létacími dveřmi na trh Bullring, byl tam vždy hluk a puch. Rybí trh, květináři, železářské zboží, řezníci v bílých bavlněných zástěrách a čapkách, křičící, aby upoutali pozornost ke svým výrobkům, a jeden malý stánek s deskami, kde jsem poprvé slyšel Boba Marleyho. Mířím k výtahům, které mě přepraví do novější části nákupního centra Bullring a jeho relativního klidu a vytříbenosti.

Nejvíce zarážejícím rysem Bullringu bylo jeho krytý most, pojatý jako modernější verze mostu Ponte Vecchio ve Florencii. Byl jedním ze sedmi divů Birminghamu.

Na mostě byl vlastně druhý obchod s deskami, potom vstup do Mayfair Ballroom (taneční sál), nyní pevně uzamčen, a občas se zastavím v pekárně Hawley’s u vchodu na vlakovou zastávku New Street na šálek čaje. Potom do vydavatelství Threshold Records, vlastněném progresivní rockovou kapelou The Moody Blues. Ano, The Moody Blues měli své vlastní vydavatelství – které má řetězec maloobchodů – nyní nepředstavitelné.

Rád jsem se díval na gramofonové desky z dovozu a desky z druhé ruky v obchodě Reddington’s Rare Records za Co-Op. V průběhu let jsme Dannymu Reddingtonovi prodali své duše. Byl to punkový majitel zastavárny. V sedmdesátém sedmém jsem si musel vzít almužnu, kterou mi nabídl za moji sbírku alb, abych si mohl koupit svoji první elektrickou kytaru a zesilovač.

Byl jsem birminghamský teenagerovský povaleč, chodící líně podél ulice New Street. Nebyla to sice Paříž, ale mně to stačilo.

V 10 ráno jsem se přesouval na stanici Moor Street, abych se setkal se svým kámošem a fanouškem Roxy Music, Marcusem, který okolo půl jedenácté šel z práce. Marcus brával lístky od řady dojíždějících, kteří vystupovali z vlaku; uviděl mě a usmál se, „Budu hotový za minutu, a hladovím!“
Položil svou čepici na věšák na dveřích od kanceláře a rychle odešel, s rukama v kapsách, pěším tunelem, který procházel pod Queensway, a doháněl všechny drby a názory, převážně o hudbě. Marcus byl o pár let starší než já a jeho chutě byly rozvinuté. Miloval sólové nahrávky Briana Ena, obzvláště tu poslední, Another Green World, kterou jsem shledával trochu prudkou. Výtisky, které vyšly k albu, zdobily obývák bytu, který v Moseley sdílel se svojí přítelkyní Annette.

Annette pracovala ve městě a často se s námi scházela o polední pauze. Dali jsme si sendvič nebo šli do Oasis, vnitřního trhu s oblečením, nebo Bus Stop (jeden z těch více kůl butiků), aby se Annette podívala na oblečení. Tohle byl rok 1975; stále spousta lesku a třpytek, ale také vlivy hnutí Northern Soul, jako svetry s hvězdami a upnutá trička. Volné kalhoty se staly ještě volnějšími. Kalhoty Crimplene z polyesterového hedvábí s bočními kapsami. Strašně levné, z venkovního trhu.
Měl jsem město zmapované podle třístupňového systému. Určitě uhodnete jak: obchody s nahrávkami, zastávky na jídlo a oblečení. Mohl jsem strávit celý den chozením z jednoho místa do dalšího a dalšího.

A potom tu bylo Virgin.

Impérium Virgin začalo s Virgin Records. Před leteckou linkou, půjčkami, mediálním impériem, kolou, tu byly obchody s deskami. Neexistovala méně korporátní síť obchodů. Virgin bylo to nejvíce bohémské místo, ve kterém jsem kdy byl; hippie enklávy, podlahy lemované sedadly z letadla s žádným omezením, jak dlouho můžete sedět a poslouchat hudbu na neuvěřitelně velkých sluchátkách. Bylo to radikální. Za pultem měli gramofony a mohli jste je požádat, aby pustili jakékoliv album, o které si požádáte. Manažer mi zadával pomocné práce a odměňoval mě použitými plakáty, které jsem si vystavoval na zeď v svém pokoji. Jednou mi dal lístky, abych se přišel podívat na Gong (část kapely Planet Gong) a The Pot Head Pixies.

Když se Virgin přesunulo do svého většího lesklého megaobchodu na New Street, byl jsem prvním zákazníkem, který si tam koupil album – debutové album od Doctors of Madness – a byl jsem zdarma odměněn kopií alba Ommadawn od Mika Oldfielda, které jsem nikdy neotevřel. Mike Oldfield? Koho to zajímá?

Všude v Birminghamu jsou pomníky hrdinů věku páry, hrdinů strojírenství a výroby. Viktoriánský aspekt města, postavený na vrcholu bohatství, byl zakořeněn v DNA města, prý tak pevný a neotřesitelný, ale na druhou stranu se nikdy Birmingham nepřestal měnit.

V roce 1975 to bylo perfektní moderní město a nikdy jsem nezáviděl dětem, jako byl Steve Jones, kytarista Sex Pistols, kteří vyrostli v Londýně. Jak proboha můžete v šestnácti najít cestu skrz tuto hromadu cihel, to prostě nevím. V šestnácti jsem měl své město zmapované. Všechno jsem na něm miloval. Nikdy jsem nepřestal chtít tam trávit čas. Mohl jsem pořádat své denní partyzánské nájezdy, plnit si hlavu kulturou, potom nastoupit do červeného autobusu zpět do Hollywoodu. Nikdy jsem neodjel z města s prázdnýma rukama a v horním sedadle autobusu jsem koukal na svou kořist, album nebo časopis, a město mizelo, jak autobus táhl na jih a vezl mě do bezpečí a pohodlí mého pokoje, mé svatyně.

Ke konci svých školních dní jsem dokázal ten výlet do města načasovat až k dokonalosti. Šel jsem ke domovním dveřím právě když školní autobus vysazoval mé spolužáky. Ty hlupáky!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *