10 The Birmingham Flâneur

Posunul jsem své záškoláctví na další úroveň, jakmile jsem začal trávit celé školní dny v Birminghamu. Už jsem nejezdil autobusem do Redditch; prostě jsem přešel ulici ze zastávky školního autobusu a místo toho jsem nastoupil do městského autobusu.

Miloval jsem ty doubledeckery od Midland Red. Třebaže byly starší, jezdily lépe než ty pomalejší, nedbalejší autobusy West Mdlands, a byly na pohled příjemnější, s úhlednějším a kompaktnějším designem. Pohled na to, jak jeden z nich přejíždí kopec a sjíždí po svahu směrem k zastávce, mě vždy potěšil.

Pokud to bylo možné, vždy jsem sedával nahoře a urval jedno z míst vpředu. Líbilo se mi sledovat cestu z toho nejvýhodnějšího místa, co vozidlo mohlo nabídnout. Kolem Maypole a Toy Coner Batesových, skrz předměstí Kings Heath s jeho obřím supermarketem Sainsbury’s, kde jsem teď o víkendech pracoval, kolem staré rezidence Nevilla Chamberlaina v Moseley a kriketového klubu Edgbaston, nahoru na Bristol Road, kolem kina ABC (nyní McDonal’s), rychle kolem hotelu Albany, doprava u hospody Crown a kolem kina Jacey, kde jsme máma a já sledovávali pohádky a krátké filmy, ale pak už tam dávali jen porno, dvacet čtyři hodin denně. Potom, v okamžiku, z denního světla do hloubek autobusového depa.

Kde začalo dobrodružství.

Je něco více vzrušujícího, než zvuky a vůně města? Nejde o architekturu; ten hluk uvnitř mdle černé konečné stanice autobusu byl něco jiného. Souboj převodů, zažehávání padesát let starých dieselových motorů, troubení v Des moll, signalizující odjezd. A ta vůně: strojírenství, ohně a oleje, udržovaného těsně pod bodem varu. Á, flotila Midland Red, průmysl svobody, přinášející venkov do města a město na venkov!

Z konečné zastávky jsem šel dvojitými létacími dveřmi na trh Bullring, další hluk a puch. Rybí trh, květináři, železářské zboží, řezníci v bílých bavlněných zástěrách a čapkách, křičící, aby upoutali pozornost ke svým výrobkům, a jeden malý stánek s nahrávkami, kde jsem poprvé slyšel Boba Marleyho. Mířím k výtahům, které mě přepraví do novějšího nákupního centra Bullring a jeho relativního klidu a vytříbenosti.

Nejvíce zarážejícím rysem Bullringu bylo jeho krytý nákupní most, pojetí mostu Ponte Vecchio ve Florencii sedmdesátých let. Byl jedním ze sedmi divů Birminghamu.

Na mostě byl vlastně druhý obchod s nahrávkami, potom vstup do Mayfair Ballroom (taneční sál), nyní pevně uzamčen, a možná se zastavím v pekárně Hawley’s u vchodu na vlakovou zastávku New Street na šálek čaje. Potom do vydavatelství Threshold Records, vlastněném progresivní rockovou kapelou The Moody Blues. Ano, The Moody Blues měli své vlastní vydavatelství – které má řetězec maloobchodů – nyní nepředstavitelné.

Rád jsem se díval na dovezené gramofonové desky a desky z druhé ruky v obchodě Reddington’s Rare Records za Co-Op. Prodali jsme své duše Dannymu Reddingtonovi v průběhu let. Byl to punkový majitel zastavárny. V sedmdesátém sedmém jsem si musel vzít almužnu, kterou mi nabídl za moji sbírku alb, abych si mohl koupit svoji první elektrickou kytaru a zesilovač.

Byl jsem birminghamský teenagerovský povaleč, chodící líně podél ulice New Street. Nebyla to Paříž, ale pro mě to fungovalo.

V 10 ráno jsem se přesouval na stanici Moor Street, abych se setkal se svým kámošem a fanouškem Roxy Music, Marcusem, odcházejícího ze své směny okolo 10:30. Marcus brával lístky od řady dojíždějících,  kteří přicházeli do města z vlaku; uviděl mě a usmál se, „Budu hotový za minutu, a hladovím!“

Zaparkoval svou čepici na věšáku na dveřích od kanceláře a rychle odešel, s rukama v kapsách, pěším tunelem, který procházel pod Queensway, a doháněl všechny drby a názory, převážně o hudbě. Marcus byl o pár let starší než já a jeho chutě byly rozvinuté. Miloval Enovy sólové nahrávky, obzvláště tu poslední, Another Green World, kterou jsem shledával trochu prudkou. Výtisky, které vyšly k albu, zdobily obývák bytu, který v Moseley sdílel se svojí přitelkyní Annette.

Annette pracovala ve městě a často se s námi scházela o polední pauze. My tři si dali sendvič nebo šli do Oasis, vnitřního trhu s oblečením, nebo Bus Stop (jeden z těch více kůl butiků), aby se Annette podívala na oblečení. Tohle byl rok 1975; stále spousta lesku a třpytek, ale také vlivy hnutí Northern Soul, jako svetry s hvězdami a upnutá trička. Volné kalhoty se staly ještě volnější. Kalhoty Crimplene z polyesterového hedvábí s bočními kapsami. Strašně levné, z venkovního trhu.

Měl jsem město zmapované podle třístupňového systému. Teď už jste museli uhodnout: obchody s nahrávkami, zastávky na jídlo a oblečení. Mohl jsem strávit celý den chozením z jednoho stupně do dalšího a dalšího.

A potom tu bylo Virgin.

Virgin Records bylo, jak firemní impérium Virgin začalo. Před leteckou linkou, půjčováním peněz, mediálním impériem, kolou, tu byly obchody s nahrávkami. Byli nejméně korporátními obchody, co si lze představit.

Virgin bylo to nejvíce bohémské místo, ve kterém jsem kdy byl; hippie enklávy, podlahy lemované sedadly z letadla s žádným omezením, jak dlouho můžete sedět a poslouchat hudbu na neuvěřitelně velkých sluchátkách. Bylo to radikální. Za pultem měli gramofony a mohli jste je požádat, aby tam dali jakékoliv album jste chtěli. Manažer mi zadával pomocné práce a odměňoval mě použitými plakáty na vystavení, které jsem recykloval na zeď v svém pokoji. Jednou mi dal lístky, abych viděl Gong (část kapely Planet Gong) a „The Pot Head Pixies“.

Když se Virgin přesunulo do svého lesklého, zvětšeného megaobchodu na New Street, byl jsem prvním zákazníkem, který si tam koupil album – debutové album od Doctors of Madness – a byl jsem zdarma odměněn kopií alba Ommadawn od Mika Oldfielda, které jsem nikdy neotevřel. Mike Oldfield? Koho to zajímá?

Všude v Birminghamu jsou pomníky hrdinů věku páry, hrdinů strojírenství a výroby. Viktoriánský aspekt města, postavený na vrcholu svého bohatství, byl jeho DNA, prý tak pevný a neotřesitelný, ale Birmingham se nikdy nepřestává měnit.

V roce 1975 to bylo perfektní moderní město a nikdy jsem nezáviděl dětem, jako byl Steve Jones, kytarista Sex Pistols, kteří vyrostli v Londýně. Jak proboha můžete v šestnácti najít cestu skrz tuto hromadu cihel, to prostě nevím. V šestnácti jsem měl své město zmapované. Všechno jsem na něm miloval. Nikdy jsem nepřestal chtít tam trávit čas. Mohl jsem pořádat své denní partyzánské nájezdy, plnit si hlavu kulturou, potom nastoupit do červeného autobusu zpět do Hollywoodu. Nikdy jsem neodjel z města s prázdnýma rukama a, ve svém bydle na patře (horní sedadla v autobuse)jsem kontroloval svou kořist, album nebo časopis, a město mizelo, jak autobus táhl na jih a nesl mě k bezpečí a pohodlí mého pokoje, mé svatyně.

Ke konci svých školních dní jsem dokázal ten výlet do města načasovat až k dokonalosti. Šel jsem ke domovním dveřím domu číslo 34 na Simon Road právě když školní autobus vysazoval mé spolužáky. Ty hlupáky!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *