1 Hey Jude

03                        04

Jsou mi čtyři. Jsem sebejistý, ale plachý. Vlasy mám blonďatější než později, když jsem teenager. V šortkách a sandálech, mladý princ našeho sousedství, Hollywoodu, jižního předměstí Birminghamu. Jak perfektní!

V deset ráno, v jakýkoliv všední den v roce 1964, vyjdu z verandy a čekám, kopu si na příjezdové cestě z rýhovaného betonu, sleduji, jak máma zavírá a zamyká vchodové dveře a dává si klíč do kabelky; kabelku potom dá do nákupní tašky, a vyrážíme. Směrem doleva do kopce je ulice, ve které bydlíme, Simon Road. Náš dům má číslo 34 a je předposledním domem v ulici.

Jdeme spolu po chodníku, a odpočítáváme čísla domů: 32, 30, 28. Na levé straně ulice jsou všechny dvojdomky se sudými čísly, samostatné budovy navržené tak, aby sloužily jako dva oddělené domy (ten náš je spojen s číslem 36). Naproti jsou rodinné domy s lichými čísly. Každá budova jako samostatný dům. Všechny jsou mnohem větší než ten náš, stejně jako jejich zahrady, které jsou dlouhé a plné stromů a na konci lemované potokem. Také příjezdové cesty jsou úhlednější, s místem pro více aut.

Později, když jsem si začal být o něco více vědom situace, ptával jsem se rodičů: „Proč jste nezaplatili těch šest set liber navíc, za které bychom měli vzadu potok?“

Jak se kopec stává strmějším, držím mámu za ruku a vzpomínám na tu skladbu od Beatles, co tak často hrála v rádiu. Dojdeme na hřeben kopce, kde na křižovatku s Douglas Road, a zatočíme vpravo.
Projdeme kolem dvanáct stop (= 365.76 cm) vysokého cesmínového keře, jediného důkazu, který by, jak jsem zjistil, napovídal, odkud tato rezidence získala své jméno. Pokračujeme, přejdeme ulici Hollywood Lane, naproti golfovému klubu Gay Hill Golf Club, podniku, který v mé fantazii později nabyl až mýtického rozměru, jako místo pro swingers party. Ale ne že by tam kdokoliv z mé rodiny kdy vkročil. Na té pověsti navíc nebylo nic pravdy.

Kolem nás projíždějí auta, jedoucí rychlostí dvacet nebo dokonce třicet mil za hodinu. Došli jsme až na Higher’s Heath  Lane, další hlavní tepnu sousedství, kterou se musíte dát, pokud navštívíte starý Birmingham. Birmingham babiček, tet a strýců, rekreačních parků a hřišť na bowls. Rodina Taylorových po ní často o víkendech chodí. A musíme po ní jít i my dva, pokud se dnes chceme dostat k našemu cíli – farnímu kostelu St Jude.

Všechno to chození. Chodili jsme takhle společně od nepaměti. Máma neřídí a nikdy nebude. Nejprve jsem býval v kočárku, ale teď, když jsem starší, jdeme vedle sebe, což muselo být pro mámu úlevou. Nikdy jsem si nestěžoval, prostě to tak bylo a navždy musí být. Tečka.

Potí se ve své vlněné sukni a plášti, dychtivá, abychom tam už byli. Projdeme kolem čerpací stanice Esso, kde v roce 1970 doplním svou sadu vzpomínkových mincí s fotbalisty světového poháru. Poslední zatáčka vlevo a jsme na dlážděném nádvoří, na kterém stojí honosný kostel z tvárnic, kostel St. Jude.

Když jsem byl starší, navštívil jsem mnoho nádherných a velkolepých kostelů – kostel Svatého Patrika na Fifth Avenue, kostel Svatého Petra v Římě, katedrála Notre-Dame v Paříži – ale kostel St. Jude na Glenavon Road byl ten nejúčelnější lidový kostel kdekoliv ve vyspělých zemích. Byl postaven v letech po druhé světové válce a měl být jen dočasnou stavbou. Neměl stát déle než několik let. Teď mu táhne na dvacet a zívá, se studeným vzduchem a bolavými klouby. Je přízemní, s okny po každých šesti metrech a střechou z vlnitého železa.

Jeho surová čistota obohatila myšlenku, kterou věřící z kostela St. Jude měli o tom, že jsou ti vyvolení. Proč bychom se jinak spolu scházeli na tomto chladném a ošklivém místě, pokud bychom neměli úplnou jistotu, že z toho máme užitek?

Skvělý plán na získání finančních prostředků otce Cassidyho v sedmdesátých letech nakonec skončil novým kostelem. Nebyl to malý úspěch. Žádný ze shromážděných nemohl být považován za bohatého či zámožného. Každý si musel své výdaje hlídat. Dostat z farníků peníze na výstavbu nového kostela si žádalo notnou dávku přesvědčování.

Naštěstí měl na své straně Boha.

Společný pocit připravenosti nás vedl přes malou halu, kde na drsných dřevěných stolech nabízeli literaturu. Některá byla na prodej, jiná zdarma. Učebnice, Bible, zpěvníky a další zboží, včetně růženců, křížů, a přívěsků Svatého Judy (svatého patrona opravdu beznadějných případů).

Dále jdeme do hlavní lodi, kde je cítit pot a včerejší kadidlo. Obvykle je zde chladno, občas teplo, ale nikdy horko. Vysoký zrzavý muž hraje na vratce vypadající varhany, tichou pisklavou hudbu, co jde sotva slyšet. Brian Eno by ji označil za ambientní. Svíčky hoří líně, se svatou vůní.

S úderem jedenácté začíná bohoslužba. Kněz elegantně vstoupí, následován dvojicí mladých mužů v bílých róbách – knězova parta, jeho banda – jeden z nich kýve kalichem, odkud vychází více kadidla. Vzduch v kostele potřebuje dobrou očistu, než ho bude moct otec dýchat.

Má oblečené precizní oblečení, róbu ze zeleno-zlatého hedvábí s červeným křížem na zádech. Pod pláštěm kalhoty ohrnuté po kotníky odhalují černé ponožky a černé polobotky, jaké nosí každý jiný pracující muž.
Hudba nabírá na hlasitosti a my vstáváme. Zrzavý muž nás všechny vede při skladbě, kterou všichni dobře známe, „Hospodin jest můj pastýř“. Otvírám kancionál, abych si přečetl slova. Tahle píseň se mi libí, ale stejně jako máma se stydím zpívat nahlas. Přál bych si, abych mohl, ale prostě to nejde, ale líbí se mi ten pocit celistvosti, který čiší z místnosti, když každý zpívá ta samá slova.

Jakmile píseň končí, kněz přistoupí k oltáři. Pohlédne dolů na svou Bibli, rozevře široce ruce a řekne: „Modleme se“.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *